Proč může fungovat pověrčivé chování?
| 16. 1. 2014Zažil jsem, jak profesor statistiky během své přednášky o kauzalitě zmínil i svou nadcházející operaci a nezapomněl mocně zaklepat na dřevo, jakmile dořekl, že to určitě dobře dopadne. Jako by věřil, že dunivý zvuk může zapříčinit odchod zlých duchů, kteří by zdar zákroku v budoucnu ohrozili. Proč i zjevně racionální lidé dělají něco takového? Proč věříme, že dobrý výsledek lze „zakřiknout“, resp. mluvením o dobré budoucnosti lze „přivolat neštěstí“ a hrozící neštěstí zaháníme bušením na stůl? Proč jsme takto pověrčiví?
Yan Zhang z Národní singapurské univerzity a Jane L. Risen a Christine Hosey z Chicagské univerzity si položili přesně tyto otázky, protože i je překvapilo, že pověrčivé rituály jsou kulturně univerzální.1) Když lidé kdekoliv na světě pokoušejí osud – tedy mluví o něčem, co by se mohlo pokazit či nedopadnout dobře –, provedou následně zažitý „obřad“: odplivnou si, odhodí sůl, různým způsobem zabuší. Příznivci čínského učení Feng-šuej například odhazují skořápky či vylévají vodu. Co u těchto různých rituálů okamžitě upoutá, je to, že všechny směřují „od“ člověka. Zhang s kolegy se domnívali, že pokoušení osudu, třeba věta „ještě jsem nikdy neboural autem“, zintenzivní pocit možného neštěstí, vyššího rizika, že teď k němu může dojít. Lidé na to potřebují zareagovat, vyhnout se takovým myšlenkám, udělat něco, „odhodit“ smůlu.2) Symbolický pohyb rukou může mít moc zahodit obavy z mysli.