Výprava k Černému jezeru

1896:

V květnu 1893. Pustiti se v květnu na zdař Bůh do Šumavy mohlo by špatně skončiti, a proto z opatrnosti dříve jsme se optali svého přítele a podporovatele p. nadlesního Julia Komárka, zdali je možno až k jezeru vozem dojeti. I došla zpráva, že jezero jest ledu prosto, že od stanice je sníh odházen, že však ho leží kolem jezera na 1 m, i že je naděje, že brzo sejde – s vozem že se může jen na konec horizontální cesty; na ostatním kuse cesty že nutno zavazadla buď po sáňkách k jezeru dopraviti, anebo dáti je nésti.

Pěkné to vyhlídky – ale jelikož nám velmi mnoho na tom záleželo, abychom seznali stav zvířeny hned po roztání ledu, odhodlali jsme se přece k výletu tomu a věru toho nelitujeme.

Pomocí koní otce Prokopa dostala se naše těžká zavazadla s přístroji a zásobami potravy na týden šťastně ještě v den našeho příjezdu až ke stanici, ač cesty byly kryty vysoko řídkým propadaným sněhem. V lese sníh tvořil mezi pařezy a skalami přepodivné tvary, ve kterých bujná fantasie mohla spatřovati ještěry i jiné obludy. Přibyvše na stanici rychle jsme zatopili a uvedše vše přivezené do pořádku, ulehli jsme večer dne 13. května na skrovná lože u prostřed zasněžené Šumavy za teploty 7° C.

[…]

Včerejšího dne, když nás pan nadlesní Komárek odvážel k jezeru, vezl s sebou též 30 tisíc mladých sivenů a vypustil je na různých místech do jezera, při čemž projevil pochybnost o dalším osudu těch 25 mm dlouhých rybiček, že asi sotva najdou dosti potravy v té zdánlivě úplně čisté vodě jezerní.

Dobrou náhodou chytili jsme při lovení na louce, porostlé šídlatkou jezerní (Isoëtes lacustris), jednoho sivena před 24 hodinami vypuštěného a prohlédli jeho zažívací ústroj. K nemalému potěšení nalezli jsme v něm plno malých korýšů Acroperus leucocephalus, z čehož bylo patrno, že mladí siveni dovedou si rychle a vydatně opatřiti nutnou potravu. Že se jim i později dobře daří, bylo zřejmo z exempláře, kterého nám pan nadlesní ukázal a který byv vypuštěn r. 1890, dosáhl v jezeře do roku 1893 25–30 cm. Zkoumajíce tyto velké siveny, nalezli jsme ve střevě jejich pěkné cizopasníky, a to motolice, které na předním konci mají věnec prstovitých výběžků.

V červenci 1893. Přijedše v dešti a bouřce, nedostali jsme téhož dne k stanici svá zavazadla, i byli jsme nuceni v stanici topiti – pěkné to přivítání!

Příštího dne, dříve nežli jsme se pustili do lovení v různých hloubkách, překvapeni jsme byli darem pěkného hnízda krahujčího, které velmi ochotný hajný Štípek s namaháním sňal s vysoké jedle nedaleko haldy tunelové. Ohledali jsme později okolí toho stromu a nalezli mnoho dobře obraných koster drozdů, pěnkav, strnadů, sýkor a jiných drobných ptáků, jichž zbytky nebylo lze poznati.

Za dne přilétl nad jezero větší dravec, bezpochyby včelojed, z něhož po ráně na velkou vzdálenost vylétlo něco peří, ale dravec se předce rychle vzdálil a více se neobjevil.

[…]

Několik dní věnovali jsme zhotovení modelu dna jezerního, který jsme pak později v Praze dodělali. Za deštivého počasí, když špatné světlo nedovolovalo mikroskopování, pracovali jsme na cedulkovém katalogu zjištěných druhů živočišných i rostlinných, zapisováním do denníku a podobně. Mimo to konali jsme i různá pozorování ornithologická. Tak viděli jsme jednoho dne dvě modré čírky, přilétnuvší na jezero, jindy zastřelili mladého skorce pod stěnou jezerní, spatřili mladého zlatohlávka atd.

Tak nepozorovaně uplynul určený pro zdejší pobyt čas, p. Dr. Vávra odjel do Italie a já oslaviv s rodinou svoje 61leté narozeniny u „Seeförstra“, vrátil jsem se do Prahy.

Antonín Frič (Vesmír 25, 171, 1896/15)

2016:

Ve dvou květnových číslech 25. ročníku (Vesmír tehdy vycházel jako čtrnáctideník) Antonín Frič s tříletým zpožděním referoval o několika svých pobytech na terénní stanici u šumavského Černého jezera, ukázka pochází z druhého pokračování. Vesmír byl v té době plný podobných cestopisů a přírodovědných pozorování, která nám dnes slouží mimo jiné jako připomínka proměny, kterou za uplynulých 120 let terénní biologický výzkum prodělal (na včelojedy a skorce už dnes ornitologové zpravidla nestřílejí).

Prof. Antonín Frič (1832–1913), geolog, paleontolog a zoolog, patřil k významným českým přírodovědcům druhé poloviny 19. století. Mimo jiné mu vděčíme za kostru plejtváka, chloubu Národního muzea. V letech 1873 až 1906 byl vydavatelem Vesmíru.

Nadlesní Komárek nasadil do Černého jezera postupně 1800 (1890), 8950 (1892) a 30 000 (1893) kusů sivena amerického. Zpočátku se jim skutečně dařilo, jak naznačuje Frič, postupně však podléhali zvyšující se acidifikaci jezerní vody. Poslední byl pozorován roku 1971, od té doby je jezero bez ryb. Pokles pH vedl mimo jiné k uvolňování hliníku z hlinitokřemičitanů v podloží. Hliník je toxický pro jikry i plůdek, na žábrách dospělých ryb navíc vzniká sraženina hydroxidu hlinitého, bránící výměně plynů. Navíc se siveni potýkali s úbytkem potravy, protože pH jezerní vody pokleslo až na 4,5 a z pelagiálu prakticky vymizel zooplankton. Udržel se v omezené míře pouze podél břehů. Až od roku 1997 se ve volné vodě opět objevuje perloočka břichatka jezerní (Ceriodaphnia quadrangula).

-ov-