300 let mapy Moravy

Pro mapu Moravy vydanou v roce 1716 se vžil přívlastek stavovská, neboť ji hradili z výnosů mýtného moravští šlechtici. V průběhu 18. století se stala důležitým vojenským dokladem válečných konfliktů i žádanou předlohou pro zahraniční nakladatele.

V císařských službách na neklidné hranici

Matematické vzdělání a základy kreslení získal norimberský rodák Johann Christoph Müller (narozen 15. března 1673) u astronoma a mědirytce Georga Christopha Eimmarta. Praktické měřické a mapovací dovednosti si osvojil ve službách císařského plukovníka a přírodovědce Luigiho Ferdinanda Marsigliho. Po Karlovickém míru (1699) uzavřeném mezi Turky a rakouskou monarchií pracoval na vyměřování nových hranic říše a tyto podklady využil při zpracování podrobné mapy Uher (1709). Ta měla být společně s dalšími zeměmi součástí velkého díla Atlas Austriacus, z jehož realizace nakonec sešlo. Na mapu Moravy (1716) navázal svým vrcholným dílem – 25listou mapou Čech (1720) s dekorativními kresbami (parergony) barokního malíře Václava Vavřince Reinera. Dokončení tiskových desek české mapy se již nedočkal, neboť zemřel 21. června 1721 ve Vídni při přípravách mapování Slezska. Příčinou jeho úmrtí bylo celkové vyčerpání organismu v důsledku dlouhodobých a náročných měřických prací v terénu.

Instrumentum viatorium

Mapování Moravy začalo pověřovacím patentem císaře Josefa I. z 25. května 1708. Základní geometrickou kostru mapy v měřítku 1 : 180 000 opatřil zkušený zeměměřič J. Ch. Müller vzdálenostním a úhlovým měřením. K určování vzdáleností na zemském povrchu využíval přístroj zvaný viatorium, který pomocí otáčecího kola přepočítával sáhové vzdálenosti na moravské míle. V tehdejší měřické a kartografické praxi byla moravská míle chápana jako průměrná cestovní vzdálenost, kterou urazil pěší za dvě hodiny chůze.

Teprve na začátku roku 1716 byly po zapracování všech revizí a připomínek, trvajících dlouhé čtyři roky, svěřeny rytecké práce brněnskému umělci Johannu Christophu Leidigovi. Na rozdíl od jiných Müllerových map připravil tiskové desky domácí rytec, což nebylo až tak obvyklé; provedení takového díla vyžadovalo zkušeného a zručného umělce, a těch se nedostávalo.

Staré mapy v područí rytiny

Převážná většina map 16. až 18. století vznikala hlubotiskovou technikou mědirytu. Oproti staršímu dřevořezu umožňovala mnohem volnější umělecké zpracování s charakteristickou jemností a ostrostí kresby. Její princip vycházel z postupného vyrývání zrcadlově převrácené předlohy do plochy měděné desky. Vlivem vysokého tlaku v měditiskařském lisu se naválená barva otiskla ze zahloubených částí na navlhčený ruční papír. V případě stavovské mapy Moravy zkombinoval J. Ch. Leidig technicky náročný mědiryt s volnější technikou leptu, jejíž princip spočíval v předkreslování předlohy do voskového krytu. Následným ponořením desky do roztoku kyseliny byla vyleptána pouze odkrytá místa ochranného krytu, tedy kresba, která se později tiskla (obr. 2).

Tiskové desky stavovské mapy byly objeveny při stěhování fondů Moravského zemského archivu v Brně v roce 2008. K původním čtyřem deskám s mapovou kresbou přibyly ještě v průběhu 18. století dva místopisné rejstříky se jmény 4091 sídel pro snazší vyhledávání v mapě.

Na náklady moravských stavů

Názvovou kartuši stavovské mapy obklopuje parergon s alegorickými motivy oslavujícími bohatství Moravy. Postavy personifikující ovocnářství, rybolov a hornictví doplňuje bohyně Diana (lov) a bohové Bakchus (vinařství) a Hermes (pošta a doprava). Hlavní motiv s vyobrazením boha války Marta a bohyně války Pallas Athény vychází z historiografického díla Tomáše Pešiny z Čechorodu Marc Moravicus, které se zaobírá komplexním popisem moravských dějin (obr. 1).

Tradičně bohatou sídelní náplň mapy doplňují další zajímavé krajinné stavby jako samostatně stojící kostely nebo zájezdní hostince. Pouze malá část z 2500 moravských vesnic má vlastní kostel. Nápis Lapidicina Marmoris severozápadně od Nedvědice připomíná těžbu mramoru, který se využíval jako dekorační kámen na nedalekém hradu Pernštejně nebo v kostele v Doubravníku. V Moravském krasu jsou mezi obcemi Sloup a Vavřinec připomenuty podivuhodné vstupy do podzemních prostor. Kartografický obraz krajiny jižní Moravy oživují četné vinohrady.

Pojmenování der Vater M(ons – hora) pro nejvyšší moravský vrchol Praděd odkazuje na mytického horského ducha, strážce Jeseníků. V podstatě se jedná o místní obdobu krkonošského Rýbrcoula neboli Krakonoše. Na dohled od Pradědu jsou situovány Petrovy kameny – skalní útvary, kde se v 17. století v době inkvizičních procesů konaly tajné čarodějnické sabaty (setkání s ďáblem). Sněžné hory (Schnee Berge) označují masiv Králického Sněžníku.

Císařova odměna

Pravděpodobně v mezidobí let 1712 a 1714, již během mapování Čech, připravil J. Ch. Müller rukopisnou mapu Moravy pro císaře Karla VI. (tzv. císařský exemplář). Jako dar obdržel panovníkův portrét zdobený drahokamy v hodnotě 1300 zlatých a privilegium k vlastnímu prodeji některých výtisků stavovské mapy. Originální kresba na deseti listech ručně vyráběného papíru má rozměry 1,5 × 2,3 m a je provedena v měřítku přibližně 1 : 150 000. Mapa je uložena v mapové sbírce Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni. V umělecké výzdobě mapy vyniká dekorativní názvová kartuše se znakem Moravy v podobě stříbrnočerveně šachované orlice se zlatou zbrojí a korunou na modrém pozadí (obr. 3).

Rukopisná mapa se od tištěné verze odlišuje v mnoha obsahových detailech. Mapová kresba je bohatě kolorována – menší sídla zlatou barvou, stojaté vody modře i s hloubkovým stínováním. Významná města mají propracovánu detailní kresbu ulic, budov a náměstí včetně typických opevnění s bastiony a městskými branami (obr. 4). Ve vysvětlivkách jsou uvedeny slatiny, chovné rybníky nebo mramorové lomy (cetechovický mramor). Stínování terénu je dosaženo technikou lavírování, založenou na rozmývání barev do potřebných odstínů.

Lomenský průsmyk na Valašsku (die Teufelsmauer) odkazuje na mohutný pískovcový skalní výchoz, tzv. Čertovy skály. Pověst vypráví o nezdařeném pokusu čerta přehradit údolí, za což by si podle sázky s mlynářem vymohl ruku jeho dcery. V Drahanské vrchovině je nakreslena zřícenina hradu Starého Plumlova, který objevil J. Ch. Müller při terénních měřeních.

Mezi zajímavosti rukopisné mapy patří kresba barokních alejí na jižní a střední Moravě, které v minulosti poskytovaly ochranu cestujícím před horkým letním sluncem a zároveň tvořily významný orientační prvek v krajině. Tehdy rakouské Valtice spojuje s moravskou Lednicí lipovo-kaštanová knížecí alej (Fürsten-weg), kterou nechali v druhé polovině 17. století vysázet Lichtenštejnové při cestách ze své rezidence do letního sídla na Moravě. Později byla alej pojmenována po slezském básníkovi Petru Bezručovi, který Valtice často navštěvoval a věnoval jim oslavnou báseň Valčice. Druhá knížecí alej lemuje cestu z Mikulova do dnes již zaniklých sirných lázní v Sedlci (obr. 5).

Mapa přírodních zvláštností Moravy

Během terénních prací zmapoval J. Ch. Müller také přírodní a kulturně historické zajímavosti Moravy. Podle historických pramenů zobrazovala dnes neznámá mapa pouze jihlavský, znojemský a brněnský kraj s vybranými přírodními zvláštnostmi – nad Ivančicemi a u Oslavan zaniklé zlaté doly, nezamrzající potůček mezi Jemnicí a Bítovem, naleziště nepravých diamantů a ametystů na hoře Květnici u Tišnova, léčivé byliny na svazích Děvína v Pálavských vrších nebo zjevení Panny Marie ve Křtinách a Dubňanech.

Utajený dokument v čase válek

Po uplynutí desetiletého ochranného privilegia před kopírováním převzal mapovou předlohu Moravy včetně krajských map norimberský nakladatel a císařský geograf Johann Baptista Homann. S postupem času se objevila další odvozená vydání v Augsburgu, Lipsku, Vídni, Amsterodamu, Paříži, Benátkách i Římě. Müllerova mapa se stala předlohou i pro bohatě zdobené mapy olomoucké diecéze místního kanovníka Jana Václava Xavera Freye z Freyenfelsu (1762). Odvozená mapa kněze a zručného vedutisty Johanna Antona Venuta z roku 1784 zaznamenává řadu klášterů a opatství zrušených v důsledku josefínských náboženských reforem.

Stavovská mapa byla využita v mnoha válečných konfliktech neklidného období poloviny 18. století (války o rakouské dědictví, sedmiletá válka). Vojenské motivy se začaly objevovat i v grafické výzdobě zahraničních map Moravy v podobě figur vojáků, jezdců i jejich vzájemných šarvátek. Během válečných konfliktů rakouští velitelé s trpkostí zjišťovali, že jejich mapy jsou nedostatečné a že neodpovídají soudobým válečnickým potřebám – o vlastní krajině se mnohdy dozvídali více z ukořistěných map svých protivníků. Po prohrané sedmileté válce proto nařídila Marie Terezie na návrh polního maršála Leopolda Dauna první kompletní mapování habsburské monarchie, pro nějž se vžilo označení první vojenské nebo také josefínské mapování.

Důstojníci vojenské služby projížděli krajinou a nejčastěji metodou à la vue (od oka) zakreslovali krajinnou situaci do zvětšenin Müllerových map v měřítku 1 : 28 800. Vojenskou terminologií řečeno, vzdálenost jednoho palce na mapě odpovídala 1000 vojenským krokům ve skutečnosti.

článek v nezkráceném znění na www.vesmir.cz