Načesané lidstvo

Jak to tak bývá, právě těch zjevných věcí si všímáme nejméně. Bereme je za všední, zřejmé, dané, jasné… Třeba takové vlasy a vousy.

Od pravěkých dob, kdy naši předkové zachytili na soškách z Gourdanu nebo na skalních malbách v La Marche první účesy, jim věnují lidé nebývalou péči (ano, v naší společnosti jsou to především dámy), ale širší ponětí o pestré vlasové symbolice se už pozvolna vytrácí. Na to, jak stěžejní roli hraje úprava vlasového porostu ve světových kulturách, si vědy o člověku všímají účesů poměrně málo.

„Úprava vlasů a vousů tvoří snad nejpestřejší a nejzajímavější odstavec národopisu,“ napsal r. 1921 v Dějinách kosmetiky Emil Šedivý.¹⁾ A dlužno dodat, že kolem tak zajímavého a obsažného námětu v tichosti procházela nejen česká etnologie, ačkoliv antropolog George P. Murdock zařadil péči o vlasy mezi 67 kulturních univerzálií čili věcí, jež jsou společné všem lidským komunitám v čase a prostoru. Společný jev, přesto všude rozdílný. Svět se kolem vlasů točil, točí a zřejmě i točit bude; a to nejen proto, že jsou účesy po prvotním očním kontaktu podle psychologů tím nejdůležitějším vjemem o druhých lidech.

Lidstvo ušlo dalekou cestu od dob, kdy si předkové na pláních a posléze i v jeskyních vyzobávali vši, jako dosud činí kmeny Amazonie. Péče o srst byla jedním z nejranějších projevů lidské vzájemnosti; možná i začátkem společnosti. Desmond Morris, jenž se proslavil knihou Nahá opice, říkal, že si člověk – tento holý op – pohlavní protiklady kulturou zvýznamnil. „Týká se to zejména porostu hlavy, který v době dospívání nevykazuje žádné biologické rozdíly mezi pohlavími. Kdyby zůstaly nedotčeny, narostly by mužům i ženám mimořádně dlouhé vlasy. Žádná jiná opice tuto vlastnost nemá. Tělem jsme se stali nahou opicí, ale na vrcholku hlavy jsme byli opicí mimořádně dlouhosrstou.“²⁾

Úprava vlasového porostu – od třičtvrtěmetrových homolí, které u afrických Mašukulumbů popsal cestovatel Emil Holub, až po číra elitních aztéckých válečníků quachiků zobrazená v mexických kodexech – měla své kulturně dané významy sdílené členy společnosti. Účesy posilují image a sexualitu, ve většině společností viditelně odlišují obě pohlaví, často ukazují status jedince a jeho zdraví, vzbuzují emoce, jsou omezovány náboženskými či jinými pravidly, váže se k nim bezpočet pověr, jejich styl se mnohdy liší od etnika k etniku nebo podle sociální či profesní příslušnosti. Někteří antropologové se domnívají, že vlasy skoro nikdy neexistovaly ve svém přirozeném stavu, ale byly „produktem kultury“. Vědci mluví o „kulturní gramatice“ vlasů (Patrick Olivelle) či „sémantickém poli“ (Gary L. Ebersole).