Asistované přežívání, nebo asistované invaze?

Britský ekolog Chris Thomas v článku v loňském květnovém čísle časopisu Trends in Ecology and Evolution poukazuje na to, že řada druhů je ohrožena klimatickými změnami a pro endemické druhy s omezeným areálem může být nepřekonatelným problémem uniknout rozšířením do jiných oblastí s vhodným klimatem. A protože biologická společenstva v oněch oblastech jsou tak jako tak obohacována stovkami nepůvodních druhů, proč do nich uměle nepřidat druhy další, pokud to některé z nich uchrání před vyhynutím. A tak navrhuje, že by se britské ostrovy mohly stát jakousi oázou pro ohrožené iberské druhy.

Článek je lehce za vlasy přitaženým příspěvkem do debaty, která v současnosti probíhá v ekologické literatuře, o takzvané asistované migraci (trochu autora znám a nemohu se zbavit dojmu určité provokace). Za vlasy přitaženým proto, že azyl na britských ostrovech nabízí mimo jiné kriticky ohroženému iberskému rysovi, což na stránkách zmíněného časopisu rozpoutalo debatu.

Opravovat, či neopravovat přírodu?

Přístup poněkud eufemisticky nazývaný asistovaná migrace či asistovaná kolonizace (nejde totiž o nic jiného než o člověkem prováděné introdukce do míst, kde se druh nevyskytuje) je prosazován jako jedna z možností, jak zmírnit dopady probíhajících klimatických změn na diverzitu a vymírání biologických druhů. Je založen na představě, že druhy přestěhujeme do klimatických podmínek, v nichž se jim bude v budoucnosti dařit lépe než tam, kde žijí dnes. Úvahy tohoto typu podnítily globální změny, protože ochrana in situ často selhává jednoduše proto, že se mění podmínky, ve kterých ohrožené populace byly schopny přežívat. První seriózní úvahy na toto téma se objevily koncem devadesátých let minulého století. V zásadě to nezní špatně, co říkáte? Asistovaná migrace má své zastánce i odpůrce a stala se předmětem vzrušených debat v ochranářských a ekologických kruzích. Motivace k takovému přístupu se postupně rozšířila od čistě ochranářských cílů, tedy zabránit vyhynutí, k úvahám, jak pomocí přemisťování druhů zajistit fungování ekosystémů.

Asistovaná migrace zahrnuje řadu činností na různých prostorových škálách, od přemístění konkrétního genotypu produkční dřeviny o několik kilometrů až po transkontinentální přesuny megafauny. Problematika přesahuje čistě vědecká kritéria a přímo se dotýká filozofie přístupu k přírodě a hodnotových měřítek; ta se u jednotlivců liší, a tak co člověk, to názor. Jak to asi bude vnímat farmář, kterému se najednou za humny objeví kočkovitá šelma? Přívrženci asistované migrace razí názor, že přírodě je třeba pomoci vyrovnat se s břemenem, které na ni my lidé nakládáme (přírodu jsme podle nich nevratně pozměnili, a tak je v pořádku, když se ji pokusíme „opravit“), odpůrci oponují, že ji máme nechat na pokoji a pomoc omezit na to, aby dopady lidské činnosti byly co nejmenší.

I cesta k invazím může být dlážděna dobrými úmysly

Thomasův článek názorně ilustruje dva problémy spojené s asistovanou migrací. První z nich spočívá v tom, že ne vždy si můžeme být jisti, jestli lze přemístěním vůbec dosáhnout kýženého cíle. Argumenty proti přesídlování druhů do Spojeného království shrnuli v reakci na Thomasův článek Montse Vilà a Phil Hulme, z jejichž odpovědi jsem si vypůjčil do titulku poznámku o Jurském parku. V řadě případů totiž nevíme, zda přežití druhů v původních lokalitách opravdu ohrožuje měnící se klima. Kupříkladu pokles populace dotyčného iberského rysa Lynx pardinus, údajně nejohroženější kočkovité šelmy na světě, je připisován fragmentaci krajiny, nemocem a vlivu lidské činnosti na jeho přirozená stanoviště; na Pyrenejském poloostrově ubývá křovinaté vegetace, která by dokázala uživit dost králíků k udržení rysí populace. To, že jsou jinde klimaticky vhodné oblasti, ještě neznamená, že přemístěním druhu na taková místa snížíme riziko jeho vyhynutí. Thomas sice namítá, že nejde jen o rysa, nýbrž obecně o druhy, které nedokážou překročit bariéry bránící šíření (třeba i rostliny na hadcových půdách) – tady ovšem nastává druhý problém spojený s asistovanými migracemi, a sice nebezpečí nových biologických invazí.

Asistovaná kolonizace jakožto cílená introdukce s pomocí člověka není totiž ničím jiným než první fází dobře známých biologických invazí a odborná i populární literatura se hemží příklady jejich devastujících důsledků. Je nabíledni, že introdukce predátora na vrcholu potravního řetězce by mohla mít nepředvídatelné důsledky – současná britská krajina se dozajista velmi liší od té, v níž tam dotyčný rys kdysi žil, než ho vytlačil jeho příbuzný rys ostrovid. Ale nechme rysa rysem; že nejsou podobné snahy prosty rizika, lze doložit konkrétními argumenty. Klíčové je, že druh vnášíme někam, kde předpokládáme, že se mu bude dařit (neúmyslně introdukované invazní druhy si to musí vyzkoušet metodou pokusu a omylu). Což je podstata invazivnosti, ať už vrozené či získané evolucí nebo změnou habitatu – druhu se v místě introdukce daří dobře, zpravidla lépe než doma… Neobstojí ani argument, že přemisťovat budeme přece druhy vzácné, u nichž lze předpokládat mizivý invazní potenciál.

Historie biologických invazí totiž zná příklady, které lze z hlediska asistovaných translokací považovat za potenciálně odstrašující. Kusu liščí (Trichosurus vulpecula) je až půlmetrový vačnatec, který žije v lesích východní Austrálie, a přestože tam není přímo ohrožen, je na většině území svého výskytu chráněným druhem. V polovině 19. století jej kvůli kožešině dovezli Evropané na Nový Zéland, kde se „possum“ stal jedním z nejhorších invazních druhů a doslova veřejným nepřítelem číslo jedna. Dosahuje tam mnohonásobně vyšších populačních hustot (až 25 zvířat na hektar) než ve své domovině. Přestože jde o všežravce primárně se živícího rostlinnou potravou, zpestřuje si ve velkém jídelníček hmyzem, ptačími vejci a mláďaty, takže úspěšně zdevastoval populace mnoha vzácných původních novozélandských druhů (navíc přenáší tuberkulózu, což v Austrálii nedělá). Kdyby se kusu nedostal před zhruba sto padesáti lety na Nový Zéland, lze si představit, jak někoho v budoucnosti napadne zachránit jej přemístěním na tento ostrov, kdyby se třeba doma v Austrálii jeho situace zhoršila… U predátorů je prostě riziko příliš velké (a nemusí to být ani rys, historie introdukcí kočky domácí na ostrovech a její devastující dopad je v tomto ohledu dostatečně výmluvným varováním).

V obecné rovině invaze ilustrují další zásadní rozpor mezi zastánci a odpůrci asistovaných migrací, kterým je pohled na druhovou diverzitu, o niž koneckonců v první řadě jde: jestli považovat obohacení lokální diverzity za pozitivní jev, byť je to díky nepůvodním druhům, či zda to je něco, co nechceme, protože kvůli invazím nepůvodních druhů se stírá specifický regionální charakter biologických společenstev a dochází k tomu, čemu ekologové říkají biotická homogenizace. Zastánci argumentují tím, že se musíme smířit s takzvanými novými ekosystémy. Odpůrci sice také vědí, že příroda nebude, jako bývala před stovkami let, ale nepovažují to za důvod, aby se s invazemi nesnažili něco dělat. První skupina podsouvá druhé xenofobii vůči nepůvodním druhům. Drtivá většina těch, kdo se s invazemi nechtějí smířit, však dobře ví, že je nutno rozlišovat mezi nepůvodními druhy jako celkem a malým procentem z nich, které se stanou invazními – a na ty se soustředit. Hodně se o tom píše v odborném tisku, loni se debata dostala i na stránky časopisu Nature.¹⁾

Jediná jistota je nejistota

Asistovaná migrace je žhavým tématem, není proto divu, že v literatuře nalezneme sofistikovaná schémata, která berou v úvahu všemožné okolnosti a poskytují teoretické návody, jak postupovat podle toho, co je cílem a v jakých podmínkách bude ta která zamýšlená introdukce probíhat. Úhelným kamenem, kterým se zastánci zaklínají, je tzv. „risk assessment“, tedy vyhodnocení rizika negativních vedlejších dopadů. A v tom je právě zakopaný pes. I když vyhodnotíme rizika introdukce sebepečlivěji, nelze vyloučit nepředvídatelné dopady na populace, druhy a ekosystémy, které plynou z mezidruhových interakcí a evolučních změn a závisejí na environmentálním kontextu.

Otázkou totiž je, nakolik dovedeme podobná syntetizující schémata naplnit. Obecně platí, že v ekologii zabývající se introdukcemi biologických druhů máme spoustu tzv. „frameworků“ (zejména v posledních letech se s nimi roztrhl pytel), ale pořád málo opravdu spolehlivých dat, která by postavila predikce a hodnocení rizik na pevnější půdu. Prostě stále ještě neumíme předpovídat, co se stane. Riziko je v tom, že ještě mnoho nevíme ani o důsledcích invazí – invazních druhů je mnoho, impakty rozličné a pestré a opravdu intenzivně se studují teprve posledních pár let. A navíc nejenže dopředu nevíme, jak se bude v nové lokalitě určitý druh chovat, my ani nevíme, nakolik jsou spolehlivé naše dlouhodobé klimatické predikce; současná literatura se jimi jen hemží, ale až čas ukáže, k čemu byly. K slavnému výroku statistika George Boxe o tom, že „všechny modely jsou chybné, některé jsou však užitečné“, lze v této souvislosti dodat, že až se z pohledu asistovaných migrací ukáže, které byly užitečné, pro některé druhy může být už pozdě…

Krátká historie uskutečněných translokací bohužel dává za pravdu spíše skeptikům. Američtí ekologové Anthony Ricciardi a Daniel Simberloff před čtyřmi lety analyzovali 204 translokací 152 druhů savců. Dokládají, že nejrizikovější je přemisťování druhů z kontinentů na přilehlé ostrovy, kde ve více než 60 % případů došlo k signifikantnímu poklesu početnosti některého z původních druhů; u mezikontinentálních translokací byl takový důsledek zaznamenán ve více než 40 % případů. Ovšem i v případě asistovaných migrací v rámci téhož kontinentu, které zastánci přístupu považují za bezpečné, měla introdukce negativní dopad na původní faunu v 15 % případů.

Proto tedy otázka Jurských parků nakonec není tak aktuální. Takový postup je zatím příliš riskantní a etická hlediska činí rozhodování ještě obtížnějším. Máme se pokusit zachránit jeden druh a ohrozit jiný (s velkou mírou nejistoty, zda ten první zachráníme)? Lze vyhynutí jednoho druhu ospravedlnit záchranou jiného? Jak změříme jejich důležitost? To jsou morální dilemata, na která neexistují jednoznačné odpovědi.