Šumava

Při lesní cestě ze Špičáckého sedla k Černému jezeru připomíná pamětní deska významného českého zoologa Julia M. Komárka (*15. 8. 1892 – † 7. 2. 1955). Již v roce 1946 se zasazoval o vznik šumavského národního parku. Připomeňme pár jeho slov ze statě Poslední příležitost pro národní park (Svobodný zítřek 44, 1. 10. 1946, Melantrich): České země se víc a více urbanizují, přírodní ráz venkova nabývá tvářnosti jiné, než tomu bývalo, lesy jsou továrny na dřevo a najít bohem opuštěné kouty, kde původní divoká příroda je zachována, bylo již před válkou v českých zemích téměř nemožné… Dnes by byla veliká a snad poslední příležitost, kdy by se mohl zřídit rozsáhlý přírodní park v českých zemích… Mám na mysli Šumavu, a sice její nejopuštěnější část, prostírající se přibližně na pramenech dvou nádherných řek Vydry a Křemelné a zahrnující celý veliký blok Roklanu a Poledníku. Jsou to obrovské, těžce přístupné lesy s močály, slatinami a jezírky. Domorodé německé obyvatelstvo, které tu žilo po staletí zcela primitivním, chudobným životem, ale přesto tu představovalo nutnou pracovní sílu, která mohla pracovat na lesním hospodářství a udržovala tu svoje roztroušená sídliště, odešlo. Je zcela naivní domněnka, že Češi, lidé z kraje, zvyklí na zcela jiný životní standard, lidé z živých českých vesnic s poměrně vysokou sociální úrovní, by byli schopni nastoupit do smutných a pustých lesních samot, vytáhnout do odlehlých horských chatek, bez náležitých komunikací a bez jakéhokoliv společenského styku s ostatním evropským světem.

Památník J. M. KomárkaSnímek Stanislav Vaněk

Viz také rozhovor s prof. Ing. Hanou Šantrůčkovou, CSc.