Genetici za volantem

Proces identifikační analýzy biologických stop je poměrně složitý. Vše začíná zajištěním vzorků a stop na místě činu, popřípadě srovnávacích vzorků od podezřelých, obviněných či domácích osob a poškozených. Pokud se vzorky neztratí při transportu nebo nedojde k jejich zničení vlivem nepřízně vnějšího prostředí, dostanou se do zpracovatelské laboratoře, kde na ně čeká kohorta dychtivých biologů a genetiků. Sérologové u neznámých vzorků provedou průkaz krve, slin, spermatu či další stanovení a ke slovu se dostávají genetici a jejich laboranti. V genetické části procesu se nejdříve musí ze vzorku získat co největší množství co nejčistší, neporušené DNA. Tato DNA se následně kvantifikuje a pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR) se milionkrát zmnoží polymorfní oblasti lidského (nebo zvířecího) genomu. Následuje separace produktů PCR pomocí kapilární elektroforézy a základní zpracování primárního výstupu ze sekvenátoru. Poté dojde k porovnání zjištěného DNA profilu se vzorky známých osob či databází, statistické vyhodnocení shody, interpretace výsledků a sepsání znaleckého posudku, odborného vyjádření či zprávy o zkoumání.

V popsaném procesu se vyskytuje řada kroků, u kterých je zapotřebí udělat správné rozhodnutí, neboť většinou platí, že není cesty zpět. Dále se musí dodržovat určitá pravidla, která jsou diktovaná přístrojovou technikou (sekvenátor například nemá rád nesprávně kalibrovaný podavač vzorků), biologickými či chemickými zákony (obdoba poučky nelej vodu do kyseliny!), doporučeními odborných společností (to se bohužel moc často neděje), akreditačním orgánem a jeho auditory (zde to nemusí být tak horké) nebo etikou (viz 21 přikázání v minulém čísle – Vesmír 91, 262, 2012/5).

Pokud je ve zkoumaném vzorku dostatek DNA pocházející od jedné osoby, jsou výsledky analýzy většinou jednoznačné, jejich zpochybnění je možné pouze v rovině kontaminace na místě činu či v laboratoři, úmyslné manipulace se vzorky, neúmyslné záměny vzorku, výskytu jednovaječného dvojčete, bratra či osoby ze stejné inbrední populace, popřípadě chybného přepsání dat či špatného použití matematických vzorců pro statistické vyhodnocení shody. O jednoznačnosti výsledků a jejich interpretaci však musí panovat značné pochybnosti ve chvíli, kdy je ve vzorku přítomný biologický materiál více osob (takzvané smíšené biologické stopy), popřípadě se při izolaci DNA podaří získat jen její omezené množství, a tudíž výstupy z analýzy nejsou ideální. V těchto případech, a vzhledem k citlivosti používaných metod je jich stále více, je třeba mít na mysli, že interpretace problematických výsledků může být ovlivněna subjektivním dojmem osoby provádějící vyhodnocení analýzy, a nelze tudíž ani v nejmenším hovořit o ryze vědeckém a objektivním přístupu. Záleží nejen na zkušenostech daného experta na DNA, ale také na tom, jak je ovlivněn dalšími známými informacemi. Pokud má například v době vyhodnocování dat k dispozici profil DNA podezřelého, tak má tendenci ve výsledcích „vidět“ právě jeho. Tento pocit, že se vyšetřovateli musí „dodat“ požadované výsledky, je mnohem silnější, pokud se jedná o genetika, jenž moc praktických informací nezískal, nepodílí se na žádném výzkumu, pracuje na pracovišti, kde se metody nevalidují, ale pouze přebírají a jeho studium odborné literatury se omezuje na četbu učebnice forenzní genetiky od Johna Butlera, čistého teoretika, který sice píše čtivě (:-)), ale nemá žádné praktické zkušenosti z forenzní laboratoře. Nezkušený „interpretátor“ výsledků si pak ve stavu nouze často bere za pomocníka v praxi nevalidované statistické formulky a špatné výsledky tímto způsobem „vylepší“. Bohužel platí anglické garbage in – garbage out (nekvalitní vstupní data statistikou nevylepšíme). Tento stav však není jen vinou zaměstnavatelů, kteří občas svěřují lidské osudy do rukou osob bez předchozích zkušeností s vědou a výzkumem či bez dlouholeté praxe v oboru. Nepřehlédnutelná příčina časté chybovosti interpretace problematických výstupů z analýzy degradované a smíšené DNA spočívá též v neexistenci jednoznačných doporučení a návodů pro tuto šedou zónu forenzní genetiky. Zkusme si forenzního genetika představit jako řidiče automobilu. Existují opravdu dobří řidiči, kteří mohou bezpečně ovládat automobil i při rychlosti 200 km/h, jiní jsou okolí nebezpeční a ohrozí sebe i ostatní i při parkování u skládky odpadu v zahrádkářské kolonii, a je tedy zbytečné stanovovat jim jakoukoli maximální povolenou rychlost.

Na vědecké konferenci The hidden side of DNA profiles (Odvrácená strana profilů DNA), která se konala 27.–28. dubna 2012 v Římě, se diskutovalo, „jak bezpečně řídit“ při interpretaci problematických výsledků forenzní analýzy DNA. Očekával jsem, že se zde setkám i s kolegy z českých policejních laboratoří DNA a že se spolu s ostatními účastníky budou snažit tato pravidla definovat. Bohužel jsem nepotkal ani jednoho zástupce domácí policejní genetiky. Asi plnili jiné úkoly diktované bezpečnostní politikou státu, popřípadě neměli čas, peníze či náladu (nebo všechno dohromady), aby se tak jako já a stovka dalších zahraničních delegátů v rámci panelových diskusí snažili definovat pravidla pro bezpečnou jízdu při zpracovávání obtížných vzorků.

Domnívám se, že identifikační analýzou by se měli zabývat jen „ti nejlepší z nejlepších“. Pravidla by mohl definovat třeba Zákon o znalcích a tlumočnících. Stačil by jednoduchý požadavek: dokladuj nám, že jsi publikačně činný v impaktovaných a recenzovaných časopisech, aktivně se účastníš zahraničních konferencí, můžeš prokázat minimálně 5 let nepřerušené praxe v oboru identifikační genetiky a nechybuješ. V případě výskytu vadných posudků bych pro jednotlivce či znalecké ústavy aplikoval pravidlo 3× a dost!