Müllerovští mimetici z Chile

Mimeze neboli napodobování živých i neživých objektů živočichy či rostlinami pro nás ani po dvou stech letech, kdy slovo „mimikry“ poprvé použili angličtí přírodozpytci W. Kirby a W. Spence, nepřestává být jedním z nejpozoruhodnějších evolučních fenoménů. Tradičně rozeznáváme mimezi batesovskou, při které jedlý druh napodobuje druh jedovatý, a mimezi müllerovskou, při níž dochází k vzájemnému připodobňování dvou, ale i více nejedlých druhů (pole mimetických jevů je však mnohem bohatší, viz například Vesmír 81, 497, 2002/9).

Jelikož dobře prostudovaných müllerovských mimetiků není mnoho, zaměřila se skupina badatelů z USA a Kanady na prozkoumání jihoamerických střevlíků rodu Ceroglossus, kteří se jeví vhodnými kandidáty pro studium tohoto typu mimeze. Tito nápadně zbarvení brouci jednak disponují žlázkami, kterými vylučují nechutné chemické látky, jednak vykazují také značnou vnitrodruhovou rozmanitost ve zbarvení svých krovek a barva často, ale nikoli bez výjimky, silně koreluje s geografickým výskytem brouka. Autoři výzkumu se blíže podívali na tři druhy náležející do rodu Ceroglossus. Prvním krokem bylo získání informace o zbarvení bezmála dvou stovek sledovaných jedinců. Jelikož hlavními predátory těchto brouků jsou ptáci, jejichž zrak je citlivý i na ultrafialové světlo, byla spektrofotometrická měření krovek provedena v rozsahu vlnových délek od blízkého ultrafialového záření až po červené světlo (300–700 nm). Molekulární analýza pak poskytla údaje o fylogenetických vztazích mezi studovanými brouky, aby bylo možno posoudit, do jaké míry stojí za barvou jedinců jejich vzájemná příbuznost.

Výsledky jasně ukázaly, že druhová příslušnost ve zbarvení jednotlivých geografických skupin nehrála roli, stejně tak nebylo rozložení barevných variet dílem pouhé náhody. Nejlepším vysvětlením pro podobnost sympatricky žijících druhů je tak nakonec skutečně uvažovaný typ mimeze. Nutno podotknout, že tento výzkum byl teprve prvním krokem ve studiu zástupců rodu Ceroglossus jako možných müllerovských mimetiků. O jejich ekologii toho totiž zdaleka nevíme tolik, kolik bychom si přáli. Navíc existuje mnoho lokalit, na nichž jsou všechny studované druhy navzájem barevně velmi odlišné, a je otázka, co za tím může stát. Autoři jako možné příčiny probírají selekční tlaky ze strany několika různých predátorů či dopady pleistocenního zalednění, které neumožnilo evoluční vývoj dokonalejší mimeze, jak ji známe například u některých tropických motýlů. Ale zjištěné nesrovnalosti nejsou překážkou, naopak je možné, že před sebou máme vhodný model pro studium samotného průběhu mimetického připodobňování několika druhů, a můžeme si tak být jisti, že o střevlících rodu Ceroglossus v této souvislosti ještě uslyšíme.

Munoz-Ramirez et al., Biology Letters, DOI: 10.1098/rsbl.2016.0429