Naděje pro zvířata a jejich prostředí, povedená a potřebná kniha

V každé lidské generaci se (naštěstí) vyštěpí určité procento nadšenců, kteří jsou uchváceni kupříkladu starými olejomalbami, leteckými motory, krabičkami od sirek nebo exteriérem a chováním antilop. Pro tyto osoby jsou objekty jejich zájmu fascinující a překrásné a není divu, že jim představa vymizení objektů jejich pozornosti není lhostejná. A to i v případě, že zájemce o přírodní krásy je dobře obeznámen s evolučním kontextem vzniku a zániku druhů – tedy že druhy stále vznikají a zanikají a každý druh jednou z nějaké příčiny zanikne. Osobně mě však vůbec netěší představa, že vlivem lidské chamtivosti (!) možná příští generace (řekněme naši vnuci) neuvidí živého nosorožce sumaterského, štětinatce nebo ve volné přírodě žijícího tygra (ti snad zůstanou alespoň v zoologických zahradách). I proto považuji ochranu přírody za chvályhodnou a hodnotnou činnost – vymření tygra lidstvo neohrozí (jak se někdy a myslím, že zcela nevhodně, argumentuje), ale svět bude zase o něco chudší.

Ochrana přírody je nikdy nekončící úkol, a zatímco dílčí úspěch se dostavuje při řadě šťastných okolností až po delší době, zmar působí bleskově a často definitivně. Taktéž platí, že úspěšnost ochrany nemusí být vždy tak hmatatelná jako zjevný neúspěch. Není proto divu, že téměř pravidelně narážím na kolegy „ochranáře“ (nejčastěji v zoologických zahradách), kteří bývají při svém snažení výrazně nalomení až rezignovaní. Možná to částečně souvisí s depresivnější povahou dotyčných, častěji ale spíš s vyčerpáním sil při bojích s „větrnými mlýny“. Ty představují špatné předpoklady, přehnané ambice nekompetentních osob nebo prostá hloupost. Sám jsem se v posledních letech pustil do boje za některá zvířata, a tak vyčerpaným kolegům částečně rozumím. Zatím jsem si ale našel způsoby, jak normálně fungovat a své úsilí nevzdávat.

Povzbuzující je pro mne v tomto smyslu například kniha Jane Goodallové a jejích dvou kolegů Hope for animals and their world, která se zabývá nejen obecnou ochranou přírody, ale zaměřuje se i na konkrétní druhy živočichů a rostlin. Knih o ochraně přírody je bezpočet, ovšem tato z nich v několika aspektech nápadně vybočuje a je v poslední době jednou z nejlepších. Čím to je?

Popularizaci ochrany se po celé 20. století věnovalo mnoho autorů, přičemž jen někteří dokázali zaujmout širokou veřejnost, například Bernard Grzimek, Gerald Durrell nebo u nás Zdeněk Veselovský. Zvláště po úmrtí Geralda Durrella (1995) jsem pociťoval nepřítomnost knih, které by na něj navázaly alespoň údaji, jestli se podařilo ony druhy a ta místa, o kterých G. Durrell psal, zachránit. Tuto mezeru nová kniha vyplňuje a navíc nabízí řadu dalších zajímavých příkladů.

Konkrétně se věnuje těm druhům, které v přírodě vymřely, ale byly zachráněny v zoologických a botanických zahradách, dále těm, u kterých záchrana druhu zahrnovala kombinaci ochrany v oblastech posledního výskytu (in situ) a chovu v lidské péči (ex situ), a pak ochraně v přírodě. Spektrum druhů doplňují i tzv. žijící fosilie a příklady druhů, které byly popsány během posledních let, a také těch, které byly považovány za vymřelé, než jsme dosud přežívající znovuobjevili.

Výběr (cca 35) zachráněných a zachraňovaných druhů je vynikající a vskutku durrellovský, neboť obsahuje i druhy a poddruhy relativně známé (např. panda velká, jelen milu, kůň Převalského, lvíček zlatý, kondor kalifornský), ale většinou ty méně známé, přitom zjevně stejně zajímavé (např. klokánek Lagorchestes hirsutus, vlk červený Canis rufus, hrobařík Nicrophorus americanus, svišť Marmota vancouverensis, králík Brachylagus idahoensis, lejsčík Petroica traversi), nebo ty, které jsou sice relativně známé, ale úspěch při záchraně nebo rozbíhající se záchrana nebyly zatím příliš medializovány (např. ibis japonský či čínský, velbloud dvouhrbý coby divoký předek domácího dvouhrbého velblouda, maurijský alexandr Psitacula eques).

Na těchto příkladech autoři ilustrují, že jejich záchrana může stát na úsilí jen několika málo nadšenců, a poukazují především na to, že záchrana druhů nebyla vždy přímočará, neboť byla provázena i dílčími neúspěchy (např. úhyny takřka posledních jedinců svého druhu) a někdy i překážkami ze strany „ochranářů-úředníků“, kteří mají ochranu v kompetenci. Pokud se čtenář chce dozvědět o konkrétním druhu víc, má v závěru knihy k dispozici řadu cenných odkazů a kontaktů. To je ideální, neboť heslo (Českého svazu ochránců přírody) „Poznej a chraň“ má moudrý a pravdivý obsah.

Kapitoly o jednotlivých druzích tvořící jádro knihy jsou zajímavé, čtivé a poučné, ale nejhodnotnější pasáží publikace je podle mne obecnější brilantní závěr knihy. Především díky „návodu“, co může každý z nás pro ochranu přírody udělat (pokud zjednoduším, pak obecně to, na co má možnosti – stačí i drobnost – a především nebýt pasivní), a upřímnou odpovědí na otázku, proč chránit ohrožené druhy. Čtenář se zde nedočká typických frází, „protože je to nezbytné pro naše přežití“ apod., ale názoru, že je to prostě fér k přírodě i dalším generacím, že bychom to měli učinit pro čisté svědomí a že nechceme přijít o to, co máme rádi anebo co se nám líbí (jde o určitá zjednodušení, pro přesné formulace viz knihu).

Domnívám se, že v ochranářské literatuře jde o vzácné přiznání pohnutek, které jsou naprosto legitimní. Možná tato výpověď souvisí s tím, že Jane Goodallová svými výzkumy zbořila již několik zažitých pohledů na šimpanze, což od ní vyžadovalo houževnatost a někdy prostě odvahu a vůli jít proti proudu. Aktuálně u nás vyšla také její retrospektivní kniha Pohled oknem. Třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci (Paseka 2011).

Kniha Hope for animals and their world je zajímavým zdrojem informací, má však navíc i nevšedně optimistický náboj, čímž může být potřebnou oporou všech lidí, kteří se o ochranu přírody zajímají či se jí přímo zabývají. Lze ji tedy vřele doporučit i pro české vydání.