Aktuální číslo:

2018/4

Téma měsíce:

Forenzní věda

Bathybius opět žije

 |  8. 1. 2018
 |  Vesmír 97, 55, 2018/1

1878: Roku 1868 pojmenoval Th. Huxley zvláštního beztvárného prvoka, který jako hlen v hlubinách 5000–25.000' při kladení transatlantického kabelu objeven byl, Bathybius Haeckelii a později pozorovali touž hmotu Sir Wyville Thomson a W. Carpenter. Tento prvohlen, v němž nalézají se četná drobounlinká zrnečka vápenitá, coccolithy zvaná, nabyl rychle znamenité slávy, neb zdálo se, že odkryt v něm počátek veškerého tvorstva, jenž jako sarkoda bez ústrojů pokrývá v hlubinách dno mořské. Sláva jeho dlouho však netrvala, coccolithy objevily se býti kostrami drobounkých, vápenitých řas, a velikolepá expedice Challenger-u, která 3 2/2 leta kolem celé země dno mořské zkoumala, nenašla nikde ani stopy živého hlenu. Ano professor Moebius v Kielu ukázal, že bathybius není snad ničím jiným než sádrou, která přísadou silného líhu z mořské vody vždy v podobě klků se sráží. (Viz Vesmír V. ročn. str. 96.) Na to vyslovili i původcové (Huxley a Thomson) svou pochybnost o existenci bathybia a odřekli se dítka svého. A. Haeckel nyní ale znova (viz Kosmos 1877 4. seš.) hájí „jakožto kmotr“ existenci a oprávněnost prvohlenu, a opírá se o pozorování polárního cestovatele dra Emila Besselse, který po stroskotání lodi Polaris šťastně se navrátil; tento pozoroval na pobřeží Grónska v hloubce 92 provazců ve Smith-Sundu volnou stejnorodou protoplasmu bez coccolithů, která jevila pohyb amoebovitý a karmín i jiná cizá těliska do sebe přijímala. Pro „spartánskou“ jednoduchost této bytosti nazval ji Protobathybius. Dalším pozorováním ukáže se, je-li to tatáž bytosť, jako nebožtík Bathybius.

B. (Vesmír 7, 70, 1878/6)

„Tento prvohlen, v němž nalézají se četná drobounlinká zrnečka vápenitá, nabyl rychle znamenité slávy.“

2017: „Nic není přesvědčivějšího než objev, který se očekává,“ píše Stephen J. Gould v eseji Bathybius a eozoon.1) Příběh neexistujícího organismu ilustruje skutečnost, že ani nejslavnější přírodovědci své doby nebývají imunní vůči zaujatosti a nekritickému hodnocení faktů. Doba, v níž se Bathybius zrodil, byla pro podobný objev zralá. Devět let předtím publikoval Charles Darwin své stěžejní dílo O původu druhů a evolucí okouzlení biologové vítali každou příležitost ukázat nedůvěřivcům, jak asi mohl vypadat společný předek všech organismů – živáček tak jednoduchý, že od neživé hmoty k němu stačilo udělat malý, snadno představitelný krůček. Občas to se svým zápalem přehnali, jako v tomto případě. Bathybius dodnes slouží kreacionistům jako příklad údajné hlouposti a nepoctivosti evolučních biologů.

V 19. století byla mezi učenci populární představa jakéhosi primordiálního slizu (Urschleim, jak ho roku 1805 pojmenoval německý přírodovědec Lorenz Oken), z něhož vznikly jednoduché měchýřky (Urbläschen) jako prazáklad buněk. Ernst Haeckel tuto představu zpopularizoval a vytvořil skupinu Moneres, do níž řadil různé primitivní jednobuněčné organismy bez pozorovatelné vnitřní diferenciace. K nejjednodušším patřila Protamoeba primitiva, o něco složitější byla Protomyxa aurantiaca, kterou Haeckel objevil na schránkách jednoho druhu hlavonožce. U ní dokonce zakreslil detaily jejího životního cyklu. Tyto organismy mají jedinou chybu: jejich existenci v popsané podobě se nepodařilo potvrdit a v dnešním taxonomickém systému bychom je hledali marně.

Když „Darwinův buldok“ Thomas Henry Huxley v roce 1868 pozoroval ve vzorku mořské vody, odebrané o jedenáct let dříve ze dna Atlantiku severozápadně od Irska, primitivní organismus splňující kritéria pro zařazení do Moneres, pojmenoval ho na počest slavného německého přírodovědce Bathybius haeckelii a Haeckelovi napsal: „Doufám, že se za svého kmotřence nebudete stydět.“

Haeckel se nestyděl, naopak byl nadšen. Jeho nadšení ještě vzrostlo poté, co Wyville Thomson a William Carpenter pozorovali bathybia nikoli konzervovaného alkoholem jako Huxley, ale „živého“, což v roce 1869 v časopise Annals and Magazine of Natural History popsali takto: „Ten kal je skutečně živý. Tvoří žmolky, jako kdyby byl smíchaný s vaječným bílkem. A pod mikroskopem se jeví jako živá protoplazma.“ Haeckel si nechal poslat konzervovaný vzorek a začal v odborných kruzích šířit představu, že Bathybius je všudypřítomný. Od hloubky asi 1500 metrů pokrývá prakticky celé dno světových oceánů.

Když ale roku 1872 vyplula výzkumná loď Challenger a nikde na bathybia nenarazila, Haeckelova hypotéza se začala hroutit. Největší ránu dostala zjištěním, že tajemná protoplazma není nic jiného než sádrovec (dihydrát síranu vápenatého, CaSO4 · 2H2O), který se vysrážel z mořské vody po přidání alkoholu. A že kokolity jsou kalcitové destičky tvořící schránku kokolitek – fotosyntetizujících jednobuněčných organismů patřících dnes do kmene Haptophyta. Klesají na mořské dno, kde tvoří mocné sedimenty.

Huxley rychle přiznal omyl, Haeckel se však „svého“ bathybia vzdát nechtěl, pouze připustil, že se unáhlil v otázce jeho masového rozšíření. V roce 1877 psal v časopise Popular Science Monthly: „Jak bývá v podobných případech obvyklé, přehnaná a jednostranná tvrzení jsou opuštěna a nahrazena tvrzeními opačnými, neméně přehnanými a jednostrannými. Dříve se předpokládalo, že Bathybius je na mořském dně všudypřítomný, nyní je jeho existence zcela popírána.“ Ale ani Besselsův Protobathybius už zvrat do příběhu nepřinesl a Haeckel počátkem osmdesátých let bathybia tiše pohřbil, v jeho pozdějších pracích už o něm není zmínka.

Poznámky

1) Gould S. J.: Pandin palec. Malá tajemství evoluce. Mladá fronta, Praha 1988.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy, Evoluční biologie
RUBRIKA: Vertikála

O autorovi

Ondřej Vrtiška

Mgr. Ondřej Vrtiška (*1976) je původním vzděláním biolog se specializací na hydrobiologii (PřF UK), utekl z oborů žurnalistika a kulturní antropologie (obojí FSV UK). Od r. 2001 pracuje jako vědecký novinář, na téma „věda v médiích“ přednáší pro vědce i pro laickou veřejnost. Z úžasu nevycházející pozorovatel memetické vichřice. Občas napíná plachty, občas staví větrolam.
Vrtiška Ondřej

Doporučujeme

Hledět ke hvězdám nikdy nebylo těžší

Hledět ke hvězdám nikdy nebylo těžší

Eva Bobůrková  |  23. 4. 2018
Vidět Mléčnou dráhu? Nebe plné hvězd? V Evropě dnes nemožné. V Chile se problém světelného znečištění řeší, říká astronom a zástupce Evropské...
Táto, mámo, máme molu!

Táto, mámo, máme molu!

Halina Šimková  |  20. 4. 2018
O početí nového lidského života často mluvíme jako o fascinujícím zázraku. Mechanismy tvorby pohlavních buněk a oplození jsou však evolucí...
Bitva o mozkové neurony

Bitva o mozkové neurony audio

Jaroslav Petr  |  12. 4. 2018
Před pár dny utrpěla naše představa o neustálé obnově lidského mozku nově vznikajícími neurony „těžké K.O.“. Teď se ale z článku v časopisu Cell...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné