O sicflajši a přelétavosti

„Odborník je člověk, který ví stále víc o předmětu stále užším, takže nakonec ví všechno o ničem.“ Tento výrok (připisovaný nejčastěji G. B. Shawovi nebo Nielsi Bohrovi) dobře vystihuje stále nezbytnější žiletkovost moderního vědce, chce-li prorazit. Takový si vybere jedno políčko a to postupně (a s klesajícím nadšením?) prozkoumává do poslední hroudy. Krystalickým příkladem vědeckého monogamisty je jediný český nositel Nobelovy ceny za vědu Jaroslav Heyrovský – díky náhodě a talentu objevil jistý úkaz a celý svůj profesní život pak náruživě obcoval toliko s kapičkou rtuti.

Jistý tematický sicflajš v současné vědě je tedy podmínkou takřka nutnou k úspěchu (ne však i dostačující!). Avšak zároveň v sobě nese jisté riziko: nutká vědce přeceňovat vlastní obor či specializaci a podceňovat ty ostatní.

Zřídkavější, avšak z psychologického hlediska zajímavější jsou badatelští motýlci (řekl bych přeběhlíci, kdyby to slovo dnes u nás poněkud nezapáchalo). Prostě lidé, kteří své výzkumné kopyto tu a tam zgruntu změní; opustí svoji dosavadní vědu (= náročnou milenku) a vymění ji za novou, aby se k ní třeba někdy zase vrátili – kdoví, nebo jich dokonce milují několik najednou! A ani ty nové milenky nemusí být mladší, existují i problémy metuzalémsky staré!, stačí, když mu připadají intelektuálně atraktivnější. Český příklad příkladů: Jan Evangelista Purkyně.

Badatelské motýly ve vědě si sám pro sebe dělím do dvou základních kategorií: na parašutisty a poutníky.

Parašutista se vznáší vysoko nad polem vědy a okem sokolím hledá výnosnou (nebo zrovna módní) oblast. Jakmile ji objeví, vrhne se na ni střemhlav. A jakmile ji – ze svého pohledu – vytěží (někdy je jen vyplašen, třeba válkou), znovu vzlétne a pátrá po další kořisti.

Poutník nelétá ve výšinách, nýbrž šlape tuto zem. Nevybírá, nýbrž nachází na cestě; nový problém nesdrapne výběrem shůry, potká se s ním při své momentální badatelské práci.

Orel královský vědy české

Nejvýznamnějším českým výsadkářem (a motýlem vůbec) ve vědě 20. století je dle mého soudu Vilém Laufberger (1890–1986). Pamětníci se unisono shodují, že po vědecké stránce to byl génius. Já ho znám i jako autora tohoto výroku: „Cílem vědce je přechod z rejstříku osobního do rejstříku věcného.“ Což je postřeh ve své hloubce a prostotě geniální beze zbytku.

Laufberger už během studií (ještě před první světovou válkou) jako první na světě experimentálně dosáhl vývojové přeměny nedospělého mloka axolotla v dospělého jedince jeho krmením rozemletou štítnou žlázou (zdrojem to příslušného hormonu). Pro své mládí při tomto výkonu byl později některými zahraničními kolegy považován za svého syna.

Po první světové válce jako první u nás připravil inzulin, o několik let později zase formuloval originální hypotézu o „buněčné mřížce“ jako nositelce trvalého řádu v živých soustavách (myslel tím soustavu makromolekul, kterým říkal „duše živé hmoty“; dnes víme, že to jsou nukleové kyseliny). Dále – pořád ještě za masarykovské republiky – objevil bílkovinu ferritin (zásobárnu železa v tkáních) a jako jednu z prvních bílkovin ji vykrystalizoval. Ferritin má význam pro hospodaření organismu s železem; účinkuje i při vzniku některých anémií, ale třeba také v orientaci tažných ptáků geomagnetickým polem či v přenosu prionů v organismu. Za jeho objev byl Laufberger opakovaně nominován na Nobelovu cenu.

Po druhé světové válce pak formuloval svoji slavnou vzruchovou teorii, kde anticipoval prvky dosud neexistující teorie neuronových sítí i ještě neetablované kybernetiky. A konečně v první polovině padesátých let vynalezl spacioelektrokardiografii (jejímž prostřednictvím si mj. zpětně diagnostikoval přicházející infarkt). Nicméně právě na příkladu Laufbergerova „prostorového EKG“ lze ilustrovat potenciální slabinu vědeckého parašutismu – mělčí informovanost o místě výsadku. Internista Josef Charvát¹⁾ píše: „Laufberger je nesporně geniální člověk. Nezatěžuje se čtením, myslí sám. A tak vymyslil zcela samostatně spaciokardiografii, za kterou nyní dostal (státní) cenu. Bohužel ji popsali Američani už v roce 1944, ale nazvali ji vektorokardiografie. Je to totéž. Tak nevím, Laufberger to určitě neopsal. Jenom je smůla, že to vymyslel už někdo před ním.“

Od zvířecích těl k (ne)lidským myslím

U díla puncovaného vědeckého pelhřima Gregoryho Batesona (1904–1980) stabilnější zařazování do oborů a specializací naprosto selhává: Začal jako zoolog na Galapágách, poté pobýval u přírodních národů na ostrovech Birara v Pacifiku, na Nové Guineji a na Bali; z chování místních domorodců odvodil mechanismus vzniku sociálních skupin (schizmogenezi). V tomto procesu hrají velkou roli i komunikace a zpětná vazba, skrze něž vstoupil do říší psychologie (mj. formuloval teorii schizofrenie) a kybernetiky (např. kybernetický model alkoholismu). Odtud přes problematiku učení u živočichů (kytovců, hlavonožců) dospěl ke snaze postihnout základní atributy života i mysli a extrapolovat je až za samý bios, k umělé inteligenci. V závěru kariéry se pokoušel „analyzovat zásadní epistemologické omyly západní civilizace, jež vedou k destrukci přírodního prostředí“.²⁾

Úctyhodný rozsah zájmů, není-liž pravda? Avšak – na rozdíl od parašutismu – zde zájmů navzájem pospojovaných zřetelnou stopou; bez marginálie v jedné oblasti nevznikla by podstatnost v jiné.

Gregory Bateson se proslavil také výstižnými průpovídkami, zde jsou alespoň některé z nich:

„Myslíme v příbězích.“

„Informace je ten rozdíl, na kterém záleží.“

„To, co se vyskytne mezi vlnkami náhody, musí trvat déle než ty vlnky. To je teorie přirozeného výběru v kostce.“

„Mapa není totéž co krajina, název není totéž co označovaná věc. “

„Živočich, který zvítězí v boji s prostředím, zničí sám sebe.“

Zlatá střední…

Takže: vědecká věrnost a vědecká promiskuita – boj kdo s koho, nebo spolupráce? Obecnou odpověď nabízí myšlenka švýcarského historika Jacoba Burckhardta: „Celistvý člověk má být v jednom oboru špičkovým odborníkem, a pak má být široce všeobecně vzdělán. Podrobná znalost jednoho oboru dává povědomí, že věci a svět nejsou jednoduché. Široké vzdělání a rozhled umožňují vidět a chápat souvislosti.“

Jak snadno se to říkalo tehdy, v nevinném 19. století! Dnes, v době, kdy práce ve vědě vyžaduje čím dál větší specializaci a specializace čím dál větší práci, je to obtížnější. Zbude chuť i na nevýdělečné nahlíženi za ploty kolegů?

Proto (s kapkou rezignace?) asi schůdnější východisko z pastičky superodbornictví nabízí myšlenka vynikajícího německého fyzikálního chemika Wilhelma Ostwalda: „Je všeobecně známým a dobrým pravidlem, že vědec občas změní zaměření své práce.“ Příklad za všechny: Molekulární biolog Marshal Nirenberg jako první na světě (1961) přeložil sled bází v DNA do sledu aminokyselin v bílkovině a dostal za to zaslouženě Nobelovu cenu, ale potom ho zaujala neurobiologie a začal zkoumat činnost mozku z pohledu informatiky.