Ke stromům se nepřivazuji

Složité ekosystémy horských lesů, biochemické cykly v půdách, ale také mokřady či permafrost jsou předmětem vědeckého zájmu Hany Šantrůčkové. Bioložka a ekoložka působí již 25 let na jihu Čech. Do středu zájmu politiků i médií se dostala, když se snažila prosadit odborné hledisko ve sporech o Šumavu, kůrovce a kácení.

Zabýváte se půdou. Její kvalita u nás významně klesá, vědci alarmují, že může dojít až k úplnému rozvratu ekosystémů. Odkdy se ví, že půda není jen hlína, ale obrovské bohatství druhů a že zásadní význam má organická hmota v ní? — Povědomí, že je půda důležitá, existuje od dob ruského vědce Vasilije Dokučajeva, který už v 19. století založil obor pedologie. Faktické poznání půdy ale ještě dlouho pokulhávalo, kladl se důraz na chemii a fyzikální vlastnosti půdy. To, že je živá a že půdu půdou dělají organismy, se dlouho přehlíželo. Na pražské ČZU byla pedologie vždy na nejvyšší úrovni, působil tam náš nejlepší pedolog profesor Jan Němeček, ale i u něj organismy stály jaksi bokem. Až v době mého doktorského studia se začalo zdůrazňovat, že půda není mrtvá hmota. Obor ekologie půdy, který zahrnuje živou složku půdy a její interakce s abiotickým prostředím, je tedy relativně mladý, vznikl tak v sedmdesátých až osmdesátých letech minulého století. Dnes už nikdo nepolemizuje s tím, že na obsahu živé složky v půdě závisí její kvalita, ale i retence vody v krajině.

Existence půdních mikroorganismů i malých bezobratlých živočichů je tedy známa již desetiletí. Ale na jejich detailnější výzkum jste si museli počkat. — V případě mikroorganismů nebyly metody, které by tento výzkum umožňovaly, v případě malých bezobratlých živočichů, které s oblibou nazývám „žouželí“, zase hrálo roli podceňování jejich významu. Pod pokličku mikrobiální kuchyně nám umožnil nahlédnout až rychlý rozvoj metod molekulární biologie a moderních analytických přístupů. Nedávno se půdní vědci vrhli na zkoumání mikrobiálního společenstva jako funkčního celku, mikrobiomu, podobně jako v mořské nebo medicínské mikrobiologii.

Prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc. (*1955) Vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Praze, vědeckou výchovu absolvovala v Mikrobiologickém ústavu v Praze v oboru mikrobiologie. Je profesorkou ekologie na katedře biologie ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde přednáší ekologii půdy, biogeochemické cykly a použití stabilních izotopů v ekologii. Na počátku své kariéry se věnovala studiu funkce půdních mikroorganismů a postupně svůj vědecký zájem rozšířila na studium transformace a koloběhu uhlíku a živin a jejich vzájemného propojení v půdách různých typů suchozemských ekosystémů. V rámci svého vědeckého působení na PřF JU koordinovala řadu mezinárodních projektů. Založila nový studijní obor biologie ekosystémů a vytvořila zázemí pro rozvoj půdní biologie, kterou dosud zaštiťuje. Podílela se na založení České společnosti pro ekologii. Je autorkou knihy Co vyprávějí šumavské smrčiny.Snímek Stanislav Vaněk

Už tedy dohlédneme, jak veliké je druhové bohatství půdy? — Nové metody molekulární biologie nám umožňují tuto nesmírnou banku diverzity rozšifrovat, proto je teď většina výzkumu směrována právě na poznání genů, genomů či přenosu genetické informace. Posun poznání je obrovský a molekulárněbiologické studie pochopitelně prožívají ohromný boom. S tím mnohdy souvisí i přeceňování jejich výpovědní hodnoty. Pořád ještě nevíme dost na to, abychom mohli výsledky molekulárněbiologických studií přímo propojit s funkcí půdy, nebo dokonce s určením rychlosti procesů důležitých pro její fungování. Možná teď ze mne mluví staromilství, ale ve své skupině se snažím tlačit, abychom pro samou molekulární biologii neopustili studium fyziologie, mikroorganismů tedy to, co umíme a v čem jsme dobří, a doplňovali ho molekulárními studiemi. Občas mám pocit, že všichni jsou okouzleni tím, že umějí dešifrovat genomy, proteiny, enzymy, a v té molekulární horečce zapomínají na půdu jako celek – pro chlup nevidí slona.

Vy ale vidíte půdu pořád jako celek, provázaný systém. Řekněte nám tedy, v jakém stavu jsou naše půdy? — Nedobrém. To, že jsou dnes vesnice po deštích zaplavované blátem, je důsledek intenzivního zemědělství, zahájeného ve čtyřicátých, v padesátých letech. Tehdy člověk „zvítězil nad přírodou“. Budeme hnojit minerálními hnojivy, zvýšíme výnosy, překonáme rekordy. Ale nějak se nedbalo toho, že půda žije z organické hmoty, jinak chudne a ničí se. Ubývá-li organické hmoty, snižuje se diverzita i biomasa půdních organismů, půda přestává být schopna plnit svou funkci, tedy zajišťovat přeměny uhlíku, dusíku, fosforu, uvolňovat živiny pro rostliny a zachovávat pro ně příznivé prostředí. S přibývajícími pesticidy a chemikáliemi tak docházelo k postupné degradaci půd, vyplavování živin, což se řešilo dalším dodáváním umělých živin a tak pořád dokola a k horšímu.