Síla mateřského pudu

Nejen v televizním zpravodajství některých našich společností se čas od času objevují zprávy o koťátkách adoptovaných fenkou. Adoptivní matky se obvykle vyznačují tím, že právě odstavily vlastní mláďata, případně o vlastní mládě tragicky přišly. V každém případě za ochotou mládě adoptovat stojí mateřský pud, jehož intenzitu řídí tělo hormonálně. Spouštěčem tohoto chování pak jsou klíčové podněty, které mohou být různě složité – od jednoduchého tvaru (husa se snaží přikutálet pod sebe zpět do hnízda vypadlé „vejce“, což může být i velmi nedokonalá atrapa) až po poměrně komplikované vzorce (velké oči a hlava, kulatá tvář, bezbranné chování ap.). Ochota adoptovat místo svého mláděte jedince jiného druhu se nevyhýbá ani člověku. Existence čivav, bišonků či maltézských psíků je toho dokladem.

Péče o potomstvo se nevyskytuje jen u savců a ptáků, ale i u řady bezobratlých. Například mravenci při zničení mraveniště transportují larvy a kukly, případně své podnájemníky, kteří mají stejný pach. Zajímavý příklad poskytují slíďáci. Samice nosí pod zadečkem kulovitý kokon obsahující její snůšku. Již poměrně dlouho víme, že pokud samice z nějakého důvodu tento kokon ztratí a nemůže jej najít, pokusí se jej nahradit přiměřeně velkým podobným předmětem ze svého okolí, který po nějaký čas nosí. Publikované údaje zmiňují kamínky, hrudky zeminy, semena, měkkýší ulity či dokonce králičí bobky. Zajímavé je, že tento instinkt je uvážlivě vyladěn – nehledání kokonu i příliš dlouhé nošení náhražky snižují pravděpodobnost předání vlastních genů do dalších generací.

Výzkumníci trápili samice slíďáků Pardosa milvina, kterým brali kokony, a podstrkávali jim různé náhradní předměty. Hlavním klíčem byl pach kokonu, pokud se v okolí nevyskytoval, akceptovala samice kulaté náhražky přiměřeného objemu. Zajímavé je, že jakmile si samice připevní náhražku ke snovacím žlázám, nejeví zájem ani o předložený vlastní kokon.

Pokud samice slíďáka ztratí svůj kokon (třeba se jí mezi balvany někam zakutálí či se zasekne ve škvíře, jak se to stalo v Tennessee), může jej nahradit svinkou obecnou (Armadillidium vulgare). Arachnologové pozorovali tuto situaci dvakrát u slíďáka I, ale pouze jednou slíďáka odchytili a zjistili, že uvedený suchozemský stejnonožec je mrtvý. Zda byla mrtvolka již slíďákem Síla mateřského pudu nalezena a využita, či zda svinku usmrtil až nepředstavitelný stres (viz Vesmír 93, 74, 2014/2), se zřejmě nedozvíme. Zvědavý nelida by však mohl otestovat, zda u pavoučice čerstvě zbavené kokonu zvítězí instinkt mateřský (svinku „adoptuje“), či lovecký (svinku se pokusí sežrat). Koneckonců hlad má u pavoučic (téměř) vždycky „navrch“ (Vesmír 93, 606, 2014/11).

Slíďák Pardosa milvini je běžný a široce rozšířený pavouk Severní Ameriky. Samice nejprve nosí kokon s vajíčky, později pomůže mláďatům s vylíhnutím a opuštěním kokonu. Poté je ještě asi týden nosí na svých zádech.Snímek Smidon33, CC BY-SA 3.0

Brown C. A., Arachnology, DOI: 10.13156/arac.2017.17.8.439