i

Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Přes asfalt nevidíme přírodu

 |  2. 10. 2017
 |  Vesmír 96, 572, 2017/10

Už jsme si zvykli, že zbytky přírody nacházíme v brownfieldech, opuštěných lomech, městských hřbitovech nebo tankových střelnicích. A silnice a dálnice? Málokdo pochybuje o jejich negativním dopadu na přírodu. Víme, že zatěžují životní prostředí, hyzdí krajinu. Opravdu ale veskrze škodí, nebo jen nevidíme jejich potenciál pro ochranu přírody?

Česká republika se řadí k zemím s nejhustší dopravní sítí. Z hlediska dopadů na životní prostředí mají větší význam kapacitnější komunikace, tedy rychlostní silnice a dálnice. Jen dálnic u nás máme 1247 km, přičemž se plánuje délka zhruba dvojnásobná. Dopravní síť tak představuje jeden z nevýraznějších krajinotvorných fenoménů.

Biolog by měl zbystřit zejména u okrajů silnic, tedy příkopů, silničních náspů a zářezů. Celková plocha silničních lemů není přesně známa a lze ji jen odhadnout. Pokusíme se o rámcové přiblížení: pokud bychom vzali v potaz pouze naše dálnice a silnice I. třídy s průměrnou šířkou lemů kolem čtyř metrů (po obou stranách cesty) a délkou asi 7700 kilometrů, dostáváme se na úctyhodnou celkovou plochu okrajů přibližně 60 km2. To je výměra odpovídající katastru krajských měst typu Liberce či Olomouce. Srovnatelnou plochu mají i menší chráněné krajinné oblasti, například Moravský kras nebo Pálava. A to už je plocha, která by neměla zůstat jen tak bez povšimnutí. Nezapomeňme, že na rozdíl od centralizovaných měst či chráněných území pokrývá silniční síť celé území republiky, a její okraje tak skýtají podmínky nejen pro vývoj organismů, ale také pro jejich šíření.

Úbytek druhové rozmanitosti pokračuje

Nacházíme se ve středu Evropy, na kontaktu tří biogeografických oblastí s poměrně členitým georeliéfem. Tomu ještě v nedávné minulosti odpovídala poměrně pestrá druhová skladba. Současné studie však dokládají dramatický pokles biodiverzity naprosté většiny volně žijících organismů. V Česku za poslední století vymizelo 2000 až 3000 druhů hmyzu (Vesmír 88, 386, 2009/6). Nejde ale jen o to, že druhy vymírají, to je jen špička ledovce. Horší je, že se i nedávno běžní motýli, brouci, včely ap. stávají vzácnými. Za posledních 20–30 let poklesla početnost většiny bezobratlých o desítky procent (30–40 %). Přitom právě hmyz plní mnoho důležitých, člověku prospěšných ekosystémových funkcí. Představuje také potravní základnu pro ptáky i drobné savce.

Tak ukazují studie věnované problematice úbytku biodiverzity, lokálně vymírají druhy v celé Evropě. Tento trend se nedaří zvrátit ani v chráněných územích. Abychom zabránili lokálnímu vymírání druhů, je potřeba upřít pozornost také na místa mimo zvláště chráněná území (CHKO, přírodní rezervace ap.). Výběr cílových ploch by neměl být náhodný. Vhodným kritériem by mohla být jejich konektivita (viz rámeček 1) a míra zastoupení stanovišť v krajině.

1. Význam konektivity stanovišť pro přežívání druhů

Krajina je ze své podstaty heterogenní. Díky hospodářskému působení člověka ovšem ubylo přírodních stanovišť. Přes polovinu (54 %) území České republiky dnes využíváme k zemědělské produkci (orná půda má 38 % rozlohy). Více než třetina území ČR (34 %) slouží lesnické produkci. Dnešní krajina je proto naopak stejnorodá (homogenní) a typická jsou pro ni buď pole v nížinách, nebo kulturní lesy v pahorkatinách. Pokud se ve zbytcích ještě dochovala přírodní stanoviště, jsou významně zmenšena a vzájemně izolována kulturními plochami. A právě míru izolovanosti stanovišť jsme schopni parametrizovat jejich konektivitou. Konektivita popisuje míru zapojení fragmentu daného stanoviště vůči ploškám stejného stanoviště v okolí. Vychází tak z rozlohy stanovišť, jejich vzájemných vzdáleností, případně zahrnuje informaci o schopnosti druhů se v takovém prostředí šířit. Malé a vzdálené plošky vykazují nižší míru konektivity než plochy rozlehlejší anebo vzájemně blízké. Význam konektivity si můžeme dokumentovat na příkladové studii z Bavorska. V analýze příčin dramatického poklesu druhové rozmanitosti modelové skupiny denních motýlů se konektivita podílela téměř čtyřiceti procenty (obdobný trend měla také početnost druhů).

Proč právě silniční svahy?

Okraje cest představují stanoviště velmi podobná extenzivně obhospodařovaným mezím, úhorům, skalám, stepím nebo lesostepím, tedy biotopům, které z volné krajiny kvapem mizí. Současně jde o stanoviště, na která je vázáno nejvíce ohrožených druhů rostlin a živočichů. Svahy podél cest ale nabízejí ještě více. Mezi důležité ekologické rysy okrajů komunikací patří jejich heterogenita. Právě na svazích totiž často vystupuje horninové podloží proměnlivého složení, od hornin bazických (vápenců, opuk) po horniny kyselého charakteru (žuly, ruly). Zatravněné okraje komunikací jsou pravidelně mulčovány, nikoli však hnojeny. Svažitost okrajů komunikací vede k vymývání živin z rozkládajícího se mulče k patám svahů, čímž vzniká gradient dostupnosti živin, pH a půdní vlhkosti. Svahy a náspy v okolí cest tak mohou částečně nahrazovat zanikající přírodní stanoviště. Cesty protkávají krajinu ve všech směrech. Právě díky liniovému charakteru můžeme na svahy silnic nahlížet jako na prostředí významné pro šíření druhů v prostředí, a to zejména v uniformní, intenzivně obhospodařované krajině. V agrární krajině nížin (mimo CHKO a NP) to dnes vlastně ani jinudy nejde.

Silniční síť jako územní systém ekologické stability?

Jedním z mála nástrojů ochrany přírody, kterými se snažíme „ekologizovat“ krajinu, je územní systém ekologické stability (zasvěceným znám ve zkratce ÚSES). Cílem tohoto nástrojw územního plánování je prostřednictvím biocenter a biokoridorů optimalizovat prostorovou strukturu krajinných plošek tak, aby podporovaly cosi těžko uchopitelného, označovaného jako krajinná stabilita. Kořeny systému sahají do šedesátých let 20. století, do období formulace McArthurovy a Wilsonovy teorie ostrovní biogeografie a Levinsovy metapopulační teorie. Problém je, že poznatky obou základních ekologických teorií koncepce ÚSES nikdy neimplementovala, a na to, jak skutečně přežívají druhy ve fragmentovaném prostředí, rezignovala zcela. Pro biology se proto tento nástroj stal spíše úsměvnou karikaturou výkladu ekologických poznatků v praxi.

Okraje silnic a dálnic by zkrátka mohly být vhodnou alternativou k přežívání a šíření ohrožených druhů raně sukcesních stanovišť. Důkazy existují. Vhodně udržované okraje cest již dnes představují cenné biotopy pro různé druhy bezobratlých. Orientačním monitoringem denních motýlů podél okrajů vybraných dálnic a silnic I. třídy se nám podařilo zdokumentovat více než 60 druhů denních motýlů (čili téměř polovinu aktuálně se u nás vyskytujících druhů), včetně druhů, jako jsou pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), žluťásek jižní (Colias alfacariensis), modrásek bahenní (Maculinea nausithous), modrásek kozincový (Glaucopsyche alexis), m. jetelový (Polyommatus bellargus), m. vičencový (P. thersites), soumračník skořicový (Spialia sertorius) aj. Potenciál okrajů silnic pro šíření a propojení stávajících populací druhů se ale stále přehlíží. Modelovým příkladem může být švédská studie, která ukazuje, že zhruba 40 procent všech polopřirozených travních stanovišť je napojeno na silniční okraje. Právě ty hrají stěžejní roli v šíření semen rostlin a bezobratlých, a to zejména v případě zemědělsky intenzivně obhospodařovaných oblastí. Přirozeně čím je okraj podél komunikace širší, tím jeho význam z hlediska šíření druhů vzrůstá.

Co je na dálničních svazích špatně a co s tím?

Jestliže z předchozího textu vyplývá, že okraje cest mohou být oázou biodiverzity, pak je potřeba dodat, že tak tomu zhusta není. Současný stav úprav silničních svahů je řešen veskrze technicky, a proto jsou pro volně žijící druhy jen málo významné. Technicky vedené rekultivace zahrnují vysvahování terénu, navezení zeminy a ozelenění upraveného svahu výsevem jetelotravní směsi (většinou té nejlevnější). Odvážněji si počínající zahradnické firmy na svahy dosadí i keře a stromy, vesměs nepůvodních druhů, a tím biologický potenciál míst znehodnotí zcela. Pro živočichy není příznivé ani opakované plošné mulčování vegetace v průběhu sezony. Co tedy s tím?

V prvé řadě je potřeba alespoň na vybraných místech rezignovat na tradiční ryze technický „zahradnický“ způsob zakládaní zelených svahů podél komunikací. Vybranými místy mohou být úseky dálnic a silnic, které procházejí buď zvláště chráněnými územími, nebo v jejich blízkosti. A také místa, kde je okraj dálnic dostatečně široký, tedy vhodný pro podporu biologické rozmanitosti. Zde je řešením vysít již při jejich zakládání druhově obohacené směsi rostlin.

Vegetaci je třeba založit tak, aby byly ve větší míře zastoupeny původní druhy kvetoucích bylin (v našich zeměpisných šířkách například rody štírovník, vičenec, úročník aj.) na úkor rychle rostoucích produkčních travin. Jen taková vegetace může podporovat druhově bohatá společenstva hmyzu včetně druhů ohrožených, opylovačů i druhů zajišťujících přirozenou biologickou ochranu.

Kde to nejde jinak, pomůže kokrhel

Okraje našich dálnic jsou zatravněny vysoce produkčními, druhově chudými jetelotravními směsmi. Díky silné mezidruhové konkurenci travin nelze do zapojené vegetace rovnou vysít další druhy kvetoucích bylin. Stejně tak není ekonomicky (ani z bezpečnostních důvodů) reálné plošně strhnout již zapojené travní porosty v bezprostředním okolí cest a založit nové, s vyšším podílem cílových bylin. Zajímavou alternativu ale nabízí biologická transformace zapojených travních porostů prostřednictvím poloparazitických bylin. Velká očekávání vkládáme zejména do kokrhele luštince (Rhinanthus alectorolophus).

Kokrhel je svým růstem spojen s travami, na kterých parazituje (rámeček 2). Z ekologického hlediska významně snižuje jejich konkurenci ve vegetaci, a to do té míry, že již zapojený travní porost rozvolní. Tak se obnaží menší volné plošky půdy, které mohou kolonizovat jiné, konkurenčně méně zdatné byliny. Nebo je možno do porostu připraveného kokrhelem cíleně vysít požadované druhy bylin. Celá „švanda“ s kokrhelem má ale i ekonomický efekt. Kokrhel potlačuje produkční druhy trav. Biologická transformace trávníků na méně produkční, zato druhově rozmanitější vegetaci s sebou nese menší potřebu pravidelné údržby sečí. Vstupní investice do biotransformace stávajících zatravněných svahů podél cest se tak může rychle vrátit.

2. Kokrhel, pozoruhodná rostlina

V Česku se vyskytují čtyři druhy kokrhelů (kokrhel menší, k. větší, k. luštinec a k. sličný). Patří mezi poloparazitické rostliny čeledi zárazovitých (Orobanchaceae). Kokrhele jsou jednoletky, bez semenné banky. Rozmnožují se pouze generativně a pro svůj vývoj potřebují hostitelskou rostlinu (především různé druhy trav čeledi Poaceae). Semena mladých rostlin klíčí na jaře. Kořínky kokrhele, které se setkají s kořeny trav, vytvoří na kontaktu přísavky (haustoria). Následně vrostou do kořenových cévních svazků hostitele. Po úspěšném přisátí otevírá kokrhel průduchy a zvyšuje odpar z povrchu svých listů. Tak zajistí přesměrování transpiračního proudu z kořene hostitele přes haustoria do svých cévních svazků. Vysává z hostitelské rostliny vodu s rozpuštěnou minerální výživou a hostitele oslabuje. Tím snižuje konkurenci trav a nepřímo navyšuje druhovou rozmanitost vegetace.

Jak dál s okraji podél komunikací?

Určitě si nemusíme nalhávat, že okraje silnic nebo železnic spasí biodiverzitu v krajině. Stejně tak je jasné, že dálnice se vším, co k nim patří, mají významný dopad na životní prostředí. Byla by ale chyba na ně pohlížet výhradně negativně. Mnohde jsou právě náspy cest (i železnic) posledním útočištěm stepních a lesostepních druhů (bezobratlých i rostlin). Stejně tak mohou komunikace představovat funkční biokoridory, kudy se druhy šíří, a tak snižují riziko vymírání izolovaných populací. Vhodné ozelenění svahů (ať již při jejich zakládaní, nebo formou biologické transformace) má nesporný potenciál pro podporu biodiverzity. Toho by byla škoda nevyužít. V zahraničí na to přišli už před lety. Pozitivní zkušenosti s ozeleňováním svahů a podporou biodiverzity v okolí dálnic mají v Anglii, Rakousku, Německu, Holandsku, Spojených státech, Japonsku i jinde.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorech

Tomáš Kuras

Monika Mazalová

Vladimír Hula

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné