Je truchlit normální?

Dříve nebo později to zasáhne každého. Zemře nám někdo, koho jsme měli rádi a kdo pro nás mnoho znamenal. Když zemřel manželský partner nebo někdo z rodičů, očekávalo se od pozůstalého, že bude chodit rok nebo aspoň půl roku ve smutku, tedy v černém. Muži pokládali za správné, aby nosili alespoň bílou košili a černou kravatu nebo černou stužku na klopě, u žen se předpokládaly černé nebo tmavošedé šaty a při pohřbu černý závoj. Mělo to upozornit známé nebo i neznámé lidi, že se nehodí zvát člověka ve smutku na taneční zábavu nebo na rozpustilou operetu. Společnost si truchlícího člověka na přechodnou dobu označila.

Jak se však cítí pozůstalý? Především se najednou cítí osamělý a trápí se. Myslí neustále na zesnulého, přemýšlí o smrti, vyčítá si, že se mu za jeho života dost nevěnoval. Připadá mu, že život ztratil smysl, špatně se soustřeďuje, stahuje se do ústraní. Jeho prožitky žalu a prázdnoty mívají jiný charakter než pesimismus a smutek prožívaný pacientem při depresivní poruše nebo melancholii. Tito nemocní popisují svůj smutek jako něco tělesného, co často umísťují do svého těla jako nesnesitelnou tíži na prsou, v hlavě, v zádech, v břiše, někdy i v nohou. Jestliže má truchlící po smrti matky nebo otce z minulosti zkušenost s epizodou depresivní poruchy, dovede to přesně odlišit. „To bylo docela něco jiného.“

Američtí psychiatři (Scientific American 304, 6, June 2011) uvažují o zavedení nové nemoci – „abnormálním zármutku“ (abnormal grief). Pro stanovení diagnózy vyžadují, aby se pacient nedokázal adaptovat na novou situaci a neustále se nořil do vzpomínek na zesnulého. Závažným argumentem pro uznání truchlení jako nemoci je skutečnost, že vdovy nebo vdovci jsou v období několika měsíců až roku po úmrtí manželského partnera ohroženi několikanásobně vyšší mortalitou.

Ovšem zobrazení mozku funkční magnetickou rezonancí zatím k odlišení patologického truchlení od „normálního“ žalu nepomáhá. Fotografie zesnulého vyvolá stejné zvýšení aktivity v jádru nucleus accumbens u zdravých truchlících jako u „nemocných“ abnormálním truchlením. Ti musejí splňovat kritérium prožívání hlubokého stesku nebo touhy po zesnulém denně po šest měsíců a mají nejméně pět z devíti dalších příznaků, jako je ztráta jistoty o své životní roli, neschopnost přijmout ztrátu, vyhýbání se všemu, co připomíná smrt, atd.

Žal či zármutek popsaný jako abnormní truchlení se liší od podobných duševních poruch typu depresivní porucha nebo posttraumatická stresová porucha, a je takové truchlení třeba zařadit do klasifikace DSM (americká obdoba MKN – mezinárodní klasifikace nemocí a příčin smrti užívané v Evropě) jako novou jednotku. Praktický dopad tohoto rozhodnutí by byl v tom, že by zdravotní pojišťovny hradily léčbu – medikamenty nebo psychoterapii. Není-li nemoc v seznamu DSM nebo MKN, léčbu nehradí.

Jestliže bude abnormální zármutek zařazen do seznamu, obávají se lékaři vážné kritiky ze strany sociologů a některých filozofů. Zase se medicinalizuje problém, který patří k životu člověka jako jiná trápení. Tito kritici už předvídají návštěvy zástupců farmaceutických firem u lékařů s nabídkou léků určených pro toto nové onemocnění.

Domnívám se, že tento problém souvisí s nevyřešenou otázkou přesného vymezení, co je nemoc a co je zdraví. Proto však lékaři nemusí začít trpět komplexem méněcennosti před jinými profesionály a vědeckými pracovníky. Fyzika také neumí přesně definovat, co je to hmota, a vlaky přesto jezdí. Za pragmatické řešení považuji definovat nemoc jako stav, kde pomůže lékař metodami, které si osvojil studiem a praxí. Za model pak poslouží „chirurgická onemocnění“, což jsou nemoci, které léčí chirurg.

Dějiny klasifikace psychických nemocí ukazují, jak se medicína zbavuje „nemocí“, kde nemůže pomoci. Ubyly například diagnózy četných sexuálních deviací, ke kterým patřívala i homosexualita. Kdyby někdo před sedmdesáti lety objevil injekční přípravky, které by měnily sexuální orientaci, řadili bychom možná homosexualitu mezi nemoci dosud – zvlášť kdyby byla trestná, morálně odsuzovaná a léčbu by hradily pojišťovny. Opačným příkladem, kdy se mezi nemoci něco přidá, je kouření, což je z převážné většiny závislost na tabáku, tedy duševní porucha, u níž je zjištěna i dědičná vloha. Vezmeme-li v úvahu škody, které kouření aktivním i pasivním kuřákům napáchá, je těžké mít farmaceutickému průmyslu za zlé, že nabízí léky, které při léčbě této závislosti pomáhají.

Pokud bude přibývat příznivých zkušeností a prokáže-li se účinnost antidepresiv – nebo jiných psychofarmak – při léčbě utrpení lidí, kteří někoho drahého ztratili, utichnou obavy z medicinalizace problému, který patří k normálnímu životu. Stačí připomenout, že na začátku 19. století měli i někteří slovutní lékaři vážné etické námitky proti zavádění celkové anestezie, poněvadž je přece „normální“, že chirurgický zákrok bolí.