Aktuální číslo:

2018/11

Téma měsíce:

Psychosomatika

Omezení komplexity

 |  3. 9. 2018
 |  Vesmír 97, 495, 2018/9

Ad Život je jen koncept (Vesmír 97, 146, 2018/3; 97, 272, 2018/5)

V debatě k článku Jana Špačka „Život je jen koncept“ jako by se ozývaly pradávné spory mezi nominalisty a realisty o univerzálie (obecné pojmy). Jsou to jen víceméně nezávazná jména (flatus voci – „vanutí hlasu“), jak tvrdí radikální nominalisté, nebo, jak ujišťují krajní realisté, se právě jen v nich ukazuje ta nejskutečnější skutečnost? Bylo by snadné mávnout rukou nad krajnostmi, pokud si ale nevšimneme, k jak vášnivým, a dokonce tragickým sporům přiváděly své zastánce. Husitské hnutí a upalování kacířů je toho známým dokladem.

V naší době se naštěstí nikdo kvůli svému nominalistickému nebo realistickému sklonu neocitne na zapálené hranici, ale Špačkova zmínka o čtenářích, kteří jeho text považovali za „osobní útok“ (Vesmír 97, 273, 2018/5), přece jenom vypovídá o tom, že téma je stále dost žhavé. Proto snad není od věci připomenout jedno užitečné hledisko, které by možná mohlo trochu projasnit úvahy i diskusi. Nabídl je v roce 2004 filozof John Searle v knize věnované lidskému vědomí.1) Rozebírá v ní mimo jiné problém redukce, tj. problém omezení komplexity, kterému se nevyhne žádný jazyk a žádná teorie nebo výzkum.

Redukce se dopouštíme vždy, tvrdíme- li něco o něčem způsobem „A je B“. Třeba „láska jsou jen písmena“, jak ve svém šansonu tvrdila Ljuba Hermanová, nebo „život je jen složitá chemie“, jak píše Jan Špaček v citovaném textu ve Vesmíru. Poznatek o nezbytnosti redukce jistě není žádné převratné zjištění. Searle (cit. dílo, s. 83–84) ale radí pokročit o něco dál a věnovat pozornost rozdílu mezi tzv. kauzální redukcí a redukcí ontologickou.

„[…] určitý fenomén je v myšlení a při komunikaci v plné míře nahrazen svou výběrovou abstrakcí.“

Kauzální redukce fenoménu typu A na fenomén typu B je podle Searla úplné vysvětlení chování A chováním B. Například pevnost těles (A) je vysvětlena chováním molekul (B) nebo žákovské chyby v pravopisném cvičení (A) jsou vysvětleny poruchami v žákově mozku pod pojmem dysortografie (B). Všechny odpovídající vlastnosti pevných objektů (neprostupnost, schopnost být podporou jiným pevným objektům, odolnost vůči vnějšímu fyzikálnímu působení) nebo všechny další žákovy chybné výkony ve stejném typu úloh jsou touto kauzální redukcí objasněny a není třeba k ní nic dodávat.

Druhý typ redukce se oproti tomu nezabývá dílčím vztahem příčina–následek, ale směřuje k úplnému vysvětlení existence určitého jevu. Proto mu Searle říká ontologická redukce. Fenomén typu A je ontologicky redukovaný na fenomén typu B, jestliže tvrdíme, že A není nic jiného než B. Ontologická redukce tedy ústí do kategorického výroku, že A je B, přičemž určitý fenomén (pevnost těles, lidské chybování, život), který lidé běžně vnímají a zakoušejí, je tím v myšlení a při komunikaci v plné míře nahrazen svou výběrovou abstrakcí.

Nezřídka, zejména ve vědě, píše Searle v citovaném textu, se ontologická redukce zakládá na redukci kauzální. Takže např. pevnost těles již není vymezována v pojmech, které popisují běžně pozorovatelné vnější vlastnosti těles, ale v termínech fyziky o chování molekul. V mnoha případech to jistě nevadí, ba naopak je to prospěšné, ale za určitých okolností to může být problém, varuje Searle. Potíž vznikne tehdy, jestliže hrozí, že přijetím ontologické redukce ztrácíme to, co je pro daný pojem příznačné. Příkladně u pojmu vědomí (Searle, cit. dílo, s. 83): „Vědomí je kauzálně vysvětlováno neuronálními ději v mozku, to ale neznamená, že vědomí není nic jiného než chování mozkových neuronů.“ Redukovat vědomí na neuronální události by ze Searlova hlediska byla stejná chyba jako tvrdit, že Beethovenova Devátá není nic jiného než zvukové vlnění.

Searlův výklad by se podle mého mínění hodil i na debatu o konceptu život. Zmínka Martina Feruse s Paulem B. Rimmerem o „selském rozumu“ při posuzování toho, co žije nebo nežije, stejně jako připomínka Antona Markoše, že do života patří i porozumění (něčemu) a dorozumění se (s někým), by se daly ze Searlova pohledu vyložit jako připomínka, že řeč se vede o jednom z těch obecných pojmů, u kterých není moc užitečné ani rozumné úplně zaměňovat kauzální redukci za redukci ontologickou.

Poznámky

1) Searle J. R.: Mind, Oxford University Press, Oxford 2004.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filosofie, Biologie
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Jan Slavík

Doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc., (* 1953) vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, kde též habilitoval v oboru pedagogika se specializací na teorii výtvarné výchovy. Zabývá se teorií tvorby a tvořivosti jako obecné podmínky lidského učení a poznávání světa jak v umění, tak ve vědě (v návaznosti na Goodmanův harvardský projekt Zero). Vyučuje na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni.
Slavík Jan

Doporučujeme

Závan kance

Závan kance

Oldřich Lapčík  |  5. 11. 2018
Možná jste to už také zažili. Maso máte od osvědčeného řezníka, vypadalo dobře, určitě bylo čerstvé. Tak proč, u všech všudy, přes vložené...
Je psychosomatika obchod s deštěm?

Je psychosomatika obchod s deštěm?

Vladislav Chvála  |  5. 11. 2018
Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost. Jsou všechny ty pokusy...
Hlubokomořské pytlíky vody

Hlubokomořské pytlíky vody uzamčeno

Adam Petrusek, Zuzana Musilová  |  5. 11. 2018
Jak jsou některé rostliny, ryby, žraloci a korýši schopni přežít několik kilometrů pod hladinou oceánů – v hloubce, kde je teplota vody velmi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné