Škodí Nobelovy ceny?

„Je dobré mít nobelistu na univerzitě, ale ne na katedře“, zmínil se nedávno jeden můj německý kolega při náhodné diskusi. Říjnové oznámení laureátů je jedním z mála okamžiků, kdy věda dostane na pár hodin titulní stránky zpravodajských serverů – z pohledu PR jde o mimořádně účinně vynaložených několik milionů dolarů. Ptát se na škodlivost této ceny může znít nepatřičně.

Udělení Nobelovy ceny je přínosem pro samotného laureáta, byť najdeme i stinné stránky. Mladšímu vědci je předčasné vyzdvižení, jakkoliv hřejivé, přece jenom na překážku. Na přednáškách pak potkává publikum zvědavé spíše na celebritu než na přednášené téma, laureát se zejména v podnobelizovaných zemích dostává do středu pozornosti se všemi negativními důsledky i pro své okolí. Texty psané nobelistou jsou v jednom či druhém směru brány jinak než běžné rukopisy. A reprezentační povinnosti jednoduše zdržují. Celkově se ale věc vyplácí, nejen finančně. Ukázalo se například, že nositelé Nobelovy ceny se dožívají vyššího věku než navržení vědci, kteří nakonec Nobelovu cenu nedostali.¹⁾

Nositel Nobelovy ceny je požehnáním pro oddělení vnějších vztahů každé univerzity či vědeckého ústavu, na druhou stranu takto vyvýšený badatel může stínit své okolí. Zejména dnes, v době fragmentovaného výzkumu, kdy je pro úspěch v této soutěži nezbytné soustředit na sebe maximální možnou pozornost a materiální zdroje. Tato koncentrace nemusí nutně přinášet optimální výsledky, což se dá do jisté míry i měřit. V časopise Vesmír vyšla nedávno zpráva o článku Does science advance one funeral at a time?,²⁾ ve kterém autoři sledovali vliv předčasného úmrtí koryfejů určitého oboru na danou oblast poznání – zjistili, že badatelé v dané vědecké oblasti rozkvetou. Vysvětlení je právě ve zmíněném stínicím efektu.

Nobelovy ceny přepisují historii vědy. Při masivním nárůstu počtu vědců se nutně snižuje transformativní role jednotlivce a na vývoji v určité oblasti se podílí společně řada badatelů. Nobelovský výbor pak jedním rozhodnutím s nejasnými kritérii provede drastickou redukci na maximálně tři jména. V řadě oblastí je průlom umožněn pouze spoluprací stovek či tisíců vědců, jako například při hledání gravitačních vln. Současná praxe spolupráci příliš nepodporuje. Cena by se mohla udělovat celým týmům. Je to sice v rozporu s Nobelovou závětí, ale tak je tomu i pro trojici. Navíc máme precedens u Nobelovy ceny udělované za mír. PR účinnost by se ale dramaticky snížila – média potřebují mít téma spojené s životním příběhem.

Nobelův výbor bývá často kritizován za pozdní ocenění vědeckých výsledů, což je ve zjevném rozporu s Nobelovou poslední vůlí. Alfred Nobel v ní vysloveně píše o výsledcích z předchozího roku. Cena byla nejspíše zamýšlena jako podpora další výzkumné práce, což při průměrném (a stále rostoucím) věku nositelů Nobelovy ceny přesahujícím 70 let³⁾ může být navzdory pokroku výživy i zdravotnictví jen těžko naplněno. Potenciál škodit má ale spíše příliš brzké udělení Nobelovy ceny – výzkum v dané oblasti změní jediným rozhodnutím zásadním způsobem svůj směr. Oblast v podstatě již uzavřená dostává udělením ceny nový impulz, který zbytečně pohlcuje intelektuální síly. Nejambicióznější vědce naopak udělení ceny odradí od pokračování v tématu (a grantové agentury od jejich podpory), neboť oceněná oblast je „vyřešená věc“. V případě kontroverzních témat pak oficiální posvěcení utlumuje diskusi – například odpůrci prionové hypotézy měli po udělení ceny v roce 1997 problém publikovat své práce.⁴⁾ 

Nobelova poslední vůle zamezuje udělení cen po smrti (pravidlo bylo narušeno pouze jednou, a to omylem v roce 2011, kdy oceněný Ralph Steinman byl v okamžiku vyhlášení již tři dny po smrti). Ocenění zesnulých by přitom bylo v mnoha ohledech bezpečnější. Udělením ceny je vědec za živa kanonizován. Živý světec může ale začít dělat různé koniny, může také uvěřit své téměř neomylnosti a vznikají z toho různé mrzutosti – rozpaky vzbudil třeba energický Linus Pauling se svou „orthomolekulární medicínou“, Brian Josephson podporou parapsychologie, nemluvě o podpoře „árijské fyziky“ od skvělých fyziků, jako byl Philipp Lenard. I nobelisté stárnou. A zatímco třeba u Jiřího Rašky nikdo neočekává, že by měl nyní zopakovat své skoky z šedesátých let, ve vědě předpokládáme, že významné osobnosti zůstanou prvotřídními intelektuálními atlety až do konce.

Stížnosti na nesprávné rozhodnutí jsou u Nobelových cen od samého počátku a návrhy na reformu nejsou nijak ojedinělé. Žádnou významnou změnu bych ale neočekával, značka Nobelových cen je příliš silná a úspěšná, než aby se něco měnilo.