Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jako ten viselec...

Ad Nedokončené příběhy
 |  3. 5. 2012
 |  Vesmír 91, 307, 2012/5

Nebývá zvykem, aby autor takto veřejně reagoval na recenzi svojí knihy. Výše publikovaná stať kolegů D. Dreslerové, A. Danielisové a P. Kuneše ale není typickou recenzí. Osciluje mezi dvěma žánry – odborným zhodnocením knihy a jakousi veřejnou obžalobou. Na tomto místě mi půjde výhradně o druhý aspekt výše zveřejněného názoru.

Předmětem obžaloby jsou „etické problémy publikace“, jejichž (domnělá? skutečná?) existence je dokládána konkrétními případy. K těmto případům se hodlám vyjádřit, a to popořadě, v jednotlivých bodech. Nařčení jsou totiž natolik závažná, že vyžadují práci s konkrétními argumenty.

(a) Archeologické mapky (v knize obr. 113)

Mapky vycházejí z veřejně dostupných dat archivovaných v Archeologické databázi Čech spravované Archeologickým ústavem AV ČR, v. v. i., (na s. 241–243 tento zdroj obsáhle cituji). Je pravda, že data z databáze zpracovala počátkem roku 2011 do mapové podoby kolegyně D. Dreslerová společně s expertem na GIS Ing. Číšeckým, který do nich zapracoval i mnou dodaná data ohledně lokalizace pylových profilů. Bylo to v rámci naší společné práce na projektu, konkrétně v rámci přípravy kolektivní přednášky, která zazněla v Brně v únoru 2011 na Konferenci environmentální archeologie (autoři přednášky Pokorný – Dreslerová – Abraham). V knize Neklidné časy jsem podíl svých kolegů na vzniku mapek nezapřel. Jejich autorství je na příslušném místě (v popisku k mapkám, tedy k obr. 113) přiznáno, a sice větou „Sestavili Č. Číšecký a D. Dreslerová“.

Na druhou stranu je pravda, že jsem si od kolegů Číšeckého a Dreslerové výslovné svolení k publikaci jimi vytvořených mapek v Neklidných časech nevyžádal. K takovému jednání – plně doznávám, že nečestnému – jsem měl jistý důvod. V době, kdy jsem připravoval rukopis k publikaci, byl vzájemný vztah mezi mnou a kolegyní Dreslerovou mírně řečeno problematický. Naše dlouhodobé osobní spory tehdy právě eskalovaly a byly mimochodem důvodem, proč jsem počátkem letošního roku na vlastní žádost opustil řady pražského Archeologického ústavu. (Mohu snad dodat, že D. Dreslerová je vedoucí oddělení, jehož členem jsem do té doby byl.)

(b) Pasáže převzaté z dřívějších publikací

V závěru knihy je otištěna následující ediční poznámka: „Některé kapitoly této knihy tvoří upravené a rozšířené verze textů, které byly již dříve publikovány v přírodovědeckém časopise Vesmír. Konkrétně jde o kapitolu první, druhou a osmou (Pokorný 2010a,b; Pokorný 2009, Pokorný 2011). Čtvrtá kapitola je částečně založena na statích publikovaných v prvním díle knihy Archeologie pravěkých Čech (Pokorný 2007, Pokorný a Dreslerová 2007). Části jedenácté kapitoly byly převzaty z knihy Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí (Sádlo a kol. 2008).“

Z této ediční poznámky je zřejmé, že jsem občas pracoval s již dříve publikovanými texty, jichž jsem autorem, nebo alespoň spoluautorem. V případě textů spoluautorských jsem pracoval výhradně s vlastními částmi původních rukopisů s jedinou výjimkou. Tou jsou úvodní stránky 11. kapitoly (s. 269–275), kde se na konkrétních formulacích významně podílel Jiří Sádlo. S ním bylo nové publikování předem projednáno v průběhu práce s rukopisem (J. Sádlo je jedním z odborných recenzentů knihy). Důrazně se tedy ohrazuji proti tvrzení, že jsem „začlenil do textu pasáže převzaté z publikací jiných autorů a neuvádím spoluautory již publikovaných statí“.

(c) Pasáže z kolektivního rukopisu, který nebyl v době vydání Neklidných časů dosud zveřejněn

Jde o některé části 11. kapitoly o hradišti Vladař. Na článku chystaném k publikaci v časopise Památky archeologické (Chytráček – Danielisová – Pokorný et al.; v době sepisování této reakce v recenzním řízení) se významně podílím a nevím, co by mi mělo bránit použít výsledky vlastního bádání k publikaci na jiném místě.

(d) Odstavec na s. 306, údajně převzatý z článku A. Danielisové (2011) bez uvedení citace

Zde narážíme na jednu zajímavou logickou nepřesnost. Jak jsem mohl převzít odstavec z publikace, která vyšla zhruba o měsíc později než mé Neklidné časy? Tuto záhadu ihned vysvětlím: Na první verzi rukopisu jsem pracoval společně s A. Danielisovou. Kolegyně Danielisová s naším společným rukopisem, tedy ještě velice rudimentárním, dále pracovala samostatně, už jako jediná autorka. Není třeba ji z ničeho obviňovat, dělo se tak s mým vědomím a souhlasem (byť poněkud smutným). Nicméně to vysvětluje „záhadu“, jak se mohl onen inkriminovaný odstavec dostat do mé publikace. Vyskytoval se totiž v našem původním společném rukopise.

Výše položenou řečnickou otázku lze mimochodem alternativně obrátit. Jak je možné, že se odstavec z mé publikace objevil v publikaci A. Danielisové? Aby mi bylo správně rozuměno: Netvrdím tímto, že ho zmíněná autorka opsala z Neklidných časů. Tím bych jen kopíroval poněkud nekonsistentní uvažování autorů recenze-obžaloby. Když na nějakém textu pracujete společně, tak po chvíli už nevíte, kdo přesně je původcem té které konkrétní formulace. Obviňovat se pak vzájemně z plagiátorství je za daných okolností přinejmenším neproduktivní. Zvlášť v případě, jako je tento, kdy je text obecného charakteru a neobsahuje konkrétní data, u kterých by mělo být jasné, kdo je jejich původcem.

(d) Tvrzení, že „anonymní zůstávají vedoucí archeologických výzkumů, na nichž jsem čerpal inspiraci a materiál“, s uvedením konkrétních případů

Výzkum na silničním obchvatu Kolína nijak nekomentuji a s jeho výsledky vůbec nepracuji (jelikož jsem se na něm ani v nejmenším nepodílel), pouze jsem zařadil své dvě terénní fotografie pořízené na veřejné prezentaci výzkumu, tzv. Archeologické komisi, která je vlastně prvním zveřejněním výzkumu. Téměř jako by mi bylo vytýkáno, že jsem pod fotografií ruin starověké Tróje necitoval autora výzkumu H. Schliemanna, respektive jeho nástupce. Jistě by to bývalo bylo spravedlivější, avšak nemohu si pomoci, v takových případech jde o rozhodnutí, jaká konkrétní informace je z hlediska čtenáře ještě nosná a jaká už je nadbytečná.

V dalším případě se chytám za nos a zpětně uznávám, že jsem mohl být spravedlivější. Vágní formulace, totiž že na lokalitě Jistebsko „...objevili archeologové rozsáhlé pozůstatky...“ (s. 211), je poněkud nešťastná a měl jsem raději uvést konkrétní jména archeologů, kteří se v průběhu času na onom výzkumu podíleli (jsou to zejména P. Šída a J. Prostředník), nebo citovat jejich příslušné publikace. Opět mi to v době sepisování přišlo z hlediska čtenáře nadbytečné vzhledem k relativnímu významu informace vůči hlavnímu sdělení. Uznávám, že zde jsem se tak mohl dopustit jisté nedůslednosti. Můj záměr však nečestný nebyl.

Na jiném místě by bývalo bylo stačilo, kdyby recenzenti pozorněji četli. Výzkum M. Kuny v Roztokách cituji i s příslušnou publikací (nikoliv ovšem na s. 193 v popisku k obrázku, ale na s. 192 u odkazu na něj).

Troufám si tvrdit, že protagonistou výzkumu jihočeského jezera Švarcenberk jsem dlouhodobě já sám, a pokud mne někdo za „vedoucího“ nepovažuje, je to věc jeho osobního názoru (nějaký písemný glejt opravňující k roli „vedoucího“ nedrží v ruce, pokud vím, nikdo). Podobně je to s výzkumem hradiště Vladař, jehož vedoucím je dlouhodobě kolega M. Chytráček. Pod jeho vedením tam figuruji od samého začátku jako garant environmentální problematiky, a to je právě pohled, o který mi v Neklidných časech běží. V případech lokalit Švarcenberk a Vladař jsem jako formu ocenění práce kolegů volil poděkování na místě nejviditelnějším, totiž v záhlaví knihy, a formu citace jimi publikovaných výsledků, o které se opírám (např. s. 174, 272, 275, 303). Pokud vím, je taková forma ve vědeckých kruzích způsobem zavedeným, a tudíž nejsprávnějším.

Ke své (teď už někdejší) domovské instituci, totiž k Archeologickému ústavu, se hlásím v autorském medailonku na zadní záložce a také tím, že jsem jí publikaci věnoval v systému RIV (což je způsob, o který nakonec běží při oceňování vědeckých institucí).

(e) Otázka spoluautorství M. Hajnalové na tvorbě Brysonova archeoklimatického modelu

V souvislosti s modelem cituji dva zdroje: Samotným autorem modelu R. A. Brysonem k citacím doporučovaný manuál (Bryson a DeVall 2007) a potom publikaci D. Dreslerové (2010), která jako první testovala model pro území České republiky tím způsobem, že ho aplikovala na meteorologická data z pražské Ruzyně.

Nahlédneme-li do publikace D. Dreslerové (v časopise Živá archeologie 11/2010), můžeme se poučit, jak se stejným modelem zachází ona. Nejenže rovněž necituje M. Hajnalovou, ale dokonce sama sebe téměř pasuje za autorku modelu popiskem pod obrázkem, kde je uvedeno „modelace D. Dreslerová“. Troufám si tvrdit, že D. Dreslerová nic nemodelovala. Do již existujícího Brysonova modelu pouze dosadila data získaná od ruzyňských meteorologů. Brysonův model má podobu uživatelsky jednoduché aplikace programu Excel. Do jednoho listu stačí překopírovat meteorologické údaje a model už výsledek „vydá“.

A jak se tato aplikace dostala konkrétně ke mně? Obdržel jsem ji svého času od A. Danielisové. Ta ji prý skutečně získala od slovenské archeobotaničky M. Hajnalové (snad podobně jako D. Dreslerová – nevím). M. Hajnalová údajně přímo od R. A. Brysona. Kdo je tedy autorem modelu? Já sám? To sotva. M. Hajnalová? A. Danielisová? R. A. Bryson? Nebo snad D. Dreslerová?

Tolik tedy mé vyjádření ke konkrétním výtkám. Jinak uznávám, že v době odevzdání rukopisu do tisku bylo po odborné stránce ještě co vylepšovat (kdy ale není?). Chtělo to ponechat dobrý půlrok pro proces zrání, diskutovat nad věcným obsahem a dělat vědeckou politiku. Zdá se, že především mezi kolegy v archeologických kruzích.

Nemohu se ale přesto zbavit dojmu, že se autorům recenze vloudilo do jejich názoru až příliš mnoho osobních motivů. Kde se takové motivy mezi lidmi berou, to bývá někdy záhadou, jindy můžeme docela dobře tušit. Ale zkrátka děje se to. Vědecké usilování není jenom cesta za jakousi neosobní, andělskou pravdou. Je v něm i hodně vášní, „věcí srdce“, a srdce je, jak známo, slepé. Odhlédnu-li od čistě osobní roviny, i tak obě archeoložky – hlavní autorky recenze – docela chápu (kolegu P. Kuneše už bohužel méně). Sešikovaly se na obranu svého oboru, který mají pochopitelně rády. Vlomil se jim do něho jakýsi biolog, který si osobuje nárok vynášet o něm své soudy. (Jednou si vysloveně naběhl, totiž v případě nešťastného „dětského chrastítka z doby římské“, které je ve skutečnosti opaskovým závěskem z doby stěhování národů.) Možná to udělal až příliš sebevědomě. „Má etický problém“, v jazyce recenze.

Nejsem archeolog. A nikdy nebudu. Tak proč se do toho pletu? Protože jsem se jednoho dne rozhodl, že budu bloudit v mlhavém prostoru mezi disciplínami. Protože jsem si kdysi uvědomil, že to stojí za to, jelikož minulost je pouze jedna. I s rizikem, že zůstanu viset ve vzduchoprázdnu jako ten známý Černého viselec v pražské Husově ulici, závislý na pomocné ruce mnohých, kteří svému oboru rozumějí dokonale a zevnitř.

Ruce některých archeologů, jejichž odbornosti si nepřestávám neskonale vážit, se teď k mému zděšení naráz odtáhly. Proč asi? Dal jsem jim snad svojí knihou najevo, že si jejich podílu dostatečně necením? Pokud ano, tak mohu jen prohlásit, že je mi to nesmírně líto a že to rozhodně nebylo mým záměrem.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Krajinná ekologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Petr Pokorný

Doc. Mgr. Petr Pokorný, Ph.D., (*1972) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK a Biologické fakultě JČU. V Centru pro teoretická studia, společném pracovišti UK a AV ČR, se zabývá kvartérní paleoekologií. Přednáší na Přírodovědecké fakultě UK.
Pokorný Petr

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné