Staří dobří sekáči

Paleontologie si už dávno nevystačí s kladívky a preparačními nástroji. Stejně jako ostatní obory poslední dobou prodělala značný pokrok, mimo jiné v oblasti nedestruktivní analýzy fosilií.

Drahocenné vzorky tak již mnohdy není nutné pro pořízení 3D rekonstrukce složitě dobývat z horniny, natožpak řezat, brousit či jinak sofistikovaně destruovat. V současnosti velice populární metodou 3D zobrazení je počítačová tomografie, dobře známá z medicínské praxe jako CT. Na rozdíl od lidských pacientů však na fosiliích není nutno rentgenovým zářením šetřit, díky čemuž je možné dosáhnout velmi vysokého rozlišení. V posledních letech se prací, které využívají tento přístup, objevilo mnoho, namátkou lze uvést například rekonstrukce orálního aparátu druhohorních konodontů (DOI: 10.1073/pnas.1101754108) či čelistí pancířnatců (DOI: 10.1038/nature11555). Nedávno k nim přibyl zajímavý článek věnující se dvěma exemplářům karbonských sekáčů.

Pro studium fosilních sekáčů jako by byla počítačová tomografie přímo stvořená. Kvůli jejich relativně měkkým tělíčkům a suchozemskému způsobu života není fosilií právě mnoho. Drobné rozměry a změť dlouhých nohou navíc mohou jakýkoli pokus o jejich preparaci značně znepříjemnit. U dvou nově popsaných vyhynulých druhů, Ameticos scolos a Macrogyion cronus, se autorům podařilo získat natolik detailní představu o jejich morfologii, že si je dokonce troufli zařadit do dvou žijících podřádů, Dyspnoi a Eupnoi (doposud nejstarší zástupce Dyspnoi byl ke všemu znám až z pozdní křídy).

Podobnost fosilií s recentními sekáči je téměř dokonalá a autorům umožnila odhadovat leccos o způsobu jejich života. Ameticos byl se svou silně sklerotizovanou kutikulou a kratšíma nohama zřejmě pozemním druhem. Navíc nesl na hřbetě tři páry nápadných ostnů, které ve stejné podobě u dosud žijícího rodu Astrobunus nejspíše slouží jako obrana proti hladovým obojživelníkům, což by mohlo ukazovat na výskyt v okolí vod. Naproti tomu Macrogyion spíše připomínal našeho sekáče druhu Nelima sempronii. Tělo měl méně sklerotizované a končetiny extrémně dlouhé, s chodidlovými články druhotně rozpadlými na velké množství krátkých segmentů. Tato adaptace dnešním druhům mimo jiné umožňuje Staří dobří sekáči těsné obtočení konečků nohou kolem stonků rostlin, a tedy snadný pohyb po nadzemní vegetaci.

Druhy podobné dnešním byly popsány už na základě starších fosilií z devonu. Nicméně až současná analýza karbonských exemplářů umožnila datovat původ dnešních linií s větší jistotou. Zatímco například pavouci či štíři měli v karbonu k moderním formám stále poměrně daleko, dnešní podřády sekáčů již byly tou dobou v podrostu jako doma. Prastarý tělní plán těchto nenápadných pavoukovců se evidentně osvědčil – během následujících 300 milionů let nedoznal žádných podstatných změn. A ani dnes sekáči rozhodně nepatří do starého železa. Vždyť jich bylo popsáno více druhů než například savců a najdeme mezi nimi rozličné bizarnosti od rodičovské péče po vytváření desetitisícových „nocovišť“. Pokud jde o dlouhodobé setrvávání na tomto světě, jistě bychom se od nich mohli mnohému přiučit. (Nature Communications, DOI: 10.1038/ncomms1458)