Takový nečekaný e-mail

Krátce po vydání letošního lednového čísla přišel na adresu redakce e-mail. Jarmila Veronika Pospíšilová z Valtic se v něm, inspirována článkem „Záchod pěkný, ale nepoužívaný“ (Vesmír 97, 28, 2018/1), vyznávala ze vztahu k hlavnímu tématu vydání, jímž byly nejrůznější obsahové vazby na exkrement. To jsme ještě netušili, v co se ten krátký text rozvine.

Aktualizace 11. března 2019

Odjakživa bylo záměrem přírody upotřebit k prospěchu biologického řetězce vše, co příroda produkuje, aby nic nepřišlo nazmar. Exkrementy živočichů všeho druhu sloužily jako hnojivý a výživný příspěvek k prospěchu rostlin, a pokud do toho nezasáhl člověk, tedy Člověk, také to tak fungovalo. Dokud člověk získával obživu pěstebním hospodářstvím, byl pro něho každý exkrement zlatem; nejen exkrementy hospodářských zvířat, ale i ty vlastní. Míval svou kadibudku buď přímo na hnoji, nebo někde hodně blízko něj a dbal, aby získal exkrementy i těch spoluobčanů, kteří hospodářství neměli. Měli ovšem žumpu a tu každý zemědělec ochotně vyvážel, nebo se dokonce někteří lidé živili vyvážením téhož za úhradu. Říkalo se jim „hovnocucové“ a nemuseli si stěžovat na nezaměstnanost.

Konec té éry přišel s rozvojem chemie, dezinfekčních a čisticích prostředků na parádní hygienické záchody, o nichž je teď řeč a jež se tak velice propagují v tzv. rozvojových zemích, ale jsou zkázonosné pro rostliny. Jistě, občan městského sídliště nemá k dispozici přírodu, aby šel pohnojit porost, a představa, kde a jak hledají úlevu lidé při masových shromážděních, oslavách či rebeliích, je úděsná. Ale např. v Brně existuje jedna hospůdka s kouskem parčíkového trávníčku před vchodem: nuže, na tom místě rostly žampiony krásnější a hojnější než v pěstírně… A okolnímu obyvatelstvu se to nijak neprotivilo, věřte.

Také intimita při defekaci závisí na době a místě. Nebyly ve starém Římě veřejné záchodky, prý pěkné, mramorové, a to společné pro obě pohlaví, kam se snad prý uchylovali i milenci, aby si tam svorně ulevovali? Alespoň tak praví kniha Neropolis.

V naší evropské civilizaci jsme vedeni k tomu, abychom se učili skrývat se – není to pozůstatek časů, kdy byl člověk při aktu defekace obzvláště zranitelný? Sám král Saul si dle Starého zákona chodil „přikrývat paty“ do jeskyně, neb měl snad strach, aby ho David neproklál kopím, když si dřepl… Malá dítka tyto předsudky nemají.

Jarmila Veronika Pospíšilová, Valtice

příspěvek byl redakčně krácen a upraven

V závěru mailu se ještě krčilo nenápadné postskriptum.

Podobenka dvanáctileté Jarmily Pospíšilové, uveřejněná ve Vesmíru v září 1942.

„Někdy v roce 1942 jste mi nejen otiskli příspěveček v soutěži o ‚Diplom malého přírodovědce‘, ten diplom jsem od vás obdržela, díky za milou vzpomínku. Tenkrát mi bylo 12 let a jmenovala jsem se Šteflová.“

Byl pátek, dvě hodiny před půlnocí a pokušení udělat 88leté čtenářce Vesmíru radost nalezením jejího textu bylo příliš silné.

Na rubriku „Příspěvky mladých přírodozpytců“ z konce třicátých a začátku čtyřicátých let jsme mnohokrát narazili při výběru témat pro seriál Vertikála. Stačilo prohledat ročník 1942… Ale jak se ukázalo, žádný takový článek v něm tehdy nevyšel. A tak ruka automaticky vzala ročník 1941. Nic! Prohledávání jsme vzdali v září 1940. Zato jsme už věděli, že čestné diplomy Vesmíru se v té době udělovaly na doporučení pedagogů školy, do níž oceněný chodil. Zřejmě nebylo podmínkou, aby byl uveřejněn i text práce. Že by si to paní Pospíšilová vymyslela, se nezdálo pravděpodobné. Teprve při druhém prohledání ročníku 1942 padlo oko na jakási tabla s podobenkami oceněných, která Vesmír otiskoval. A na tom, jež bylo otištěno v září 1942, pod číslem 37 konečně stálo „Jarmila Šteflová, městské dívčí reálné gymnázium v Brně“. S nadějí, že tehdy v redakci snímky nezaměnili a nebudeme muset po 76 letech zveřejňovat tiskovou opravu, posíláme brzy ráno naskenovanou fotografii do Valtic. Reakce paní Pospíšilové-Šteflové je blesková:

Dojala mě Vaše snaha vyhledat kořeny mé kariéry… Je to tak, je to ta fotka, maminka mě tenkrát nechala učesat u kadeřníka a namalovala, takže jsem já, dvanáctiletá, vyšla na fotce jako stará bréca a dostala následkem toho několik milostných dopisů k velké švandě celé rodiny. Co se týče příspěvku samotného: doporučil mě náš tehdejší profesor přírodovědy prof. Kouřil a téma se týkalo vlaštovek uprostřed města. Ve středu města, nad nádvořím mezi domy č. 8 Běhounská a č. 8 Kozí si v našem, třetím, poschodí udělaly hnízdo vlaštovky a opakovaně se tam vracely každého roku – čekali jsme už, kdy na záchodě (!) uslyšíme jejich štěbetání. Světlíky WC vedly do dvora, nad kuchyni restaurace Cajplovy, tam bylo totiž vždycky hodně much.

Je to celý román, skončilo to všechno tragicky. V létě roku 1944 se rozčílil náš domovník, pan N., že mu ty vlaštovky kálejí na římsu, a hnízdo i s mladými srazil. Brzy nato, přesněji 20. listopadu, při náletu amerických bombardérů, několik bomb zbořilo celý pětiposchoďový dům. V našem třetím poschodí výbuch zabil dvě mladé dívky. […] Nemohu připojit ani kopii diplomu pro upřesnění, naprosto všechno při tom bombardování zmizelo s celým domem v troskách a plamenech.

Vesmírný projekt z přelomu třicátých a čtyřicátých let byl velmi dobře vymyšlený. S pomocí středoškolských profesorů hledal studentské talenty a motivoval je k zájmu o přírodní vědy. Výzvou k psaní článků tříbil schopnosti mladých badatelů sepsat svá pozorování do zajímavého textu a uveřejněním nejlepších prací dal jejich autorům signál, že jejich snaha nebyla marná. Snad proto v tehdejším Vesmíru můžeme najít dětské práce těch, kdo se za pár let, po válce, začnou vědě věnovat naplno.

V září 1941 tak Vesmír otiskl článek šestnáctiletého Ctibora Votrubce, popisujícího vznik mraků za letadlem. Později se z něj stane významný geograf, geolog a afrikanista.

V září 1942 píše do Vesmíru o patogenních bakteriích také sedmnáctiletý Dmitrij Slonim, později významný a ve světě uznávaný virolog (Vesmír 96, 228, 2017/4).

Tři články tu vyšly i jejich vrstevníkovi, dosavadnímu spolupracovníkovi Vesmíru, geologovi Vojenu Ložkovi. Poprvé v jeho čtrnácti, podruhé v patnácti a potřetí v sedmnácti letech. Silná vzpomínka na to, jak mu tehdy Vesmír svým počinem vstoupil do života, zůstala dodnes.

Narodil jsem se 26. července 1925 na smíchovském břehu Vltavy, krásném místě, které, přestože leželo blíže středu Prahy s výhledem na Národní divadlo i Mánes, nepostrádalo přírodních prvků. Byla to sama řeka se třemi ostrovy (Židovským¹⁾, Střeleckým a Žofínem) a poměrné blízko proti proudu lemovaná Císařskou loukou s výhledem na tmavou Vyšehradskou skálu i na bílé stěny skály Branické. […]

V roce 1930 jsem nastoupil do obecné školy, která ležela na úpatí Petřína. […] Na Petříně jsem se seznámil i s geologií, neboť nepříliš atraktivní ordovické břidlice byly korunovány usazeninami křídového moře, zejména kvádrovými pískovci, které tam tvořily i menší skalní města, a byly poďobané voštinami a nad nimi i bělavé opuky, z nichž byla převážně postavena i Hladová zeď. […]

Na podzim 1936 jsem nastoupil do Vančurova reálného gymnázia (které leželo v těsném sousedství mé obecné školy). To byl velký zvrat, jelikož v primě a sekundě byl mezi předměty i přírodopis, který nám přednášeli později známí vědci. V primě to byl pozdější univerzitní profesor Bedřich Bouček, který byl sice dosti přísný, ale na druhé straně uměl otvírat brány do přírody, především kolportoval malé brožurky o přírodních hodnotách nejbližšího pražského okolí. Z těch mne upoutala zejména botanická vycházka do Radotínského údolí, která mne znamenitě poučila nejen o mnoha rostlinách, ale i o jejich společenstvech a stanovištích. V sekundě to byl doc. Dr. Pavol Sillinger, jeden z nejvýznamnějších žáků prof. Karla Domina a zakladatelů české geobotaniky, který bohužel předčasně zemřel.²⁾ Byl to ale právě on, kdo definitivně určil můj přírodovědný osud – když rozdával vysvědčení na konci školního roku, ještě jednou mne zavolal a vložil mi do rukou nečekaný dar – Diplom Vesmíru, který byl udělován žákům projevujícím zvláštní zájem o přírodu. K Vánocům jsem tehdy dostal skvělý dar – Klíč čs. květeny (Polívka, Domin & Podpěra), který mne provázel po dlouhá léta. Ve chmurném roce 1939 jsem pak ve Vesmíru (XVII/8, s. 202) uveřejnil své první pozorování ze života měkkýšů – Přezimování hlemýždě zahradního, čímž jsem vlastně zvolil i hlavní obor svého pozdějšího studia – totiž zoologii, nikdy jsem však nezapomněl na další obory přírodovědy, především botaniku a geologii.

Vojen Ložek, Praha

Ani čestný diplom Vojena Ložka už neexistuje, ztratil se kdesi při stěhování či kdovíkde. Možná ale, že podobný dokument máte doma vy. Budeme rádi, když nám k jeho fotokopii pošlete i svůj vlastní příběh. Připojíme jej k elektronické verzi tohoto článku na webu vesmir.cz, tak jako články těch, o nichž jsme tu hovořili. Děkujeme, že nám časem zavátou kapitolu historie Vesmíru pomůžete oživit.

Dopsáno 11. března 2019: Paní Jarmila Veronika Pospíšilová-Šteflová zemřela 8. března 2019 ve věku 89 let.