Nový rok – nový Vesmír

Protější strana (Vesmír 95, 2, 2016/1) svědčí o tom, že za uplynulých 145 let obálka Vesmíru (a nejen obálka) prodělala řadu změn. Ta, s níž přicházíme v tomto čísle, je jen další v řadě. K úpravě grafiky a struktury časopisu nás kromě nutnosti čelit „morálnímu stárnutí“ Vesmíru vedla snaha o větší přehlednost, aniž bychom museli dělat kompromisy stran množství textu, které se na stránky vejde.

Je to změna jen zdánlivě skoková. Nové pojetí titulní strany i grafické podoby vnitřku časopisu je patrné na první pohled, pravidelní čtenáři však mohou postupnou proměnu sledovat už téměř dva roky. Přibyly pravidelné rozhovory i články psané členy redakce, protože jsme přesvědčeni, že některá témata si o redakční (a tedy méně oborový, více novinářský) přístup říkají. Neznamená to počátek konce textů psaných odborníky, ty budou i nadále tvořit základ časopisu. Redakce u nich pouze hlídá, aby byly srozumitelné a atraktivní i (či spíše především) pro čtenáře mimo obor. Také v tomto ohledu se Vesmír proměňuje už delší dobu.

Od května 2014 jsou na vesmir.cz volně přístupné články psané pouze pro on-line verzi časopisu. Rozšiřují a doplňují nabídku tištěného Vesmíru mimo jiné o formáty, které papír zprostředkovat nemůže (audio, video). Počínaje tímto číslem na webu najdete vždy i několik článků k ústřednímu tématu příslušného vydání. Témata volíme tak, aby umožňovala mezioborový přístup a neunavovala svým příliš úzkým zaměřením. Pro leden je to „hlava“. Patří do něj využití analýzy hlasu k předpovědi Parkinsonovy nemoci (viz článek Marka Janáče Vesmír 95, 22, 2016/1), a proto obálku tohoto čísla zdobí zvukové spektrum výroku „Nový rok – nový Vesmír“.

Počínaje tímto číslem rozšiřujeme část věnovanou kratším zprávám (dříve aktuality, nyní mozaika) o novou rubriku zákulisí, věnovanou vědní politice, infrastruktuře, legislativě a personáliím. Pod názvem vertikála najdete výběr z archivu Vesmíru, který sahá do roku 1871. Věříme, že cesta časem může přinášet pozoruhodné postřehy týkající se dobové vědy, společnosti i jazyka.

Pro úsporu místa omezujeme u kratších příspěvků citace původních vědeckých prací pouze na identifikátor digitálního objektu (tzv. DOI), který dnes k identifikaci pramene informace postačí.

Kromě esejů bude v tomto roce čtenáře provázet seriál případových studií o proměnách cenzury v letech 1749–2014.

V květnu uplyne 145 let od vydání prvního čísla Vesmíru. Václav Kumpošt, zakladatel Vesmíru, ve svém programovém úvodníku cituje člena Royal Society Humphryho Davyho:

Ne výbojem zbraní stali se Angličané národem mocným, národem slavným a bohatým, nýbrž neúnavným pěstováním věd na poli přírodnickém.

S odstupem let nám může připadat, že svět druhé poloviny 19. století byl jednodušší než dnešní svět závratně rychlých změn. Nejspíše to však je jen iluze daná pocitem, že teprve naše problémy jsou ty skutečné. Je předmětem četných diskusí v redakci i v redakční radě, nakolik se Vesmír má věnovat také nepřírodovědným tématům a oborům. Nemyslíme si, že by přírodovědec měl být něco na způsob potřeštěného entomologa se síťkou, kterého krom právě spatřeného motýla nic jiného nezajímá. Žádné nové poznání neexistuje samo o sobě, je nutno ho nahlížet v kontextu, který v konečném důsledku přesahuje původní obor a dotýká se často chodu celé společnosti. Orientace na přírodní vědy však ve Vesmíru bude vždy převažovat.

S obměnami danými dobou se současná redakce Vesmíru může i dnes hlásit ke Kumpoštovu programu:

Pěstování věd přírodních v rozměrech nejširších je životní otázkou naší! K rozřešení její zdárnému působiti bude pak povždy účelem listu našeho. Nevylučujem z programu svého žádný odbor vědy přírodní, byť laikovi sebe obtížnějším a nepřístupnějším býti se zdál; přední snahou naší bude podávati pokud možno nejširší rozhled do nejnovějších pokroků přísných věd spůsobem populárním, každému pochopitelným, zajímavým a poučným. I hojné zprávy průmyslové a řemeslnické budeme pěstovati, neboť řemesla a všeliké živnosti v popředí založeny jsou na vědách přírodních, na rozvoji a pokroku jejich.

Ač tedy Vesmír mění svůj vzhled, drží se programu svého zakladatele, v němž není ani ve 21. století třeba nic zásadního škrtat. Detaily se mění, podstata zůstává.