Proč může fungovat pověrčivé chování?

Yan Zhang z Národní singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey z Chicagské univerzity si položili přesně tyto otázky, protože i je překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturně univerzální.¹⁾ Když lidé kdekoliv na světě pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře –, provedou následně zažitý „obřad“: odplivnou si, odhodí sůl, různým způsobem zabuší. Příznivci čínského učení Feng-šuej například odhazují skořápky či vylévají vodu. Co u těchto různých rituálů okamžitě upoutá, je to, že všechny směřují „od“ člověka. Zhang s kolegy se domnívali, že pokoušení osudu, třeba věta „ještě jsem nikdy neboural autem“, zintenzivní pocit možného neštěstí, vyššího rizika, že teď k němu může dojít. Lidé na to potřebují zareagovat, vyhnout se takovým myšlenkám, udělat něco, „odhodit“ smůlu.²⁾ Symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit obavy z mysli.