Já u pramene žízní hynu

Gottfried Schatz a Ladislav Kováč,²⁾ emeritní profesoři z generace otců-zakladatelů molekulární biologie, varují – a na nás je se zamyslet, zda jde o „běžné“ volání starých pánů, kterým se vzdaluje svět, anebo je máme brát vážně. Za sebe říkám: máme.

Začnu citátem G. Schatze z nedávného čísla Science;³⁾ začíná poeticky: „Plodné myšlenky jsou dětmi samoty, přesto jen zřídka bývají počaty v izolaci. Obzvlášť to platí pro vědu, která prospívá díky spolehlivé a přesné komunikaci napříč bariérami jazykovými, sociálními či kulturními. Digitální věk nám sice umožňuje okamžité propojení s celým světem, přesto vědci při probírání věcí společného zájmu i vědeckých problémů nadále dávají přednost osobnímu styku. Nic nepřekoná mluvené slovo stmelující naši vědeckou kulturu. Tento tmel však není nezranitelný. Věda bývala kdysi součástí mnohem širšího intelektuálního proudu, který zahrnoval i obory humanitní, avšak od jistého bodu v 19. století se jejich cesty začaly rozcházet.“

Následuje – jak jinak – odkaz na Dvě kultury C. P. Snowa a pak autor pokračuje: „Z mého pohledu emeritního profesora mi většina přednášek na biologická témata připadá přetížena nepotřebnými informacemi. Jsou natolik posedlé technickými detaily, zavšivené zkratkami, žargonem a akronymy, že s výjimkou specialistů jim nemůže nikdo rozumět.“ To může potvrdit každý, kdo otevře třeba právě Science. Kdysi bývaly na začátku vědeckých článků uváděny použité zkratky; dnes už by vydaly na celou stránku, a tak se od toho upustilo, zapomeneš-li zkratku, listuj horečně na začátek a hledej její první užití. (Z toho plyne, že vlastně už nikdo nepočítá s tím, že byste si četli v papírovém vydání – i když pořád ze setrvačnosti se něco i tiskne.) Zkratky na celou stránku, seznam autorů a jejich adres zhusta také, k tomu obsáhlá poděkování sponzorům – taková prázdná data zabírající velkou část textu. O datech níže, vraťme se k Schatzovi: „Příliš často také marně čekám na shrnutí, které by odhalilo širší smysl a dlouhodobější záměry referované práce. Když jsem ještě chodíval na přednášky často, byl jsem na tuto šílenou novořeč přivyklý, dnes však ji považuji za vážné ohrožení vědecké kultury. Přednáška, která chce ohromit místo informovat, obvykle nedosáhne toho ani onoho – místo toho vráží další klín mezi vědní obory a vede k dalšímu drobení vědy.“ Sype se na nás „lavina nových názvů genů a jejich zkratek, uplatňovaných bez ladu a skladu, takže tentýž gen má různá jména u různých druhů“. Shrnuje: „Neměli bychom nadále tolerovat přednášky, které posluchače přidusí záplavou nepotřebných informací a detailů.“ (Osobní svědectví: zažil jsem Schatzovu přednášku jen jednou a byl to zážitek: barevnými křídami popsal – vlastně pokreslil – deset metrů širokou tabuli. Na sebe uvedený stesk vztahovat nemusí.) Schatz navrhuje učit vědce základům umění mluvit na veřejnosti a též omezit záplavu zkratek a slangových výrazů ve sděleních. Nevím: M. Anděl v březnovém úvodníku Vesmíru sice chválí univerzity za to, že po vědecké stránce drží krok s Akademií, ale cenou za to je právě pokles kvality výuky: při té záplavě studentů se základní přednášky mění na davové scény, kdy student vidí pedagoga tak nanejvýš kázat z katedry, no a potom vyplní test: z očí do očí se nemusejí vůbec potkat. Praktická cvičení jsou zase drahá, a proto se od nich na bakalářském stupni upouští, nebo se přistupuje k demonstracím na obrazovce. Když si občas mezi kolegy postesknu na toto téma, setkám se s nechápavým pohledem. Dokonce jsem se dozvěděl, že „ve vyspělých zemích“ učí doktorandi, čerství odchovanci slangové biologie.

L. Kováč upozorňuje v podobném duchu na naši necitlivost k rozdílu mezi daty, informací a znalostí (viz např.⁴⁾⁵⁾ – nejen v mluvené řeči, ale vůbec. Citujme: „Bežné tvrdenie, že žijeme v informačnom veku, vo fáze informačnej explózie, je pomýlené. Ľudstvo je zahltene dátami, nie informáciami. Planétu Zem postihla Nová Potopa – záľaha dát. Len usporiadaním, vystavením selekcii a hierarchizácii, môžu byť dáta premenene na potenciálnu informáciu.“ […] „Ak si bežný človek zapne rádio alebo televíziu, alebo otvorí noviny, dáta, ktoré ho zaplavia, spravidla nepredstavujú preň nijakú informáciu, pretože nie sú odpoveďou na žiadnu jeho otázku.“ […] „Ešte pred par desaťročiami boli dáta nedostatkové a vzácne. Dnes sú každému prístupné a možno ich kopírovať prakticky zadarmo. Ich množstvo vyvoláva v nás dezorientáciu a úzkosť. Sme paralyzovaní nadbytočnosťou. Komunikácia sa zmenila na zápas o ucho blížneho.“⁴⁾

Nemuselo by být tak zle. František Houdek v minulém čísle (Vesmír 91, 172, 2012/3) dělí úspěšné vědce na dravce a poutníky. Navrhuji přidat ještě horníky, kteří si labyrintem dat razí cestu (krásné slovo datamining) a jsou dost vzdělaní na to, aby rozpoznali zlatá zrnka. V klenotnici může člověk zajít hlady, ale Milionová bankovka Marka Twaina napovídá, že jsou i optimističtější východiska.