Mapa Moravy vojenského inženýra Johanna Christopha Müllera oslavila tři století od prvního vydání. Její unikátní rukopisný exemplář, věnovaný císaři Karlu VI., se dochoval ve fondu Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni. Čeští čtenáři se s ní mohou poprvé seznámit.

Pro mapu Moravy vydanou v roce 1716 se vžil přívlastek stavovská, neboť ji hradili z výnosů z mýt moravští šlechtici. V průběhu 18. století se stala žádanou předlohou pro zahraniční nakladatele a zároveň sloužila jako důležitý vojenský dokument během válečných konfliktů. Tiskové desky vyryl domací rytec, brněnský Johann Christoph Leidig.

V císařských službách na neklidné hranici

Matematické vzdělání a základy kreslení získal norimberský rodák Johann Christoph Müller (Jan Kryštof Müller, narozen 15. března 1673) u astronoma a mědirytce Georga Christopha Eimmarta. Praktické měřické a mapovací dovednosti si osvojil ve službách císařského plukovníka a přírodovědce Luigiho Ferdinanda Marsigliho. Během mapování toku Dunaje se Müller zabýval zejména astronomickými měřeními. Po Karlovickém míru (1699) uzavřeném mezi Turky a rakouskou monarchií pracoval na vyměřování nových hranic říše a tyto podklady využil při zpracování podrobné mapy Uher (1708). Ta měla být společně s dalšími zeměmi součástí velkého Atlasu Austriacus, z jehož realizace nakonec sešlo.

Na mapu Moravy (1716) navázal svých vrcholných dílem – 25listou mapou Čech (1720) s dekorativními kresbami (parergony) barokního malíře Václava Vavřince Reinera. Dokončení tiskových desek české mapy o dva roky později se již nedočkal, neboť umírá 21. června 1721 ve Vídni při přípravách mapování Slezska. Příčinou jeho úmrtí je celkové vyčerpání organismu v důsledku dlouhodobých a náročných měřických prací v terénu.

Nekončící revize a opravy

Mapování Moravy započalo pověřovacím patentem císaře Josefa I. z 25. května 1708. Terénní práce postupovaly systematicky po jednotlivých krajích s cílem zaznamenat zejména všechny silnice a mýta pro bezpečnost země a cestujících. Základní geometrickou kostru mapy v měřítku 1:180 000 opatřil zkušený zeměměřič J. Ch. Müller, v té době povýšený na setníka, vzdálenostními a úhlovými měřeními (busola).

Za nedodání potřebných podkladů pro nutné úpravy map hrozila vrchnosti pokuta a nedbalému úředníkovi nucené práce na Špilberku.

K určování vzdáleností po zemském povrchu využíval přístroj zvaný viatorium, který pomocí otáčecího kola přepočítával sáhové vzdálenosti na moravské míle. V tehdejší měřické a kartografické praxi byla jedna moravská míle chápana jako průměrná cestovní vzdálenost, kterou urazil pěší za dvě hodiny chůze. Pro získání přímé (vzdušné) vzdálenosti byly naměřené hodnoty redukovány přibližně o jednu desetinu. Mapovací práce v terénu byly ukončeny v roce 1712, ještě další čtyři roky ale probíhaly revize krajských hejtmanů. Zdržení způsobily také změny v administrativním uspořádání země z roku 1714, které upravovaly průběh hranic jednotlivých krajů. Mimochodem, za nedodání potřebných podkladů pro nutné úpravy hrozila vrchnosti pokuta a nedbalému úředníkovi nucené práce na Špilberku.

Na začátku roku 1716 byly po zapracování všech revizí a připomínek svěřeny rytecké práce brněnskému umělci Johannu Christophu Leidigovi (zemřel 1717). Na rozdíl od Müllerovy mapy Čech a Wielandových map Slezska připravil tiskové desky domácí rytec, což nebylo až tak obvyklé, protože provedení takového díla vyžadovalo zkušeného a zručného umělce, kterých se nedostávalo.

Staré mapy v područí rytiny

Většina mapové produkce 16. až 18. století vznikala hlubotiskovou technikou mědirytu. Oproti staršímu dřevořezu umožňovala mnohem volnější umělecké zpracování s charakteristickou jemností a ostrostí kresby. Její princip vycházel z postupného vyrývání zrcadlově převrácené předlohy do plochy měděné desky. Vlivem vysokého tlaku v měditiskařském lisu se naválená barva otiskla ze zahloubených částí na navlhčený ruční papír.

V případě stavovské mapy Moravy zkombinoval J. Ch. Leidig technicky náročný mědiryt s volnější technikou leptu, jejíž princip spočíval v předkreslování předlohy do voskového krytu. Následným ponořením desky do roztoku kyseliny byla vyleptána pouze odkrytá místa ochranného krytu, tedy později tisknoucí kresba. Staré měděné desky byly na rozdíl od moderní metody válcování vyráběny ručním tepáním. Dochované matrice mají proto různou tloušťku a jsou mnohem silnější (až 3 mm) a těžší než současné.

Zrcadlově převrácená rytina měděných tiskových matric mapy Moravy (Moravský zemský archiv v Brně, D 22 Sbírka map a plánů, nezpracovaná část fondu)

Zrcadlově převrácená rytina měděných tiskových matric mapy Moravy (Moravský zemský archiv v Brně, D 22 Sbírka map a plánů, nezpracovaná část fondu)

Tiskové desky stavovské mapy byly objeveny při stěhování fondů Moravského zemského archivu v Brně v roce 2008. K původním čtyřem deskám s mapovou kresbou přibyly ještě v průběhu 18. století dva místopisné rejstříky se jmény 4 091 sídel pro snazší vyhledávání v mapě. Index malých a velkých písmen odkazuje do čtvercové sítě v mapě, která byla přiryta společně s vybranými sídly, komunikacemi a výškopisem (šrafování) v severovýchodní části mapy. Rytecké doplňky jsou provedeny znatelně odlišným rukopisem oproti Leidigově rytině.

Na náklady moravských stavů

Názvovou kartuši stavovské mapy obklopuje parergon s alegorickými motivy oslavujícími bohatství Moravy. Postavy personifikující ovocnářství, rybolov a hornictví doplňuje bohyně Diana (lov), Bacchus (vinařství) a Hermes (pošta a doprava). Hlavní motiv s vyobrazením boha a bohyně války Marta, respektive Pallas Atény vychází z historiografického díla Tomáše Pešiny z Čechorodu Marc Moravicus, které se zaobírá komplexním popisem moravských dějin.

Názvová kartuše a dekorativní parergon oslavující přírodní bohatství Moravy (Moravská zemská knihovna v Brně, sign. Moll-0001.779,1)

Názvová kartuše a dekorativní parergon oslavující přírodní bohatství Moravy (Moravská zemská knihovna v Brně, sign. Moll-0001.779,1)

Ve vysvětlivkách k obsahu mapy jsou uvedeny téměř dvě desítky znaků, převážně sídel. Města jsou rozlišena na královská, opevněná i otevřená a na menší městečka. V mapě najdeme hrady, zříceniny, kláštery, sídla velmožů a šlechticů, dvorce, kostely ve volné krajině nebo zájezdní hostince. Pouze malá část z 2 500 moravských vesnic má vlastní kostel. Výhradně německé názvosloví doplňují u větších měst české ekvivalenty. Z hospodářských objektů jsou zakresleny kamencové a železné doly, prameny kyselek a lázně.

Pojmenování der Vater M(ons – hora) pro nejvyšší moravský vrchol Praděd odkazuje na mytického horského ducha, strážce Jeseníků. V podstatě se jedná o místní obdobu krkonošského Rýbrcoula neboli Krakonoše.

Nápis Lapidicina Marmoris severozápadně od Nedvědice připomíná těžbu mramoru, který se využíval jako dekorační kámen na nedalekém hradu Pernštejn nebo v kostele v Doubravníku. V Moravském krasu jsou mezi obcemi Sloup a Vavřince připomenuty podivuhodné vstupy do podzemních prostor. Kartografický obraz krajiny jižní Moravy oživují četné vinohrady. Reliéf země je zachycen oblíbenou kopečkovou metodou se západním osvícením svahů, která působí velmi naturalistickým dojmem a vytváří alespoň základní schematickou představu o výškopisných poměrech Moravy.

Pojmenování der Vater M(ons – hora) pro nejvyšší moravský vrchol Praděd odkazuje na mytického horského ducha, strážce Jeseníků. V podstatě se jedná o místní obdobu krkonošského Rýbrcoula neboli Krakonoše. Na dohled od Pradědu jsou situovány Petrovy kameny – skalní útvary, kde se v 17. století během inkvizičních procesů konaly tzv. čarodějnické sabaty (setkání s ďáblem). Sněžné hory (Schnee Berge) odkazují na masív Kralického Sněžníku. Typický klikatící se průběh vodních toků je spíše autorských rukopisem, znakem jako takovým, který ale nevystihuje skutečné meandry.

Císařova odměna

Pravděpodobně v mezidobí let 1712 a 1714, již během mapování Čech, připravil J. Ch. Müller rukopisnou mapu Moravy pro císaře Karla VI. (tzv. císařský exemplář). Jako dar obdržel panovníkův portrét zdobený drahokamy v hodnotě 1 300 zlatých a privilegium k vlastnímu prodeji některých výtisků stavovské mapy. Originální rukopisná kresba provedená na deseti listech ručně vyráběného papíru má rozměry 1,5 x 2,3 m (výška x šířka) a je provedena v měřítku přibližně 1:150 000. Mapa je uložena v mapové sbírce Österreichische Nationalbiblitothek ve Vídni. V umělecké výzdobě mapy vyniká dekorativní názvová kartuše s alegoriemi honu a rybolovu. Znak Moravy v podobě stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou zbrojí a korunou na modrém pozadí završuje markraběcí koruna.

Putti s moravskou orlicí a markraběcí korunou (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Putti s moravskou orlicí a markraběcí korunou (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Vysvětlivky mapových znaků jsou v rukopisné verzi mapy Moravy vyvedeny ve zdobném štítu s bohatými ovocnářskými motivy. Statistický seznam 3 022 měst, městeček a vesnic členěných podle soudobých krajů je ohraničen oválným rámováním. Střelka kompasové růžice s 32 paprsky naznačuje západní odchylku 10° mezi magnetickým a zeměpisným severem (tzv. magnetická deklinace) naměřenou ve Vídni roku 1703. Mapová kresba je bohatě kolorována, což dokládá zejména plastické znázornění reliéfu technikou lavírování – stínování terénu je dosaženo rozmýváním barev do potřebných odstínů.

Lomenský průsmyk na Valašsku nese pseudonym die Teufelsmauer, který odkazuje na mohutný pískovcový skalní výchoz, tzv. Čertovy skály. Pověst vypráví o nezdařeném pokusu čerta přehradit údolí, za což by si podle sázky s mlynářem vymohl ruku jeho dcery. Nejvíce pojmenovaných vrcholů je umístěno na pomezí Kralického Sněžníku a Jeseníků – Vozka, Červená hora, Praděd a Petrovy kameny a v Bílých Karpatech – Velká Javořina a Velký Lopeník.

Vodní toky jsou zakresleny černě (některé i s popisem pramene – Fontes fluminis), stojaté vody modře se stínováním podle hloubky, moravské hranice červeně a hranice krajů hnědě. V půdorysných znacích větších měst jsou rozpoznatelná typická opevnění včetně bastionů a městských bran. Červeně jsou vykresleny ulice, bloky budov a náměstí. Kruhové znaky menších sídel vyplňuje zlatá barva. Legenda mapy je podrobnější než u její tištěné verze, oproti které popisuje navíc slatiny, chovné rybníky, mramorové lomy (cetechovický mramor), vinice a rozsáhlejší osady protáhlého tvaru.

V Drahanské vrchovině se setkáváme s kresbou zříceniny hradu Starého Plumlova, který objevil J. Ch. Müller při terénních měřeních. Královskou korunou jsou označena města Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Uherské Hradiště, Uničov a Kyjov. Poštovní trubka odlišuje královské a poštovní silnice, které spojují pouze politicky a hospodářsky významná moravská města. Hranice Jihlavského, Znojemského, Brněnského, Olomouckého, Hradišťského a Přerovského kraje (včetně Osoblažska a Ketřského panství ve Slezsku) odpovídají stavu před rokem 1714, čímž se liší od tištěné stavovské mapy.

Královské město Brno s hradbami a pevností Špilberk na rukopisné mapě Moravy (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Královské město Brno s hradbami a pevností Špilberk na rukopisné mapě Moravy (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Základní poledník, od něhož jsou počítány zeměpisné délky na mapě, leží oproti tehdejším zvyklostem západně od kanárského ostrova Ferro (v mnoha zemích obecně přijímaný nultý poledník až do konce 19. století).

Mezi zajímavosti rukopisné mapy patří kresba barokních stromořadí (alejí) na jižní Moravě, které v minulosti poskytovaly ochranu cestujícím před horkým letním sluncem a zároveň tvořily významný orientační prvek v krajině.

Tehdy rakouské Valtice spojuje s moravskou Lednicí lipovo-kaštanová knížecí alej (Fürsten-weg), kterou nechali v druhé polovině 17. století vysázet Lichtenštejnové při cestách ze své rezidence do letního sídla na Moravě. Později byla alej pojmenována po slezském básníkovi Petru Bezručovi, který Valtice často navštěvoval a věnoval jim oslavnou báseň Valčice.

Mezi zajímavosti rukopisné mapy patří kresba barokních stromořadí (alejí) na jižní Moravě, které poskytovaly ochranu cestujícím před horkým letním sluncem a zároveň tvořily významný orientační prvek v krajině.

Cestu z Mikulova do sirných lázní v Sedleci lemuje další knížecí alej, jejíž pozůstatky jsou i dnes patrné v mikulovské Valdštejnské ulici a podél silnice číslo 40 ve směru k Novému rybníku. Uherský Brod a dříve samostatnou obec Újezdec spojuje na mapě nepojmenovaná a dnes již neexistující alej probíhající po levém břehu řeky Olšavy. Alej propojuje také lichtenštejnský barokní areál Nové Zámky s Litovlí anebo bývalý premonstrátský klášter Hradisko (dnes Klášterní Hradisko) s Olomoucí.

Pálavské vrchy a knížecí aleje na jižní Moravě (Mikulov – lázně Sedlec, Valtice – Lednice) (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Pálavské vrchy a knížecí aleje na jižní Moravě (Mikulov – lázně Sedlec, Valtice – Lednice) (Österreichische Nationalbiblitohek ve Vídni, Kartensammlung, sign. AB 22 (7))

Během terénních prací zmapoval Johann Christoph Müller také přírodní a kulturně historické zajímavosti Moravy. Rukopis dnes neznámé mapy měl ve vlastnictví Müllerův bratr, profesor matematiky a fyziky na univerzitě v Altdorfu, Johann Heinrich Müller. Podle historických pramenů zobrazovala mapa pouze jihlavský, znojemský a brněnský kraj s vybranými přírodními zvláštnostmi – nad Ivančicemi a u Oslavan zaniklé zlaté doly, nezamrzající potůček mezi Jemnicí a Bítovem, naleziště nepravých diamantů a ametystů na hoře Květnici u Tišnova, léčivé byliny na svazích Děvína v Pálavských vrších nebo zjevení Panny Marie ve Křtinách a Dubňanech.

Utajený dokument v čase válek

Müllerovy podrobné mapy českých zemí zcela předčily starší Vogtovu mapu Čech (1712) i Vischerovu mapu Moravy (1692) a na rozdíl od nich se staly žádanou předlohou pro zahraniční nakladatele. Po uplynutí desetiletého ochranného privilegia před kopírováním převzal mapovou předlohu Moravy norimberský nakladatel a císařský geograf Johann Baptista Homann. Jeho přehledná mapa země společně s mapami šesti krajů se stala inspirací pro další zahraniční kartografy.

Nutno podotknout, že se původní rukopisné mapy moravských krajů na rozdíl od Čech nedochovaly. S postupem času se objevila další odvozená vydání v Augsburgu, Lipsku, Vídni, Amsterodamu, Paříži, Benátkách i Římě. Stavovská mapa se stala předlohou pro znázornění moravských panství a statků z roku 1755. Stejně tak sloužila jako podklad pro tvorbu tematických, zejména náboženských map.

Mapa byla využita v mnoha válečných konfliktech neklidného období poloviny 18. století, zejména pak ve válkách o rakouské dědictví a v sedmileté válce.

Bohatě zdobenou čtyřlistou a přehlednou mapu olomoucké diecéze připravil olomoucký kanovník Jan Václav Xaver Frey z Freyenfelsu a vydali ji Homannovi dědicové v Norimberku v roce 1762. Parergon obklopující názvovou kartuši zobrazuje biskupský znak hraběte Maximiliána z Hamiltonu a patrony olomoucké diecéze. Včetně 62 děkanátů a jednotlivých farností jsou v mapě zaznamenána sídla děkanů, farářů, místních kaplanů a dále vesnice s kostelem a bez kostela. Zpřesněnou mapu Moravy připravil kněz a zručný vedutista Johann Anton Venuto v roce 1784, který tak reagoval na probíhající josefínské náboženské reformy. Opatství a kláštery jsou rozděleny na zachovalé a zrušené, které symbolizuje výstižný znak přelomené biskupské berle, resp. kříže.

Mapa byla využita v mnoha válečných konfliktech neklidného období poloviny 18. století, zejména pak ve válkách o rakouské dědictví a v sedmileté válce. I zahraniční kartografická produkce reagovala vydáním vlastních map Moravy pro lepší pochopení válečných konfliktů. Vojenské motivy se začaly objevovat i v jejich grafické výzdobě v podobě figur vojáků, jezdců i jejich vzájemných šarvátek. Během válečných konfliktů rakouští velitelé s trpkostí zjišťovali, že jejich mapy jsou nedostatečné a že neodpovídají soudobým válečnickým potřebám. Závažnost situace dokresluje skutečnost, že se o vlastní krajině mnohdy dozvídali více z ukořistěných map svých protivníků.

Po prohrané sedmileté válce proto nařídila Marie Terezie na návrh polního maršála Leopolda Dauna první kompletní mapování habsburské monarchie, pro než se vžilo označení první vojenské nebo také josefínské mapování.

Důstojníci vojenské služby projížděli krajinou a nejčastěji metodou a la vue (od oka) zakreslovali krajinnou situaci do zvětšenin Müllerových map v měřítku 1:28 800. Vojenskou terminologií řečeno, vzdálenost jednoho palce na mapě odpovídala 1 000 vojenským krokům ve skutečnosti.

Když mapa slaví narozeniny – 300 let od vydání Müllerovy mapy. Při příležitosti 300. výročí vydání Müllerovy mapy Moravy pořádá Muzeum Masarykovy univerzity a Geografický ústav Masarykovy univerzity v Brně výstavu, kterou je možné navštívit do 28. 2. 2017 každé úterý až neděli od 10:00 do 17:00. Výstava se koná v Muzeu Masarykovy univerzity na adrese Mendlovo náměstí, 1a Brno (vstup za bazilikou Nanebevzetí Panny Marie).

 

 

 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Josef Chrást

Josef Chrást

Mgr. Josef Chrást (*1988) vystudoval magisterský obor kartografie a geoinformatika na Katedře aplikované geoinformatiky a kartografie PřF UK v Praze. V současné době pracuje na Odboru ZABAGED Zeměměřického ústavu v Praze a zároveň dálkově studuje doktorský obor kartografie na Geografickém ústavu PřF MU v Brně se zaměřením na dějiny kartografie.