Umělecká anatomie a tělesný patos

V roce 1993 uspořádal historik umění Jean Clair v pařížském Grand Palais monumentální výstavní projekt, jehož tematický záběr se soustředil na vztah umění a vědy od konce 18. století do současnosti. Výstava „Duše v těle: umění a vědy v letech 1793–1993“, na které se podílel mezinárodní tým spolupracovníků a badatelů, se svým mezioborovým pojetím řadila mezi jedny z průkopnických akcí na poli kurátorství výstav staršího i moderního umění.¹⁾

V jednom z oddílů výstavy – a formou samostatného textu také v doprovodné objemné knize – bylo představeno téma umělecké anatomie.²⁾ Z textu vyplývá, že od romantismu byla anatomie užitou disciplínou mnoha malířů. Na rozdíl od klasicismu, kdy umělci často vycházeli z antických předloh a idealizovaných figurálních kompozic, romantikové chtěli na svých obrazech představit důvěryhodný obraz bolesti, vášně nebo šílenství. Nešlo jim o intelektualizovaná podobenství, ale o skutečné dramatické děje vyvolávající emoce.

Na některých uměleckých akademiích a školách se kurzy anatomie staly součástí učebního rozvrhu od konce 18. století. V prvním desetiletí 19. století se na pařížské akademii založilo oddělení anatomické morfologie, jehož součástí byla sbírka voskových modelů, anatomických tabulí a sádrových odlitků. Slavní romantičtí malíři Géricault i Delacroix byli fascinováni tělesností; je známo, že docházeli do nemocnic, na lékařské fakulty a účastnili se anatomických pitev. Jejich současník – lékař vyučující na pařížské medicíně – Pierre Nicolas Gerdy³⁾ napsal v roce 1829 studii nazvanou „Anatomie vnějších forem lidského těla aplikovaná v umění, sochařství a chirurgii“. Ve svých přednáškách, na které do amfiteátru lékařské fakulty docházeli i studenti uměleckých akademií, Gerdy údajně předváděl svalové partie nejen na medicínských modelech, ale i na příkladech z dějin umění: triceps demonstroval na Veronesovi nebo Le Brunovi.

V roce 1818 – kdy Géricault začínal s přípravou rozměrného plátna „Prám Medusy“, na kterém je znázorněna tragická historická událost, při níž ze 147 pasažérů voru na moři přežila jen desetina – malíř dynamickou malířskou kompozici sestavil jako nakupení vysílených a tonoucích těl. Géricault tehdy kresebné studie k obrazu skicoval v márnicích.

Podobně umělci postupovali i při přípravných studiích k obrazům, na nichž byla zachycována divoká zvířata. Dochovala se zpráva, že když v roce 1828 v pařížské Jardin des Plantes zahynula lvice, byli vyzváni sochař Antoine-Louis Barey a malíř Eugène Delacroix, aby si ještě teplé tělo naskicovali a skládali dle libosti do potřebných pohybových pozic a ty pak detailně zachycovali. Sochař tyto – lidským okem nezachytitelné – pohybové sekvence uhynulé šelmy odléval do sádry. Podobně mohli zacházet umělci i s lidskými těly kriminálníků a odsouzených. Jedině tak bylo tehdy možné vizuálně fixovat pohyb. Ikonografická kapacita zobrazení „živého“ pohybu nebyla možná.⁴⁾ Přestože fotograf Daguerre hned po svém vynálezu v roce 1839 usiloval o urychlení doby expozice – téma rychlosti fotografického záznamu („promptitude“) bylo jeho cílem – mžikové fotografie, které umožňovaly zachycení zastavené sekvence aktuálního pohybu, vznikaly až o 40 let později, před rokem 1880.

Výuka aplikované anatomie na uměleckých školách se soustřeďovala hlavně na kosterní skelet a svalový systém a na propojení duševních stavů s nervovým aparátem a muskulaturou. Anatomie napomáhala umělci nejen k hodnověrnému vyjádření formálního patosu celé figury; přesná mimika tváře, svalové napětí v oblasti krku, gestikulace rukou umožňovaly vtisknout výjevu autentickou expresi. Na pražské Uměleckoprůmyslové škole hned po jejím založení v roce 1885 vyučoval zakladatel české vědecké anatomie Jan Janošík. Tehdy ho pravděpodobně do školy angažoval její první ředitel architekt František Schmoranz, Janošíkovými kolegy byli mimo jiné profesoři František Ženíšek a Josef Václav Myslbek. Ve školní sádrovně se dochoval jeden z prvních anatomických modelů, Janošíkův „Anatomický atlas“ je dodnes součástí historického fondu školní knihovny.