Introdukce živočichů

Člověk je v současnosti zcela jistě nejvýznamnějším přírodním činitelem. Likviduje tropické pralesy, znečišťuje řeky, oceány a atmosféru, mění zásadním způsobem tvářnost celého zemského povrchu. Argumentuje přitom často tím, že z ekonomických důvodů nelze činit jinak (zvláště populární je v tomto kontextu teze „nelze se vrátit na stromy“). Nemíním se teď zabývat oprávněností tohoto argumentu, chci však poukázat na jistou kategorii zásahů do původního prostředí (často nesmírně razantních), které nejsou vynuceny ekonomickými tlaky a kterým by při troše dobré vůle a jisté míře předvídavosti šlo zamezit. Jde o introdukce.

Jakmile člověk kolonizuje nové území, nekolonizuje jej sám. Pokaždé si s sebou přiveze spoustu parazitů a komenzálů („spolustolovníků“), jako jsou potkani, krysy a kočky (nemluvě o organizmech žijících s člověkem ve vztahu mutualistickém, jako jsou koně a psi). Kromě toho často z různých důvodů přiváží mnoho dalších druhů organizmů. Tyto důvody mohou být zcela malicherné - například na Havajské souostroví bylo mezi roky 1860 a 1983 postupně přivezeno 49 (sic!) druhů ptáků jen tak pro radost (přitom o Havajských ostrovech lze asi stěží prohlásit, že to je smutná a sama o sobě neradostná pustina). Dopad dovezené fauny i flóry na místní přírodu může být zcela osudný. Typickým a nejznámnějším příkladem je introdukce králíků v Austrálii.

Králíci byli do Austrálie dovezeni v padesátých letech minulého století. Během krátké doby se rozšířili po celém kontinentě. Na většině míst vytlačili původní faunu a zničili původní flóru. Způsobili rozsáhlé eroze (poněvadž se živí semeny rostlin, zpevňujících půdu) a obrovské zemědělské škody. Byli tráveni a stříleni v obrovském měřítku, aniž to mělo výrazný dopad, přestože například v r. 1887 jich bylo v jediném státě (Nový Jižní Wales) zabito 15 milionů.

Mimochodem, králíci nebyli introdukováni jen do Austrálie, ale i na přibližně 800 různě velkých ostrovů na celém světě, kde páchali škody podobného rozsahu. Ovšem na ostrovech s nimi bylo možné bojovat přece jen účinněji. Z mnoha ostrovů vymizeli, buď následkem introdukce predátorů (především kočky), nebo - kupodivu - podlehli konkurenčnímu boji se zajíci. Úspěšnost takovéhoto biologického boje ovšem strmě klesá s rostoucí velikostí území. V Austrálii nemá například přítomnost predátorů na králičí populaci téměř žádný vliv, zdivočelé kočky a lišky spíše ještě zvyšují škody, poněvadž jejich početnost díky snadno dostupnému zdroji potravy daleko přesahuje rozumné meze.

Nadějný zásah znamenala až introdukce (opět) predátora mnohem nebezpečnějšího a nelítostnějšího, totiž viru myxomatózy (r. 1950). Ten zahubil 90 % králičí populace, ale celá akce zkrachovala, poněvadž se nepodařilo zkoordinovat likvidaci zbývajících 10 %. Zbytek populace, proti myxomatóze rezistentní, brzy rekolonizoval většinu původního areálu a tak to už zůstalo.

V minulém roce se ale situace notně zkomplikovala. 21. října 1995 začal králíky likvidovat další virus, zvaný calicivirus. Na rozdíl od viru myxomatózy se ale začal šířit neplánovaně - unikl z výzkumné stanice, která se zabývala potenciálním použitím tohoto viru k likvidaci králíků. Virus postupuje rychlostí 8 km za den a provádí to, k čemu byl určen - zdálo by se tedy, že je vše v pořádku, ovšem až na poněkud nezvladatelnou živelnost. Tato živelnost však může mít následky větší, než si dovedeme představit.

První pohroma už přišla. Už teď se prakticky zhroutily podniky založené na vývozu králičího masa, přestože na většině území Austrálie je králíků ještě dostatek. Důvod je jednoduchý - nikdo nechce dovážet králíky, u nichž je riziko nakažení. Na zpracování králičího masa a kůží je založena velká část australského hospodářství, která se brzy úplně zhroutí. Hůře předvídatelné jsou ovšem následky ekologické. Předpokládá se, že až obrovská masa koček, lišek i jiných predátorů přijde o svou nejmilejší kořist, vrhne se ze zoufalství na zbytky původní vačnaté fauny. Navíc, je sice možné, že pusté plochy zbavené králíků se opět zazelenají, ale je otázkou, zda to nepovede pouze k rozsáhlejší zemědělské činnosti, konkrétně k pastvě ovcí, jejíž důsledek by se příliš nelišil od „původního“ stavu. A co je možná ještě horší, někteří biologové tvrdí, že k definitivní likvidaci králíků nakonec stejně nedojde - virus unikl v období rozmnožování, kdy velkou část populace tvoří mláďata, pro které nemoc není smrtelná a u nichž je tedy vysoká pravděpodobnost získání imunity.

Celá situace je tedy poněkud absurdní. Na začátku byla neuvážená introdukce, která způsobila pohromu v měřítku celého kontinentu. Dnes je tu nechtěná introdukce, jejímž cílem mělo být vypořádání se s onou pohromou, ale která může způsobit několik dalších pohrom, a navíc nemusí k tomuto cíli vůbec dospět. Zůstávají otázky. Jak se má člověk chovat v takovéto situaci, pokud se chce držet zásady ohleduplnosti k přírodnímu prostředí? Co je v tomto případě přírodní prostředí? Jak aplikovat ideu trvale udržitelného života, tedy (pokud tomu dobře rozumím) minimalizace budoucích negativních následků v situaci, kdy nevíme, který život by se měl trvale udržovat a jaké mohou být negativní následky našeho chování? Nebyla by v tomto - a asi v každém jiném - případě místo zásad, idejí a koncepcí užitečnější spíše individuální, osobní odpovědnost vůči světu?