Život s očkovacími látkami

Hned na začátku letošního roku nás zasáhla zpráva o úmrtí Dimitrije Slonima (1925–2017), renesančního člověka, ale především legendy československé virologie a nestora vývoje virových vakcín a imunobiologické výroby. Po krátkém onemocnění chřipkou zemřel 3. ledna, v úctyhodném věku 91 let.

První bacily pod mikroskopem

Jeho celoživotní láskou bylo jihočeské město Blatná, kde jej vychovávali prarodiče a kde prožil dětství až do maturity na strakonickém gymnáziu v roce 1944.

Ostatně právě Blatná a její okolí s rybníky a přírodními lokalitami se zajímavými rostlinami a živočichy přivedly vnímavého Míťu k hlubokému zájmu o přírodu, zejména o živé objekty – organismy viditelné pod mikroskopem. Ty nejen pozoroval, ale snažil se některé kultivovat v půdách, které připravoval ve své klukovské laboratoři podle receptur opatřovaných v odborné literatuře. V čase protektorátního zla to byla činnost více než riskantní, zvláště v souvislosti s jeho židovským původem po otci. Míťa tak už jako sextán publikoval první sdělení o Bacillus subtillis (Vesmír 21, 30, 1942/1), zajímal se o mykobakterie lidské tuberkulózy a korespondoval s lékařskými autoritami. V jihočeské Blatné s geniem loci Jana Evangelisty Purkyně (působil jako vychovatel v rodině Hildprandtů v letech 1809–1812) se zrodil budoucí významný lékař a virolog s duší lovce mikrobů.

Roku 1944, kdy Míťa maturoval na strakonickém gymnáziu, byly vysoké školy v naší zemi stále ještě zavřené, naštěstí se pro něho našlo místo laboranta ve strakonické nemocnici. Při svých zkušenostech a šikovnosti zakrátko nemocniční laboratoř vedl – až do samotného konce druhé světové války.

Vakcína na dosah

V čase uvolnění a radosti ze znovunabyté svobody byl přijat do prvního poválečného ročníku studia medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Míťovi začala léta univerzitních studií, během nichž pokračovaly i jeho badatelské aktivity nejprve v Biologickém ústavu profesora Jana Bělehrádka, později přešel k profesoru Františku Patočkovi do Ústavu mikrobiologie a imunologie a zaměřil se už jako odborný asistent na virologii a původce infekčních onemocnění virové podstaty, zejména chřipku, příušnice a klíšťovou encefalitidu.

V této době přispěl zásadním způsobem k rozšíření teoretického poznání o mechanismech a patogenezi virové infekce hostitelských organismů, kuřecích embryí, laboratorních zvířat či tkáňových fragmentů vedoucích k pozdějšímu zavedení tkáňových kultur a buněčných linií ve virologické laboratoři.

V době jeho virologických začátků se náramně hodily hematologické zkušenosti z laboratoře strakonické nemocnice. Lidské a zvířecí červené krvinky se pro něho staly oblíbeným nástrojem ke studiu některých biologických vlastností virů a jejich strukturních složek (aglutininů, neuraminidázy, hemolytických a fúzních faktorů), jakož i receptorových struktur na povrchu červených krvinek.

V ústavu profesora Patočky věnoval Dimitrij Slonim největší úsilí studiu viru klíšťové encefalitidy, který byl na území Čech a Moravy objeven teprve na sklonku čtyřicátých let 20. století. Zkoumal mimo jiné možnosti využití kuřecích embryí k množení viru a hledal cesty k oslabení jeho neurovirulence s cílem vyvinout nejprve inaktivovanou a poté případně i živou oslabenou očkovací látku proti život ohrožující klíšťové encefalitidě.

Prvního cíle se mu podařilo dosáhnout, k inaktivované vakcíně měl již docela blízko, přesto se mu nikdy nepodařilo uvést tuto očkovací látku do výroby. Právo na vakcínu proti klíšťové encefalitidě si na sklonku padesátých let, v čase studené války, uzurpoval pro celý východní blok Sovětský svaz. Za železnou oponou se vývoje nové generace inaktivované vakcíny proti klíšťové encefalitidě chopili Rakušané (tým profesora Christiana Kunze na Vídeňské univerzitě).

Virus klíšťové encefalitidy však stačil zasáhnout do života mladého vědce velmi dramaticky. Nakazil se v laboratoři velmi nebezpečným neurovirulentním kmenem, který unikl z prasklé zkumavky. Dimitrij následně onemocněl klíšťovou encefalitidou s těžkým průběhem, onemocnění málem nepřežil a s následky se potýkal po celý zbytek života.

Velký úkol: očkování proti dětské obrně

Přesto se dokázal rychle vrátit do laboratoře a ujmout se v tehdejším Výzkumném ústavu imunologickém (pozdější Ústav sér a očkovacích látek) mimořádně náročného a riskantního, státem sledovaného úkolu na přípravu a výrobu Salkovy inaktivované a poté i Sabinovy živé (orální) vakcíny proti přenosné dětské poliomyelitidě (polio, dětská obrna). Heroická doba korunovaná zaslouženým úspěchem přivedla Slonima k poznání, že teprve technologický rozměr výroby očkovacích látek korunuje teoretickou a experimentální práci při jejich výzkumu a vývoji. Úspěch s eradikací dětské obrny v Československu s sebou přinesl velký pokrok v podobě zavedení tkáňových kultur do virologických laboratoří a do vývoje a výroby virových vakcín. Mimochodem Československo patřilo mezi první země, které očkováním odstranily hrozbu dětské obrny, a to také díky Dimitriji. Celá akce byla zrealizována z vědeckého a organizačního hlediska skvěle, proto jsme také sloužili jako vzor pro další země.

Embargo tehdy blokovalo dovoz v západních zemích již vyvinutých materiálů pro kultivaci buněk tkáňových kultur (kultivační sklo, pryžové zátky, kovové trubičky atd.) a též sér a kultivačních médií. Dimitrij Slonim našel v technologických složitostech vývoje a výroby virových očkovacích látek další výzvu pro svoje působení ve prospěch životů a zdraví dětí a jejich ochrany před nebezpečnými infekčními nemocemi. Dosáhl po zásluze světového uznání, byl dlouholetým konzultantem pro virové vakcíny Světové zdravotnické organizace (WHO).

Vymýcené spalničky

V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století se svým týmem úspěšně vyvinul a do výroby přivedl další významné očkovací látky. V první řadě to byla lyofilizovaná živá vakcína proti pravým neštovicím (variola), jedna ze čtyř na světě, která vyhovovala náročným požadavkům WHO a která zásadním způsobem přispěla k celosvětové eradikaci pravých neštovic (1977). Sluší se podotknout, že program vymýcení pravých neštovic inicioval a vedl v šedesátých letech 20. století profesor Karel Raška v době svého působení ve WHO v Ženevě. Následovala UV-inaktivovaná lyofilizovaná vakcína proti vzteklině, která též splňovala přísné požadavky WHO. V sedmdesátých a osmdesátých letech se Dimitrij Slonim a jeho pracoviště v Ústavu sér a očkovacích látek zaměřili v návaznosti na epidemiologickou situaci v zemi na vývoj živé vakcíny proti spalničkám a její uvedení do výroby.

Celostátní aplikace této očkovací látky vedla k eliminaci spalniček už v roce 1982 a tento stav – s téměř nulovým výskytem tohoto onemocnění v ČR – trvá. Posledním příspěvkem Dimitrije byla živá vakcína proti příušnicím, která byla aplikována ve formě divakcíny s očkovací látkou proti spalničkám a později na sklonku osmdesátých let též jako trivakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Počátek devadesátých let 20. století nám přinesl tolik očekávanou svobodu, otevřel naši zemi Evropě a světu, zahájil epochu globalizace se všemi nečekanými možnostmi, ale i s riziky nejrůznějšího druhu a se změnami, na které jsme nemohli být připraveni. V překotné době privatizačního procesu nepřežil Ústav sér a očkovacích látek, kterému Dimitrij zasvětil větší část svého života. Výroba Slonimových vakcín byla rychle ukončena, na trhu s vakcínami se vzápětí objevily nové preparáty velkých farmaceutických firem, odpovídající lépe potřebám 21. století zejména z hlediska jejich bezpečnosti či nezávadnosti.

I tak se v současném společenském dění ocitly vakcíny a očkování u části veřejnosti na černé listině. Početní stoupenci alternativní medicíny ve světě i u nás, vyznavači homeopatie, náboženské sekty a další příznivci iracionálních přístupů vedou svatou válku proti očkování, proti racionální ochraně organismu jednotlivce a potažmo skupinové ochraně lidí („kolektivní imunitě“) proti nebezpečným virovým či bakteriálním původcům infekčních onemocnění. Dimitrij Slonim zachránil svými vakcínami stovky až tisíce dětských životů, zasloužil se o to, že naše generace mohly vyrůstat bez strachu z krutých infekčních onemocnění. Do knížky Neštovice a jejich eradikace mi Míťa napsal věnování se slovy Miroslava Tyrše: „Tam svět se pohne, kam se síla napře.“

Autor byl žákem Dimitrije Slonima.