mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/2

Téma měsíce:

Faleš

Obálka čísla

Trh s vědeckými publikacemi

 |  4. 4. 2013
 |  Vesmír 92, 187, 2013/4

Do roku 1665, než vyšly první časopisy pokládané za vědecké, se vědecké poznání šířilo výhradně soukromou korespondencí a knižně. To nebylo efektivní ani při tehdejším počtu vzdělaných lidí. Před téměř 350 lety Denys de Sallo (1626–1669) začal vydávat pod pseudonymem Sieur de Hedouville vědecké periodikum, časopis Le Journal des Sçavans (od r. 1797 vycházel pod názvem Journal des Savants, fr. savant=učenec, vědec). První číslo časopisu vyšlo 5. ledna 1665, byl to týdeník a za povšimnutí stojí i pět cílů, které mu vydavatel vytyčil:

  • upozorňovat na důležité knihy, které jsou vydávány v Evropě,
  • tisknout nekrology slavných lidí (učenců),
  • zveřejňovat závěry z fyzikálních a chemických experimentů, nové objevy a vynálezy, meteorologická pozorování, anatomické nálezy…,
  • dokumentovat nálezy světských a církevních tribunálů, univerzit, a konečně
  • přinášet zprávy, které by mohly vzdělané lidi zajímat.

A ani v 17. století nebyla situace idylická: Po vyjití 13. čísla bylo vydávání časopisu 30. 3. 1665 přerušeno. Pravděpodobně to nebylo kvůli tomu, že Sallo nepředložil nátisky ke schválení; skutečným důvodem pro zastavení spíše byl jeho kritický postoj vůči důležitým osobnostem ve Francii včetně kritiky ortodoxních vědeckých názorů. Po několika měsících bylo vydávání časopisu obnoveno, redigoval ho Jean Gallois, spoluzakladatel časopisu. Mezitím již v Anglii začala Královská učená společnost vydávat Philosophical Transaction of the Royal Society (první číslo vyšlo 6. března 1665). Oba časopisy nezůstaly dlouho osamocené. Počet vědeckých časopisů vzrůstal, právě tak jako vzrůstal počet lidí, kteří se vědou nezabývali pro pouhou kratochvíli.

První vědecké časopisy tedy vznikly zhruba 200 let po vynalezení knihtisku. Během dalších téměř 350 let se charakter vědecké práce velice proměnil. Kromě výrazné institucionalizace, k níž došlo především v druhé polovině dvacátého století, se konstituoval systém recenzování prací před publikováním v odborných časopisech. Není bez vad, ale spolu s redakcemi odborných časopisů vytvořil poměrně spolehlivý systém pro zajištění vysoké důvěryhodnosti publikovaných poznatků.

K výrazné změně v šíření vědeckých informací však dochází v těchto letech jen několik desetiletí po další technologické změně: po vynálezu internetu. Teprve ten totiž vůbec umožnil (spolu s technickou infrastrukturou) uvažovat o otevřeném přístupu k vědeckým poznatkům (pro každého, kdo má přístup k internetu).1) Připomeňme si znovu, že jde o přístup k časopiseckým vědeckým publikacím z výzkumu financovaného z veřejných prostředků. V zásadě se uvažuje o dvou hlavních modelech zveřejňování. „Zelená cesta“ zveřejnění publikace (green open access) znamená, že autor uloží původní text nebo text již přijatý do časopisu buď na vlastních stránkách, nebo v repozitáři instituce; zveřejnění může být podmíněno určitou dobou embarga (určenou vydavatelem). „Zlatá cesta“ zveřejnění publikace (gold open access) znamená, že je volně dostupné definitivní znění publikace okamžikem vytištění nebo okamžikem vyvěšení na webovských stránkách časopisu. Autor v tomto případě hradí poplatek za zveřejnění. Je povoleno publikaci dále používat (což bývá specifikováno různým typem licencí).

Motivace volného přístupu je politická: výsledky výzkumu hrazeného z veřejných prostředků by měly být veřejnosti volně přístupné (bez dodatečných poplatků). Jde ovšem o změnu obchodního modelu a opět o veřejné prostředky. V modelu „zlaté cesty“ autorské náklady jsou zahrnuty do nákladů na výzkum. V modelu „zelené cesty“ např. v nákladech na udržování institucionálních repozitářů. Čtenáře se zkušeností s garantovanými cenami výkupu solární energie možná napadne, zda nehrozí podobné nebezpečí nastavení vysokých poplatků za publikaci. A je to možná důvod, proč Spojené státy zvolily podporu zelené cestě, zatímco Velká Británie se přiklonila k modelu zlaté cesty. To je však téma pro velmi důkladný rozbor kladů a záporů obou modelů, a také důvod k určité obezřetnosti.

Také AV ČR se rozhodla rozjezd volného přístupu podpořit a poskytla na rok 2013 na publikování v modelu zlaté cesty 1 milion korun (viz www.lib.cas.cz/openaccess). Dnes, tj. 11. 3. je tato částka ještě stále nečerpaná.

Poznámky

1) Vesmír 91, 379, 2012/7

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Pravá faleš, nebo falešná pravda

Pravá faleš, nebo falešná pravda uzamčeno

Halina Šimková, Jan Strojil  |  5. 2. 2024
Žádná společnost na světě nemá tolik prostředků či energie, aby dokázala efektivně bojovat proti všem podezřením z ohrožení. Používáme proto...
Koho balamutí tořiče

Koho balamutí tořiče uzamčeno

Jiří Sádlo  |  5. 2. 2024
Vstavačovité tořiče, rod Ophrys, jsou hodně složité a osobité. Dlouho se ví a říká, že klamou své hmyzí opylovače. Méně se připouští, že...
20 let s grafenem

20 let s grafenem uzamčeno

Jan Kunc  |  5. 2. 2024
Grafen, dvoudimenzionální alotrop uhlíku, vyvolal velkou vlnu pozornosti v roce 2004. Jak se tento význačný vědecký směr formoval, jaké byly jeho...