Paběrky po orangutanech
1. 2. 20171897:
Měl jsem štěstí v přírodě pozorovati i loviti z antropomorfních opic jak šimpanze, tak i orangutany a gibony, onyno na Zlatém Pobřeží v západní Africe, tyto na ostrově Borneu. Ponechávaje si důkladnější vylíčení na dobu pozdější, předesílám tentokráte několik paběrků o orangutanu, hlavně pro mladší čtenáře „Vesmíru“. Ač op tento méně nežli šimpanz nebo gorila člověku je podoben, jest přece svým imposantním zjevem, svými životními zvyky, tak i svým jménem i vyšším vrstvám v Evropě známějším, nežli obě předešlé zajímavé opice. […]
Kde domorodci mají střelné zbraně, tam stal se orangutan mnohem vzácnějším, jinde prý jest poměrně málo plachým, a hledí na člověka s vážnou kuriositou. V Saravaku na štěstí orangutan dávno poznal, že jediným jeho nepřítelem jest člověk, a proto jest opatrnějším. Ještě před 30 lety byl orangutan alespoň na řece Simujanu asi velmi obecným zvířetem – vždyť roku 1878. na své pohodlné procházce po řece dolů a nahoru americký lovec, musejní praeparator a výborný sběratel W. Hornaday zastřelil přes 40 vyrostlých kusův. A po něm jiní, konečně i domorodci, kteří prodávali zohavené kůže do Singaporu sběratelům nepotřebných kuriosit.
Dnes jest orangutan v Saravaku zvířetem nehojným a jeho lov dosti obtížným. Na štěstí zakázal moudrý vládce Saravaku, nynější Charles Brook, hubení tohoto zajímavého opa, a zákaz ten částečně přispěje, aby zvíře nebylo tak pronásledováno jako před lety. K cestování Saravakem třeba radžova povolení a slibu, že se zastřelí jen nevyhnutelně potřebné exempláře. […] Mimo svízele a zimnice honba na orangutany jest úplně bezpečnou. Raněné zvíře, je-li na stromě, vždy prchá větvemi proti člověku nijak se nebráníc. Přiblížiti se na zemi k dosud nezabitému orangutanu bych ovšem nikomu neradil, nevyvázl by zajisté živ z jeho drápů. Zastřeliti zvíře, pohybující se dosti rychle (rychleji nežli člověk na zemi v pralese), jež kromě toho mistrně umí využiti všech spojených dotýkajících se větví ku přechodu, přeskakujíc se stromu na strom, není snadným na místech, kde bahno, voda často až po krk sahají, aneb alespoň s bahny se střídá zeď ostnatých palem, pandanů atd. Zvíře sice na okamžik poskytne nechybitelný terč, leč brzo zmizí v listové přebujné vegetaci a k jeho zastřelení bylo mi potřebí, až na jeden případ, kdy kule srdcem proletěla, často 5–7 kulí. Velký mnou zastřelený sameček měl v sobě, o kosti vesměs sploštělých sedm Winchesterových kulí č. 44. […]
E. St. Vráz (Vesmír 26, 86, 1897/8)
2017:
Loni jsme v této rubrice citovali Antonína Friče, který v rámci ornitologických pozorování u Černého jezera v roce 1893 střílel po včelojedu a skorci (Vesmír 95, 311, 2016/5). Článek cestovatele E. St. Vráze1) je další ilustrací proměny, kterou terénní přírodovědný výzkum od 19. století prošel.
Orangutany dnes více než lovci ohrožuje kácení pralesů, které ustupují mimo jiné plantážím s palmou olejnou. Podle IUCN dnes ve volné přírodě žije 55 až 105 tisíc orangutanů bornejských (Pongo pygmaeus) a 14 600 orangutanů sumaterských (P. abelii). Oba druhy jsou kriticky ohrožené a jejich populace se dlouhodobě zmenšují. Dnešní odhady početnosti jsou sice vyšší než před několika lety, ale není to doklad obracejícího se trendu, jen výsledek přesnějšího a důkladnějšího mapování.
-ov-
Poznámky
1) O tomto podivuhodném cestovateli, který si během života přisvojoval různá křestní jména od Emrajeva Stanislava přes Emila Stanislava po Enrique Stanka, viz Vesmír 74, 583, 1995/10; http://jdem.cz/cv42r9.)