Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Co nám zbylo z černých nosorožců?

 |  5. 4. 2018
 |  Vesmír 97, 206, 2018/4

Systema tika afrického nosorožce černého (Diceros bicornis) trápí zoology a ochranáře již delší dobu, protože taxonomický názor (tj. kolik forem má smysl rozpoznávat) má značný význam pro praktický management zbývajících populací. Aktuálně se počty tohoto druhu odhadují na 5000 jedinců, v sedmdesátých letech jich bylo ovšem ještě 70 000 a na začátku 20. století snad 100 000. Lišil se i počet rozeznávaných poddruhů: pokud L. Zukowsky v roce 1964 na základě lebek a fenotypu dokázal vymezit 17 poddruhů (někdy i podle pár fotografií), ochranáři měli k dispozici střízlivější zhodnocení již v roce 1967, konkrétně od Colina Grovese, se 7 poddruhy. Dlouho se nic nedělo, až v roce 1987 se ochranáři kolem IUCN zmohli na kritiku velikosti Grovesových vzorků (ano, ale zkuste sehnat po světových muzeích větší množství dospělých lebek západoafrických nebo somálských nosorožců, ony tam prostě nejsou!) a poznámku, že oni disponují většími vzorky. Místo nějaké analýzy (jimi vychválený materiál tedy nebyl dodnes publikován) začali podsouvat koncept čtyř geograficky vymezených populací (západní, východní, jihozápadní a jihocentrální), které ale časem plíživě přejmenovali na ekotypy (zase bez dat a bez definování, co se tím míní) a které ještě později metamorfovali rovnou na poddruhy (longipes, michaeli, bicornisminor). Je třeba dodat, že Groves paralelně měřil, co se dalo, a výsledky představil v roce 1992 a nejnověji v roce 2011 (i se zohledněním genetických studií). Oproti původní revizi mu přibyl jeden poddruh. Na tento rozpor (4 vs. 8 poddruhů) a poněkud zvláštní vymezení čtyř poddruhů černých nosorožců odborníky z IUCN upozorňoval opakovaně jen Kees Rookmaaker (1995, 2005), ovšem bez většího efektu. Nutno přiznat, že ochranáři a na ně navázaní vědci začali s nástupem genetických metod analyzovat i „jejich“ nosorožce.

Jistým vyslyšením požadavku Keese Rookmaakera po reprezentativním zhodnocení druhu je studie, kterou zcela nedávno zrealizoval kolektiv Yoshana Moodleye. Tato práce má jako první takřka dokonalé pokrytí celého areálu druhu a stojí na vyhodnocení mitochondriální a jaderné DNA pro 402 a 560 jedinců včetně mnoha muzejních vzorků. Vyšla v roce 2017 a upřímně řečeno, nebylo úplně lehké ji udat, což přisuzujeme našemu kritickému, i když diplomaticky vyjádřenému, pohledu na dosavadní čtyřpoddruhový koncept IUCN. V rovině taxonomicko-politické jsme zjistili, že u nosorožce černého lze rozlišit minimálně sedm, spíše však osm evolučně významných jednotek (tzv. ESU). V ochraně přírody je obecně snaha chránit právě tyto jednotky, ovšem někdy je ochrana zacílena ještě na jemnější úroveň (na tzv. management units), což by u černých nosorožců znamenalo osm jednotek navýšit ještě o jednu. Tyto jednotky nesedí 100% ani na Grovesovy poddruhy, ani na IUCN, ale podobnost s výsledky revizí Grovese je mnohem větší. V tomto kontextu víra ve čtyři formy černého nosorožce a přezíravost k jiným pohledům nevyznívá nejlépe. Například podceňování významu západoafrického poddruhu (longipes), který podle morfologických srovnání patřil se somálským (brucii) k těm nejosobitějším formám (to jsme tedy už věděli od roku 1967 nebo přinejmenším od roku 1978). To se ukázalo i při našem zhodnocení, protože oba tito nosorožci vycházejí jako nejbazálnější a nejstarší linie (odštěpeny před více než 2 miliony let). Ty jsou následovány dalšími populacemi v logickém geografickém sledu od východní Afriky na samý jih kontinentu. Původ černých nosorožců byl tedy středoafrický a při expanzi jižní Afrikou (patrně v interglaciálních úsecích) postupně ztráceli kvůli omezenému počtu expandujících jedinců genetickou variabilitu. Do tohoto přirozeného procesu vstoupil člověk – zdecimování na pouhých 5000 jedinců je dostatečně výmluvné, z hlediska nalezených genetických variant jsme přišli o 69 % (!) genetické rozmanitosti černých nosorožců.

Naše studie by chtěla ukázat ochranářské priority – je třeba snažit se uchovat všechny přeživší varianty, z nichž některé jsou již velmi vzácné (mimochodem se zdá, že zoo-chovanci – třeba přímo královédvorská zvířata – mohou být proti očekávání důležití, protože nesou právě v přírodě mizející varianty). Naprosto prioritní je pro svou variabilitu východní Afrika. Můžeme jen doufat, že odborná skupina pro africké nosorožce při IUCN už bude poněkud pokornější a nepřispěje k další genetické erozi černých nosorožců, i když to samozřejmě není jejich jediným problémem. Bohužel jsme svědky nové masivní vlny absurdního zájmu o nosorožčí rohy (v roce 2016 bylo upytlačeno 1054 afrických nosorožců, v následujícím roce 1028).

Možná je ještě vhodné zmínit jednu zajímavost: Naše studie ukázala, že ve střední Africe (Kamerun, Středoafrická republika) žili dva nosorožci (ne tedy jeden longipes), přičemž hranicí mezi nimi byla řeka Šari-Logone. Ten západní žil na území dnešní Nigérie a Kamerunu, východní se vyskytoval na území dnešního Čadu, Etiopie, Ugandy a Konga a dále zasahoval a překvapivě stále zasahuje na území Keni (rezervace Masai Mara) a Tanzanie (národní park Serengeti). Snad tedy jeho velmi osobitý genotyp nenecháme vymřít.

Scientific Reports 7, 41417, 1–16, 2017

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie, Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Jan Robovský

RNDr. Jan Robovský, Ph.D., (*1980) se věnuje na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluci savců a jejich ochraně. Od roku 2011 je externím vědeckým pracovníkem Zoo Liberec, kde kromě jiného koordinuje odbornou Komisi pro ovce a kozy (Caprini) při Unii českých a slovenských zoologických zahrad.
Robovský Jan

Doporučujeme

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Ondřej Vrtiška  |  16. 7. 2018
Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi se seznámili v laboratoři. A nebylo to naposledy, co zaujetí pro organickou chemii ovlivnilo jejich životy i mimo...
Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

John Smellie  |  16. 7. 2018
Antarktida je rozlehlá pustina pokrytá největším ledovým příkrovem světa, který obsahuje asi 90 % globálních zásob sladké vody. Funguje jako obří...
Ztracený potápník

Ztracený potápník uzamčeno

Josef Lhotský  |  16. 7. 2018
„Konference jsou od toho, abys tam navazoval styky a chlastal,“ řekl mi kdysi… — Povídka proplétající osudy tří velkých postav biologie.

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné