Vzdělanostní společnost a trh investičních příležitostí

Začněme trhem investičních prostředků, protože ten je obvykle bližší. Nabízející má dočasně volné prostředky (nejčastěji peníze, ale může to být i něco jiného, např. obilí určené nikoliv ke spotřebě, ale na zasetí). Poptávající chce tyto volné prostředky na něco použít, přičemž se zavazuje, že v budoucnu vrátí větší částku, než kterou si půjčí. Proč nabízející dané zdroje nepoužije sám? Protože není schopen tyto zdroje zhodnotit stejně výhodně nebo dokonce výhodněji než poptávající. Potom ale platí, že ten, kdo poptává volné prostředky, zároveň nabízí investiční příležitost, jak tyto prostředky zhodnotit. Z opačné strany: ten, kdo nabízí volné investiční prostředky, zároveň poptává investiční příležitosti, jak je zhodnotit. Souhrnně řečeno: nabídka investičních prostředků je rovna poptávce po investičních příležitostech; poptávka po investičních příležitostech je rovna nabídce investičních prostředků.

Majitel dočasně volných prostředků si zpravidla může vybrat, komu tyto prostředky půjčí. Výše úrokové míry je důležitým faktorem, ale není jediným. Pokud se majitel prostředků bude bát (bude mít vysokou averzi k riziku), že poptávající peníze nevrátí, půjčí prostředky někomu, kdo nabízí nízký výnos. Svou roli hraje taky časový faktor, likvidita prostředků apod. Důležitou podmínkou ale vždy zůstává, že poptávající je schopen nabídnout lepší zhodnocení, než kdyby nabízející tyto prostředky použil sám. Aby toho byl poptávající schopen, musí disponovat odpovídajícími schopnostmi. A zde se dostáváme ke vzdělanostní společnosti. Řadu těchto schopností nelze získat jinak než prostřednictvím vzdělávání, výuky, tréninku apod. Jenže mnoho lidí nemusí mít zdroje na to, aby se vzdělávali.

Představme si pro názornost dvě osoby. Šimon loví ryby, prodává je a díky prodeji má dostatek prostředků. Mladík Ondřej má přirozený talent k lovení ryb, uplatní jej ale teprve tehdy, až když se naučí ryby lovit (např. absolvuje kurz lovení ryb). Na ten ovšem nemá peníze. Pokud by Šimon půjčil peníze Ondřejovi, který by si z těchto peněz zaplatil kurz lovení ryb, oba by na tom vydělali. Ondřej by mohl začít lovit ryby. Protože by rozvinul své schopnosti, ulovil by jich výrazně více než Šimon. Takže Ondřej by z peněz za prodané ryby byl schopen vrátit vypůjčené peníze s příslušným úrokem a ještě by mu zbylo na uspokojování svých potřeb.

Snadno nás může napadnout, že Šimon nemusí vědět, že Ondřej je dobrý v lovení ryb, respektive nemusí Ondřejovu tvrzení věřit. Pokud ale Šimon půjčuje své vlastní peníze, bude zainteresován na tom, aby Ondřej vskutku rozvinul své schopnosti, na základě toho zrealizoval své příležitosti a peníze vrátil. Samozřejmě vždy se může něco přihodit. Ondřej může onemocnět. Mohou se změnit preference spotřebitelů (přestanou kupovat ryby), takže i když Ondřej rozvine své schopnosti, nebude je schopen zrealizovat. Nicméně pokud bude své schopnosti rozvíjet řada osob a pokud je budou rozvíjet dostatečně široce (aby např. také rozvinuly schopnost reagovat, pokud se změní poptávka po činnostech, které jsou schopny vykonávat), lze předpokládat, že případů, kdy věřitel půjčí peníze na rozvoj dlužníkových schopností a dlužník nebude tyto peníze schopen vrátit, bude minimum. Navíc tyto ztráty mohou být vykompenzovány vyššími zisky ostatních dlužníků.

Další stimulace věřitele, aby usiloval o co nejširší rozvinutí dlužníkových schopností, může být založena na tom, že dlužník nemá povinnost vrátit nějakou pevnou částku (vlastní půjčku, tj. jistinu, plus příslušný úrok). Smlouva může být postavena tak, že se dlužník zavazuje věřiteli splácet určité procento ze svého příjmu po stanovenou dobu. Čím vyšší tento dlužníkův příjem bude, tím více věřitel vydělá. Aby byl dlužník kryt, že nemusí půjčku splácet v situaci, kdy vydělává málo, může smlouva zároveň stanovit, že splátka se uplatní až od určité výše dlužníkova příjmu (např. až dlužníkův příjem přesáhne výši minimální mzdy).

Přenesená cena

Ekonomická teorie se vcelku shoduje, že investice do vzdělání (tedy do rozvoje lidských schopností) jsou nutnou podmínkou rozvoje dané země (území, regionu apod.). Zdůrazněme, že nikoliv jedinou: zároveň musí být definována vlastnická práva, musí být převoditelná, subjekty musí dodržovat dobrovolně (bez nátlaku) uzavřené smlouvy, smlouvy musí být vymahatelné apod. Tyto faktory zde ponechejme stranou. Princip, že si subjekty půjčují na rozvoj svých schopností a půjčku splácejí z toho, co díky rozvinutým schopnostem vydělají, nazývá ekonomická teorie přenesenou cenou. Přenesená cena plní několik funkcí současně:

Funkci investiční (úvěrovou): Každý má přístup k rozvoji svých schopností nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.

Funkci solidární – pojišťovací: Úspěšnější (tj. ti, kteří získají díky rozvoji svých schopností výrazně vyšší příjem), zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jde o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) osob, které rozvíjejí své schopnosti, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.

Funkci ceny (respektive přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi na profesních trzích uplatňují.

K tomu, aby přenesená cena vskutku splnila svůj účel, je nejlepší, když je na budoucím zisku těch, kdo rozvíjejí své schopnosti, zainteresován přímo poskytovatel vzdělávacích služeb (škola, vzdělávací středisko apod.). Pokud rozvine služby tak, aby jeho absolventi měli co největší příjem, nejvíce vydělá. V ostatních modelech tato zainteresovanost vždy do určité míry mizí, takže se schopnosti nemusí rozvíjet odpovídajícím způsobem a výdělky budou menší. Rovněž mohou růst náklady celého systému, následkem čehož se nemusí vyplatit rozvíjet schopnosti některých osob, protože nesplatí tolik, aby to náklady a odpovídající zisk pokrylo.

Role konkurence

Pokud zde popsaný systém funguje tak dobře, proč je realizován jen v omezené míře (konkrétním příkladem realizace může být např. australský systém financování vysokého školství)? Odpověď je jednoduchá: protože je konkurencí pro ty, kdo nyní vlastní investiční prostředky. Pokud by tyto prostředky byly poskytnuty na rozvoj schopností osob, které dostatek prostředků nemají, a díky nim začaly vydělávat, mohlo by to ohrozit pozici současných věřitelů.

Vraťme se k našemu příkladu: Šimon (původní rybář) půjčuje Ondřejovi (který se díky půjčce stane dalším schopným rybářem), ale Ondřej představuje pro Šimona konkurenci. V příkladu jsme sice uvedli, že Ondřej je schopen splatit půjčku, tato půjčka ale nemusí krýt všechny náklady, které Šimon má. Co když je přitom na trhu místo jen pro jednoho rybáře? Protože Ondřej bude schopnější než Šimon, bude muset původní rybář trh opustit. Samozřejmě že Šimon může začít podnikat v jiné oblasti. K tomu ale musí rozvinout své další schopnosti, pořídit si nové kapitálové statky apod. To vše je spojeno s náklady a pro Šimona může být výhodnější, když Ondřejovi nepůjčí.

V praxi tak dochází ke vzniku nejrůznějších bariér investic do vzdělání – např. je omezováno všeobecné rozvíjení schopností a je preferována úzká specializace, u které však hrozí nebezpečí, že získané schopnosti bude možno v globalizovaném a rychle se měnícím světě využít jen po krátkou dobu. Osoby s těmito schopnostmi se potom stávají závislými na svém okolí, což ale může být cílem – takto závislým osobám lze vnutit nevýhodné podmínky, půjčky apod.

Sociální kapitál

Možnou obranou proti popsaným jevům se zdá postup, kdy se chudí spojí, vytvářejí nejrůznější sítě a vzájemně si pomáhají. Odborně řečeno investují do sociálního kapitálu. Pojem sociální kapitál není v literatuře jednoznačně definován, současná obecně přijímaná definice zahrnuje sociální sítě, důvěru a občanské normy a hodnoty. Sociální kapitál ovšem existuje nejen na úrovni individuální (síť určitého jednotlivce, postavení a důvěra, kterou tento jednotlivec v síti má, hodnoty dané sítě), ale i kolektivní.

Tento sociální kapitál na kolektivní úrovni se zejména projevuje tak, že v rámci dané společnosti existuje všeobecná důvěra, důvěra v politické organizace, že tyto organizace budou dodržovat zásady nestrannosti a férovosti, že většina občanů bude zastávat občanské normy a hodnoty, že díky existujícím sítím na individuální úrovni je možné prosazení kolektivních akcí a dalších aktivit na kolektivní úrovni.

Sociální kapitál na kolektivní úrovni má do určité míry charakter veřejného statku, z něhož může těžit většina členů dané společnosti. Je ale třeba zdůraznit, že individuální sociální kapitál a kolektivní sociální kapitál přitom mohou být v rozporu – jedinec sice může být členem nějaké sítě, ve společnosti však vůči této síti nemusí panovat důvěra, příslušníci dané sítě nemusí získávat potřebné znalosti, informace apod. Jinak řečeno, členství v určité síti spíše znamená „vydědění“ ze společnosti a podřadné postavení. Pokud síť obsahuje pouze (převážně) osoby, které mají stejné charakteristiky (např. nízký příjem, jsou členy stejné sociální nebo národnostní skupiny), potom členství v dané síti může být spíše diskriminačním faktorem a nerovnost dále prohlubovat.

Neviditelná ruka vzdělanostní společnosti

Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že by každý z nás měl investovat především do vzdělání, aby získal lepší investiční příležitosti. Tím bude disponovat jakousi „neviditelnou rukou vzdělanostní společnosti“. Jinými slovy, nevědomky bude přispívat celé společnosti. I přesto si ale musíme uvědomit, že se opět jedná o sobecký faktor, který je pozitivní pro celou společnost. Jako „neviditelná ruka trhu“ sobecky maximalizuje svůj zisk a přispívá tím rozvoji společnosti, „neviditelná ruka vzdělanostní společnosti“ umožňuje svou sobeckostí získat lepší investiční příležitosti k rozvoji celé společnosti. Podstatným závěrem však je, že již takto vzdělaný jedinec nebude podléhat jednoduchým slibům a bude nejen racionálně využívat své investiční příležitosti, ale stejně tak bude vybírat i své politické reprezentanty.

Samozřejmě si uvědomujeme, že ke zde uvedenému jsou zapotřebí i další skutečnosti – zejména adekvátní struktura vzdělání (to jsme koneckonců uvedli i výše), ale podstata daného přístupu je zřejmá.