Ničení králíků v Austrálii

1898: Králíci rozplemenili se, jak známo, za posledních let v Austrálii tou měrou, že vznikla z toho pro zemi ohromná nesnáz. Již dříve činil Pasteur vládě australské návrh, aby otrava zvířat se děla pomocí krmiv, v nichž by se nalézal bacillus cholery kuří čili slepičí. Vláda návrh ten odmítla, poněvadž se obávala, že by zavlékla do země nemoc, která tam nikdy nebyla. Když však v Queenslandu cholera ta právě byla zjištěna, odpadá tím důvod, že by ničením králíků do země zavlečena býti mohla řečená nemoc a návrh Pasteurův bude uveden v praxi, která se následovním způsobem provádí: Nadělá se kuliček z otrub, jež dříve do tekutiny bacilly obsahující se ponoří. Usušené položí se na místa, kam králíci pásti se chodí. Mikroby cholery kuří jsou proti teplu a suchu velice citlivy, brzy v poměrech těchto se umrtví, proto nejlépe daří se pokusům za počasí vlhkého.

Plk. (Vesmír 27, 263, 1898/22)

2018: Louis Pas teur nebyl první ani poslední, kdo neuspěl se snahou zbavit Austrálii důsledků jedné z nejnepovedenějších introdukcí v dějinách lidstva. Králíci divocí (Oryctolagus cuniculus) se do Austrálie dostali už s prvními anglickými přistěhovalci v roce 1788, ale zpočátku žili jen na malých oplocených pozemcích. Ve volné přírodě se začali šířit až od roku 1859. Osadník Thomas Austin tehdy pro potěšení z lovu vypustil nedaleko Geelongu u Melbourne pouhých 24 kusů. Králíci se v příznivém klimatu množili jako králíci. A šířili se kontinentem. Koncem 19. století se jejich počty blížily miliardě. Úspěšně konkurovali původní fauně a likvidací zeleně vyvolali mohutnou erozi. Škody v zemědělství se dnes pohybují okolo 200 milionů australských dolarů ročně.

Premiér Nového Jižního Walesu Henry Parkes proto roku 1887 jmenoval „králičí komisi“, která měla najít účinné řešení gradujícího problému. Vybíjení pomocí střelných zbraní, pastí a jedů zdaleka nestačilo a vysazené kočky a lišky situaci ještě zhoršily, protože původní australské živočichy lovily mnohem efektivněji než králíky.

Komise nabídla 25 000 liber tomu, kdo představí účinnou metodu vyhubení králíků. Přišlo více než 1500 návrhů, většina z nich na první pohled pošetilých. Louis Pasteur byl jedním z těch, jejichž nápady dávaly smysl. Vyslal do Sydney svého synovce, mikrobiologa Adriena Loira, s kulturou původce cholery drůbeže, bakterie dnes známé pod jménem Pasteurella multocida. Loir si zřídil laboratoř na malém Roddově ostrově na řece Parramatta a testoval účinnost a bezpečnost dovezené biologické zbraně. Králíci po pozření potravy kontaminované bakterií sice umírali, ale nemoc se mezi nimi nešířila a Pasteurella navíc zabíjela také ptáky – drůbež i původní australské druhy. Komise proto Pasteurovo řešení odmítla, stejně jako všechna ostatní. Loirova výprava nicméně nebyla zbytečná – v Austrálii úspěšně aplikoval vakcínu proti sněti slezinné a farmářům pomohl alespoň s tímto problémem.

Ani druhý Pasteurův pokus, o němž se zmiňuje článek ve Vesmíru, nebyl úspěšný, stejně jako experimenty s dalšími patogeny na počátku 20. století. Až v padesátých letech (dočasně) zafungoval virus myxomatózy – během dvou let se populace králíků zmenšila na 100 milionů. Králíci však postupně získali odolnost a v sedmdesátých letech začaly jejich počty opět stoupat. V roce 1995 unikl z výzkumné stanice calicivirus, původce králičího moru. Šířil se rychlostí 8 km za den a během dvou měsíců zabil deset milionů králíků (Vesmír 75, 136, 1996/3), o rok později následovalo i cílené vypuštění viru, úspěšné především v suchých oblastech.

Ale ani toto řešení nepřineslo zásadní úlevu, populace králíků se opět stabilizovala. Loni v březnu nasadili Australané do boje nový kmen caliciviru původem z Koreje. V místech použití se populace králíků snížila v průměru o 42 %, ale na konečné vítězství to nestačí. Jde spíše jen o dalšího pomocníka ve snaze udržet králíky alespoň trochu na uzdě.