Kniha knih

Šílenství se projevuje různě. V roce 1992 skupinka prakticky neznámých podivínů vedených amatérským ornitologem oznámila, že má v úmyslu vydat desetidílnou monografii, která textem, barevnými tabulemi a fotografiemi pokryje všechny žijící druhy ptáků.

Mělo jít o vůbec první dílo v historii světové literatury, které by takto detailně a kompletně zpracovalo jakoukoli „třídu“ organismů! Napadá vás méně sporný příklad šílenství? Podobně jako recenzent P. Ryan se všichni skepticky ptali, „co je to za lidi, kteří mají v úmyslu vyprodukovat sérii knih, jež má ilustrovat a popsat všechny ptáky světa?“.

O dvě desetiletí později…

12 555 potištěných stran, 10 106 map, 6756 fotografií, 1030 barevných tabulí, 20 070 jednotlivých maleb, cca 99 000 literárních odkazů. Výsledek práce 256 autorů, 73 redaktorů, 34 ilustrátorů a 961 fotografů. A především výsledek odhodlání jednoho katalánského lékaře. Tedy dnes už bývalého lékaře.

Josep del Hoyo si v roce 1980 splnil sen mnoha ptáčkařů: udělal si svůj „velký rok“.¹⁾ Třináctiměsíční cesta landroverem za ptactvem 15 afrických zemí… Do ordinace se už nevrátil. Začal sbírat ornitologickou literaturu, vše, co bylo k mání. Zjistil, že neexistuje žádná kniha, která by soustředila informace o všech ptácích světa. Tak se ji rozhodl zrealizovat sám.

Zjevně nemožné se navzdory počátečním pochybnostem ornitologické veřejnosti stalo skutkem. A jakým! Uvádět superlativy, které se snesly na adresu tohoto ambiciózního díla i jeho autorů, není třeba. V recenzích se objevily snad všechny, jimiž lidský jazyk vládne. Plným právem – kvalita celé série je přímo úměrná jejímu rozsahu. Texty jsou informativní, aktuální, čtivé. Mapy přehledné, barevné tabule povětšinou brilantní, fotografie skvělé. A hlavně: od prvního do posledního dílu je kvalita vyrovnaná a styl konzistentní. Vzhledem k počtu, pestrosti národností a rozmanitosti odborných zaměření tolika autorů je třeba hluboko smeknout. Není divu, že Handbook of the Birds of the World (HBW) získal snad všechna myslitelná ocenění na ptačím knižním trhu.

Hoacin a jiné editorské noční můry

V úvodu druhého dílu editoři uvádějí, že místo plánovaných 10 dílů bude jejich konečný počet 12. Nakonec jich na svět přišlo o celou třetinu více – 16! Tento aspekt práce na monumentální sérii hezky ilustruje nepředpověditelnost osudu celého projektu. Jádrem pekelného pudla tu ovšem byla rekonstrukce ptačích příbuzenských vztahů.

Ptačí systematika proslula především tím, že o ní stále mnoho nevíme. Na rozdíl od savců, kde jsou vzájemné vztahy vyšších jednotek (poslušni tradice jim říkejme „řády“) od devadesátých let „známy“ (tj. už se o nich moc nehádáme), vládne v opeřeném systému chaos. Neshody mezi tím, co nám říkají data morfologická a molekulární, protikladné závěry, pro něž „hlasují“ různá molekulární data, nové druhy šinoucí se jak na běžícím pásu… prostě děs a hrůza. Jak ovšem autoři HBW zdůrazňují, smyslem vydání není prezentovat současné názory na to, kdo je komu jak příbuzný, ale poskytnout přehledný soubor informací o biologii, ekologii a ohrožení současné avifauny. Mimochodem: důraz na ochranářský aspekt je klíčový,²⁾ a proto byly také vyloučeny druhy z hlediska ochranářské praxe irelevantní – tedy ty, které už to mají za sebou (vyhynulým druhům je však věnován úvodní esej v 7. díle).

Z hlediska cílů HBW je tedy v pořádku, že stojí na starém a dlouhodobě zavedeném systému z třicátých let 20. století a nenajdemetu žádné modernosti typu Galloanserae („to co běhá na dvorku“, tedy drůbež – hrabaví a vrubozobí, jedna z mála jistot v současném systému ptáků). Ostatně za čtvrtstoletí, které produkce HBW zabrala, se stalo tolik změn, že by bylo technicky nemožné je reflektovat byť částečně (viz např. přesunutí určité skupiny v HBW dosud nezahrnuté do příbuznosti skupin, které už v HBW tiskem vyšly). V protikladu vůči ignorování změn ve vyšších patrech ptačího systému však HBW odráží věrně aktuální změny v jemnější taxonomii druhů a poddruhů.

Text

Každý díl (kromě druhého) uvádí rozsáhlá kapitola věnovaná obecnému tématu, od ptačí anatomie v prvním díle po vliv změn globálního klimatu na ptačí ekologii v díle posledním. Zbývající text je členěn na kapitoly věnované jednotlivým ptačím „čeledím“. Všech těchto 203 kapitol má hierarchickou strukturu.

Každá kapitola začíná přehledným rámečkem charakterizujícím danou čeleď (klíčové znaky, rozsah tělesné velikosti, počet druhů a poddruhů) a její rozšíření. Mapka zahrnuje (až na několik málo výjimek) pouze oblast přirozeného výskytu. Oblasti, kam byl druh člověkem uměle introdukován, jsou vyloučeny. Je škoda, že se tím ztrácí někdy důležitá biologická informace;³⁾ taková území mohla být přehledně vyznačena jinou barvou či odstínem (alespoň v druhových mapách).

Následuje úvodní text pro každou ptačí famílii. Podkapitoly jsou logicky řazeny od diskuse systematických vztahů přes charakteristiku morfologie, biotopu, chování, hlasových projevů, potravních zvyků, hnízdění a migračního chování až po vztahy s člověkem a – v důsledku toho – ochranářského statutu dané čeledi. Obecné trendy jsou ilustrovány barvitými příklady, čte se to dobře.

Na konec každé čeleďové sekce přicházejí druhové charakteristiky. Obsahují detailní informace k danému druhu, ve stejném pořadí témat jako úvodní obecná část textu. Každý druh má samostatnou mapku rozšíření. U řady tropických druhů vyplňuje kolonku „Hnízdění“ pouze suché „No information“. Nesmíme však zapomínat, že ani u druhů, kde jsou uvedena konkrétní kvantitativní data, nemáme vyhráno – jde často o výsledky pozorování velice nereprezentativních vzorků, někdy i jediného známého hnízda. HBW tak ukazuje nejen masivní množství informací, které o ptácích lidé nasbírali, ale i velké mezery, jejichž naplnění zabere jistě několik desetiletí výzkumu.⁴⁾

Fotografická revoluce

Po roce 2005 se „standardy ptačí fotografie změnily více než za předešlou dekádu“, píše Bence Máté, maďarský fotografický virtuos, který svým novátorským přístupem podstatně přispěl k současné revoluci (nejen) v ptačí fotografii.⁵⁾ Velký skok vpřed, tedy nástup digitálních zrcadlovek, totálně změnil standardy kvality i možnosti, co lze vůbec fotograficky zachytit. Fotografie technické kvality, kterými se před pár dekádami světově proslavila legenda české přírodopisné fotografie S. Štochl,⁶⁾ dnes vyfotí sváteční návštěvník lesa mobilem (před pár lety s nadsázkou, dnes bez nadsázky). Dnešního čtenáře přesyceného lavinou technicky dokonalých fotografií, kterými internet doslova bují, už těžko ohromí černobílé zrnité fotografie ze sedmdesátých let. Jenže vezmeme-li v úvahu použitou techniku, nemůže se naprostá většina dnešních, byť technicky špičkových záběrů s těmi klasickými – nafocenými bez jakékoli automatiky – vůbec poměřovat.

Když šly do tisku první díly HBW, digitální zrcadlovky byly okrajovou záležitostí a teprve před pár lety dosáhla digitální fotografie kvality srovnatelné s klasickým filmem. Všechny fotografie až do šestého dílu HBW pocházejí z diapozitivů. Až v díle sedmém (vyšel před deseti lety) se objevilo několik málo digitálních fotografií. Jejich zastoupení rostlo díl od dílu až po 93 % v posledním svazku série – což jen podtrhuje unikátnost některých záběrů, které zjevně nikdo lépe než na diapozitiv zatím nenafotil!

Otočme minci: technická kvalita fotografie není zdaleka vše. Pro jakoukoli biologickou publikaci není na prvním místě technická stránka záběru, ale jeho biologická relevance. Např. technicky precizní foto pěnkavy na krmítku může vypadat impresivně, ale biologicky
žádnou hodnotu nemá. Proto autoři HBW vybrali převážně záběry, které ilustrují různé aspekty biologie a ekologie, o nichž se píše v textu. Jak sami zmiňují, vyloučili popisné portréty, byť „extrémně vysoké kvality“. Výjimkou jsou ovšem druhy vzácné a málo známé, kdy v některých případech možná ani jiné fotografie neexistují.

Proto se, na rozdíl od některých amatérských i profesionálních fotografů, nedivím, že se do knihy dostaly i záběry technicky nevalné. Např. koroptev tanzanskou (Xenoperdix udzungwensis) nebo rákosníka severoindického (Acrocephalus orinus) by jistě šlo vyfotit lépe. Jenže u koroptve jde o vůbec první fotografii tohoto nově objeveného druhu a zmíněný rákosník je „nejméně známý pták světa“ – od roku 1867, kdy byl popsán podle jediného kusu z Indie, zůstal nezvěstný do roku 2006, kdy jej odchytili a vyfotili v Thajsku.7 Přes formální slabotu je hodnota těchto (a mnoha dalších!) fotografií nesrovnatelně vyšší než technicky sebelepší záběr à la „pěnkava na krmítku“.

Stejně tak není divu, že do HBW se dostaly i technicky slabší záběry, které však těžko vyfotit lépe: zkuste např. zachytit lov papouška africkým krahujcem či nepředvídatelný okamžik, kdy pták vydáví vývržek! A je dobře, že v HBW najdeme fotografie, kde její podstatnou část zabírá biotop druhu a zvíře záběru nedominuje. Např. foto pitpita velkého (Oreomanes fraseri) pěkně ilustruje i specifické prostředí druhu. Záběr je to jistě hodnotnější, než by byl nicneříkající „pasový portrét“ pitpita, charakteristického právě vazbou na unikátní a ohrožené polylepisové lesy.

Barevné tabule

Namalovat 9903 různých druhů, z nichž velká část je barevně odlišená mezi pohlavími a často vykazuje poddruhovou variabilitu, je nadlidský úkol. Není divu, že práci na více než tisícovce barevných tabulí si rozdělilo několik desítek malířů. V některých případech může lehce vadit nekonzistence daná tím, že příbuzné druhy (např. krahujci) jsou výsledkem práce několika malířů s odlišným štětcopisem. Přestože kvalita pochopitelně kolísá, žádné malby nejsou nedostatečné – většina je naopak úchvatná.

Cílem HBW není poskytnout uživatelům terénní určovací příručku – pokud nejde o masochisty s nutkavou potřebou tahat v batohu 66 kg papíru. Proto na tabulích najdeme jen „hlavní“ druhově typické šaty, naopak šaty nedospělé a mimohnízdní jsou záměrně vypuštěny. Poddruhová variabilita dostala místo jen v případech, že jde o podstatné rozdíly ve zbarvení či jiné morfologii.

Co dál?

V roce 2013 se na pultech objeví několik návdavků. Kromě dvou „check-listů“ (přehled nepěvců a přehled pěvců) je třeba zalepit mezery, jež vznikly popisem nových druhů, které se průběžně „objevovaly“ po uzávěrkách předešlých 16 dílů HBW. Je jich téměř 60! Spolu s celkovým rejstříkem pro všech 16 dílů zaplní další knihu, která vám při troše nepozornosti a následném pádu může snadno zpřerážet hnátí.

Informace v papírové podobě jsou sice lidsky příjemnější než chladná elektronická média, ale současnost už patří těm druhým. Proto má del Hoyo a spol. v plánu přesunout celý obsah HBW, včetně více než 20 000 ilustrací z barevných tabulí, do on-line podoby „HBW Alive“. Ta bude průběžně aktualizována obsahově i taxonomicky, propojena s audio- a videozáznamy i originálními literárními zdroji, čtenáři si budou moci vpisovat vlastní poznámky a třídit informace dle libosti. Zhmotněný sen každého ptáčkaře (a noční můra jeho partnerky).

V roce 2002 del Hoyo rozběhl další projekt, jehož křídla nejsou přistřižena ani plochou papíru ani sdělovacími možnostmi tiskařské černi. Internet Bird Collection (ibc.lynxeds.com) je volně přístupná knihovna, kde uživatelé zveřejňují fotografie, videa a zvukové nahrávky ptáků celého světa. Pokud nemáte konkrétní plán, jak vyplnit zbytek svých dnů, nabízí se možnost projít na IBC všech 78 582 fotografií, 68 392 videí a 9332 audionahrávek⁸⁾ (počty k 10. 1. 2013). Sám del Hoyo má na svém kontě neuvěřitelných 22 012 videí, která pokrývají téměř polovinu všech druhů ptáků světa! IBC je dalším příkladem plodné a vzorové spolupráce mezi amatéry a profesionály.⁹⁾

Aby toho nebylo málo, del Hoyo a spol. se nenechali omezit nejen technickou stránkou prezentace informací (viz IBC), ale ani taxonomicky. V roce 2009 vyšel první díl Handbook of the Mammals of the World, který je s HBW kvalitativně i kvantitativně na stejné úrovni.

HBW lze, alespoň v době sepisování této nadšené recenze, zakoupit jako celou sérii 16 mamutích dílů ve slevové akci za 2688 EUR. Pouhých 65 000 korun! To je prakticky za hubičku, vezmeme-li v úvahu, že podobné množství informací by ve stavu roztroušeném napříč mnoha specifickými ptačími monografiemi, články a příručkami stálo mnohonásobek. Ostatně jak se uvádí v recenzi jednoho z dílů HBW ve švédském časopise Vår Fågelvärd: „Toto je kniha knih. Je první a s největší pravděpodobností i poslední svého druhu.“