Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice

Je to mu víc než rok, co jsem se nechal v Praze slyšet na téma Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice.¹⁾ Teď se mi naskýtá příležitost opět se zamyslet nad otázkou, která mě dlouho trápí i fascinuje, a něco o tom napsat.

Kdykoliv se náš vědecký názor nebo umělecký nápad dotknou svého předmětu, u všeho, co nás badatele a umělce přitahuje jak magnetické pole, dojde k třenici. Někde mezi výdrží a štěstím z toho vzejde obnovený náhled, větší hloubka nebo širší záběr. Často to ale nikam nevede, a zrovna tak často při cestě šlápnete někomu na kuří oko. V druhém případě můžete jen doufat, že máte „protekci“, která vás z té šlamastyky dostane, či to štěstí, že žijete v demokracii, kde se názorová neshoda nejen toleruje, ale je i veřejně přístupná.

A tak je to i s názory na podstatu vzdělanosti a účel vysokých škol. Ironický háček spočívá v tom, že zmíněné tvůrčí a myšlenkové procesy a jejich realizace jsou na těchto názorech přímo závislé.

Jazyková (ne)kultivovanost

Na mém semináři lingvistiky jsme nedávno probírali jazykovou kompetenci a schopnost přepínat rejstříky, například mezi spisovným a hovorovým nebo mezi jedním a druhým jazykem (doma jsme mluvili anglicky, venku jsme s bratrem mluvili česky), podle potřeby a především v závislosti na konkrétní situaci. Ne všichni lidé ze stejného prostředí ovládají plynule dostupnou škálu rejstříků a mají dostatečné sociální cítění, aby věděli, kdy na který rejstřík přepnout. V tom kontextu jsem se zmínil o své obavě z rostoucí eroze jazykové kompetence, zvlášť znatelné v zemích, kde se jazyk etabloval jako národní, ale nikoliv světový, s dlouholetou kulturní tradicí navíc spojenou s představou o všeobecné kultivovanosti. To byl od počátku samozřejmě případ češtiny a slovenštiny, ale také namátkou třeba dánštiny nebo korejštiny.

Bohužel dnes už to není jen záležitost tzv. malých národů. Pokud donedávna byly němčina, ruština a hlavně francouzština vnímány jako jazyky, jejichž znalost nám „otevře brány do světa“, tak dnes se snad skoro každý věnuje angličtině.²⁾ A to je situace celosvětová. Důsledek je dvakrát nepříjemný, rodilí mluvčí angličtiny jsou míň motivovaní ke studiu cizího jazyka, zatímco ostatní se učí angličtině zaměřené převážně na praktické potřeby své profese či zájmu. V prvém případě to znamená, že mluvím nevytříbenou angličtinou (a přesto se všude domluvím) a v druhém případě nemám vytříbený ani jeden jazyk (první jsme tříbili naposled na střední škole a angličtinu mám praktickou).³⁾ Nová profesní elita (lékaři, právníci, vědci apod.) nezná ani nepotřebuje kultivovaný rodný jazyk, zatímco angličtinu používá řekněme lékařskou nebo obchodní, což umožňuje účast v relevantní mezinárodní komunitě.

Na semináři přišla řeč i na politiky. Respektive na chvastouna Donalda Trumpa, svárlivého a vulgárního miliardáře a televizní osobnost, usilující o nominaci za republikánskou stranu do voleb na příštího amerického prezidenta. Všichni jsme se shodli na tom, že jeho jazyková (ne) kultivovanost je nejenom zjevná, ale taky zjevně vypovídá o jeho všeobecné omezenosti, řečeno jinak, že jeho jazyk odpovídá jeho rozumu.