Chemie, nebo biologie

Emoce a argumenty

Pohybuji se v prostředí molekulárních biologů, kteří pokládají za samozřejmé, že život je jen složitá chemie, kterou se můžeme podle aktuálních potřeb pokoušet více či méně úspěšně upravovat, měnit její podstatu a de novo ji vytvářet. Proto jsem měl obavu, že můj článek o nemožnosti vytvořit jinou než nulovou hypotézu života (Život je jen koncept, viz Vesmír 97, 146, 2018/3) bude brán jako samozřejmost a opakování všeobecně známých skutečností. Tuto obavu ovšem vyvrátil úvodník březnového Vesmíru. Potěšilo mě, že se pan Anton Markoš postavil do role filozofa v kresleném vtipu otištěném ve zmíněném článku. Člověka, který zastává stanovisko jenom z emocionálních důvodů, i když pro ně nepředkládá žádné racionální zdůvodnění. Samozřejmě bych se neodvážil tvrdit, že nulová hypotéza je jediná možná. Hypotéza se ale nevyvrací tím, že se člověk urazí, ale tím, že předloží důkazy, které jsou s hypotézou v rozporu.

Nemyslím, že je dobré na stránkách časopisu Vesmír dávat lidem prostor k emocionálním projevům, založeným pouze na argumentačních klamech. Emoce by měly lidem sloužit jako motivace k pátrání po co nejobjektivnějším, testovatelném modelu reality. Přál bych si, aby Vesmír zůstal baštou racionality a nepodlehl postmoderním trendům autocenzury a říkání líbivých frází. Pravda by měla, alespoň na stránkách časopisu Vesmír, být nejlepším známým modelem reality, a ne stanoviskem, které člověka neuráží.