Čmeláci na ústupu

Čmeláci (druhy rodu Bombus) jsou skupinou včel přizpůsobených chladnému klimatu. Mají husté ochlupení nebo ovládají částečnou termoregulaci pomocí svalového třesu (Vesmír 73, 630, 1994/11). Na rozdíl od jiného hmyzu proto mohou být aktivní i za nízkých teplot či špatného počasí. Původ a rozrůznění hlavních linií současných čmeláků proběhlo před 25–40 miliony let, tedy zhruba na přelomu eocénu a oligocénu, kdy se výrazně ochladilo. V současnosti mají čmeláci holarktické rozšíření; to znamená, že žijí na většině území Severní Ameriky a Eurasie. Okrajově zasahují také do Ameriky Jižní. Některé druhy byly navíc zavlečeny do míst, kde se původně nevyskytovaly, a v některých případech (např. člověkem chované druhy) odtud vytlačily původní druhy čmeláků.

Ačkoliv mohlo být přizpůsobení čmeláků chladu v počátcích oligocénu velmi výhodné, dnes jim přináší spíše komplikace. Trpí změnou krajiny, používáním neonikotinových pesticidů a mohou být ohroženi patogeny, které přenáší včela medonosná (Vesmír 93, 264, 2014/5). Vzhledem k jejich nižší teplotní toleranci je v současnosti aktuální také ohrožení klimatickými změnami.

Jeremy Kerr s kolektivem spolupracovníků¹⁾ se rozhodl zjistit, jak jsou čmeláci v Evropě a Severní Americe ovlivněni klimatem. K analýzám využil přes 400 000 dat o rozšíření 67 evropských a severoamerických druhů čmeláků v letech 1901 až 2010. Vyplývá z nich, že na obou kontinentech čmeláci silně ubývají především v jižních částech svého rozšíření. Od r. 1974 dosáhly ztráty jejich historického území až 300 km směrem od jihu na sever. To znamená, že čmeláci rychle ubývají především v nejteplejších částech svého areálu. Tato změna je velmi konzistentní s fylogenezí – příbuzné druhy čmeláků obvykle vykazují podobný trend v úbytku areálu.

V porovnání s jinými skupinami hmyzu se čmeláci téměř nešíří dál na sever. To platí na obou kontinentech. Druhy, které žijí spíš v jižních oblastech, obsazují vyšší nadmořské výšky. Od r. 1974 vystoupali v průměru o 300 m.

Je možné tyto změny vysvětlit také intenzivním využíváním krajiny a používáním neonikotinových pesticidů? Tyto faktory sice někdy mohou mít velmi drastický lokální efekt, globálně však společenstva čmeláků nejspíš příliš neovlivňují. Navíc změny v rozšíření čmeláků započaly už před obdobím, kdy se neonikotinové pesticidy začaly masivně používat.

V letošním roce vyšel v angličtině také atlas rozšíření evropských čmeláků,²⁾ kde se autoři věnují každému druhu zvlášť. Vyhodnotili současný areál a na základě tří klimatických modelů odhadovali jejich rozšíření v letech 2050 a 2100. Odhady většinou působí velmi pesimisticky. Z téměř 80 evropských druhů čmeláků jsou klimatické změny výhodné jen pro tři druhy. Dva z nich – čmelák balkánský (Bombus haematurus) a čmelák Bombus argillaceus – se v posledních několika letech rozšířily také na území České republiky. Takové případy jsou však vzácné a obecně čmeláci spíš mizejí. Více než čtvrtina našich druhů je kriticky ohrožena nebo již u nás vyhynula.

I když jsou čmeláci sužováni různými faktory na lokální i globální úrovni, mnohé druhy naštěstí zůstávají stále hojné. V současné situaci však vyvstává otázka, zda jsme vůbec schopni je efektivně chránit. Ekosystémové služby čmeláků jako opylovačů mohou být nedocenitelné.