E. St. Vráz stále ještě záhadný

Ani 63 let po úmrtí slavného cestovatele E. St. Vráze se záhady kolem jeho jména, původu a rodiště neujasnily, ba spíše prohloubily. Zpochybnilo se i jím samým udávané místo a datum narození, neví se, kdo byli jeho otec a matka, ba ani ve kterém státě se narodil. A tak Vráz zůstává záhadný, jak si to po celý život přál. Základní údaje o sobě nesdělil nikdy ani své snoubence a pozdější ženě, ani dětem, ani tchánovi, který usilovně ale marně po jeho původu pátral. To, co o sobě Vráz sám napsal, byv vyzván redakcí, do Masarykova naučného slovníku (1930), že se narodil “18. února 1860 v Trnově v Bulharsku″, je vymyšlené. Na otázku, proč to Vráz udělal, je jediná odpověď: v tehdejší době velké cestovatelské konkurence byly záhady kolem osoby cestovatele největší reklamou pro jeho přednášky, články a knihy.

Oba Vrázovi rodiče jsou naprosto neznámí. Domníváme se, že matka byla česká vlastenka, což po ní syn zdědil. U Vrázova otce neznáme dokonce ani národnost: Polák? Bulhar? Rus? Čech? Rozhodně to však byl voják, možná že polský nebo ruský šlechtic. Polský původ E. St. Vráze zjišťoval jeho tchán.

Vráz by prý mohl být synem důstojníka Františka Spole, který sloužil v polském (tehdy haličském) Tarnowu. Odtud se rodina brzy po narození syna Františka přestěhovala do jihočeských Klatov, kde byli také dragouni. František Spole chodil v Klatovech do gymnázia, odkud ho rodiče převedli do vojenské školy.

Podle této teorie by rodným městem Vrázovým byl dnešní polský Tarnow a nikoliv bulharské Trnovo, které Vráz udával. Pro Vrázův polský původ svědčí i skutečnost, že léčebný pobyt na Kanárských ostrovech (po náročných osmi letech prožitých na území dnešního Maroka, Gambie a Ghany) mu hradil polský kníže. Ten za Vrázem dokonce na ostrovy přijel a jemu i jeho příteli Brázdovi financoval plavbu do Ameriky, kam s nimi též odplul. Krátce nato polský kníže zemřel na žlutou zimnici, a tak Vráz ztratil mecenáše, který měl zřejmě vztahy k jeho matce a otci.

Po několikaletém pobytu a cestách po Venezuele se Vráz, české veřejnosti do té doby zcela neznámý, představil dopisem, v němž oznámil, že brzy přijede do Prahy přednášet o svých cestách po Jižní Americe. Hned se vynořily domněnky, že je to asi dlouhá léta pohřešovaný Karel Illichmann z Českého Dubu (tam 1. října 1857 narozený), který několik let předtím odjel do Jižní Ameriky, kde se ztratil. Vráz to však brzy po svém příjezdu vyvrátil. Jednu z prvních přednášek proslovil přímo v Českém Dubu a každý se na vlastní oči mohl přesvědčit, že Vráz není pohřešovaný Illichmann. Nicméně později se prokázalo, že Vráz Illichmanna osobně znal a ve Venezuele používal dokonce jeho osobní doklady, a to i ve styku s úřady!

Zpočátku se Vráz psal krátce, a teprve později s čárkou – Vráz, k čemuž připojoval různá vymyšlená a podivná jména jako Emrajev Stanislav, Ed. Stanislav, Emil Stanislav, až konečně Enrique Stanco nebo Enrique Stanko. Jméno si zřejmě vybral podle slovinského vlasteneckého básníka Stanka Vráze (1810 – 1851), který navíc proslul jako cestopisec. I v tom se objevuje Vrázovo až přepjaté vlastenectví. Své pravé jméno nikdy nikomu nesdělil. Chtěl být tajemný – a zůstal tajemný dodnes.

Vynikající roli sehrál Vráz v našem prvním odboji; s dr. Alešem Hrdličkou otevřel T. G. Masarykovi cestu k srdci Woodrowa Wilsona a tak se zasloužil o uznání samostatnosti Československa. Pomohl totiž Wilsonovi k volebnímu vítězství, dobytému hlasy Čechů a Slováků, které Vráz prakticky všechny získal pro Wilsonovu stranu na nesčetných přednáškách v nejrůznějších místech USA.

Krátce po vzniku Československa Vráz přesídlil i s rodinou do Prahy, což asi neměl dělat. Častými cestami i s celou rodinou do Ameriky zchudl a v malých, závistiplných poměrech při velké konkurenci neměl zdaleka takové úspěchy a příjmy, jaké očekával. Byl stále velkým vlastencem, proto ho cizina “nebrala″, a ačkoliv byl cestovatelem i fotografem vynikajícím a jeho snímky jsou perfektní a unikátní, cizina o něm neví, protože publikoval jen česky! Proto ho do zahraničních encyklopedií ani do dějin cestovatelství nezařadili – neprávem.

Posledních deset let svého života strávil Vráz převážně v Čechách. Bydlel v podnájmu v Dělnické ulici v pražských Holešovicích. V létě se jezdil léčit do Poděbrad a občas jel s celou rodinou na krátkou návštěvu do Ameriky. Plýtval časem, silami a finančními prostředky, a tak zchudl. Škoda, že nenapsal plánované velké encyklopedické dílo Orbis pictus, kde podle vzoru Komenského chtěl podat širokým vrstvám geografický, etnografický a přírodovědecký obraz světa. Nikdo jiný k tomu nebyl tak povolán jako on, ale nesoustředil se a rozplýtval své síly. Delší dobu trpěl nemocí ledvin a slabostí srdce. Když se k tomu připojil zápal plic, znamenalo to konec. Chtěli mu podat léky a zjistili, že už nežije. Zemřel 20. února 1932 v půl deváté dopoledne ve svém bytě. Nekrolog připomněl, že “ve Vrázovi se pojila odhodlanost a vytrvalost s horoucí láskou k přírodě a české vlasti. Byl nejlepším znalcem české Ameriky. Od New Yorku po San Francisco nebylo české farmy, kterou by nenavštívil, tisíce krajanů znal osobně podle jména, tak jako Napoleon znal osobně všechny vojáky své staré gardy. Stejně dobře znal i svou vlast. Nebylo jediného města v Čechách, na Moravě a na Slovensku, které by nenavštívil a kde by alespoň jednou nepřednášel. Nebylo většího optimisty a milovníka života. Nebylo šťastnějšího a hřejivějšího manželství. V roce 1921 mu byla amputována ruka v chicagské nemocnici, a to pro těžkou infekci, kterou chytil na cestách v rovníkové Americe. Své cesty podnikal s nepatrnými prostředky, ale s ohromnou energií a houževnatostí. Procestoval čtyři světadíly a všechna moře, kromě polárních. Bohaté a jedinečné sbírky věnoval Národnímu a Náprstkovu muzeu. Jím odchází jeden z nejmilejších a nejrázovitějších Čechů, činorodý vlastenec, muž osobního kouzla a hřejivosti.″

Vrázova pohřbu, který se konal na Olšanech ve středu 24. února 1932, se zúčastnili profesoři Josef Pekař, Václav Švambera, Václav Flajšhans, docenti Josef Páta a Jan Auerhan, cestovatelé Josef Kořenský a Bedřich Machulka, spisovatel František Flos, publicista Vincenc Červinka, generál Vojtěch Klecanda, předsedové poslanecké sněmovny a senátu ad. Pohřební řeč měl prof. Karel Domin.

Vrázovo životní dílo je tak veliké, že si dodnes nikdo netroufá ho zhodnotit, a tak to nakonec učinila jeho dcera Vlasta Vrázová. Roku 1937 vydala v Čs. grafické unii 339stránkovou knihu ″Život a cesty E. St. Vráze″. Žila v Americe a se svým synem Stanley Vrázem mluvila často povzbudivě do rozhlasu. Po druhé světové válce přivezla osobně do naší vlasti velkou finanční pomoc American Relief for Czechoslovakia, za což byla vyznamenána jako jedna z mála žen Řádem bílého lva, ale brzy nato po únorovém puči byla souzena údajně pro špionáž. Krátce byla vězněna, ale na žádost Američanů jenom vypovězena. Často pak mluvila v Hlasu Ameriky. Zemřela r. 1989, téměř 90letá, ve svém rodném Chicagu. Vrázův syn Victor, docent ekonomie na Minnesotské univerzitě, zemřel pět let po svém otci.

Do většiny publikací a encyklopedií se omylem dostalo a tvrdošíjně je v nich uváděno datum Vrázova úmrtí 22. 2. 1932, ale správně je to 20. 2. 1932. Už 21. 2. 1932 všechen náš nedělní tisk přinesl zprávu o Vrázově úmrtí zároveň se vzpomínkou na 30. výročí úmrtí Emila Holuba (21. 2 1902).