K diskusi o energetické koncepci ČR

Článek Ing. O. Petržilky je ve svém celkovém vyznění mimo jiné významnou kritikou návrhu aktualizace Státní energetické koncepce z roku 2009, na níž jsem se též podílel. Kritizuje snahu o dovozní nezávislost jako dogma, velký podíl tuhých paliv a malý akcent na zemní plyn a poukazuje na zemní plyn jako na jedno z možných paliv umožňující řešení situace v teplárenství. V řadě výroků však kritizuje spíše současný stav než koncepční záměry uvedené v návrhu, které se ve většině konkrétních záměrů s názorem autora překvapivě shodují.

Energetická bezpečnost a dovozní závislost je jedním z největších problémů energetické strategie EU, která si to také plně uvědomuje. Podle návrhu je energetická nezávislost ČR pouze 30 až 50 % (podle toho, zda počítáme s další těžbou uranu či nikoliv), tedy nikoliv nadměrná. To, že řada států Evropy bude ještě závislejší (až se během následujících 20 let vyčerpají ložiska zemního plynu a ropy v Norsku a Velké Británii), pro nás není dostatečným argumentem. V případě velké energetické krize je solidarita ostatních států vystavena zkoušce, v níž při určité hranici nedostatku selhávají všechny státy. Dovozní závislost přitom hodnotíme zejména z hlediska možného ohrožení střednědobým a dlouhodobým výpadkem dodávek. Zatímco zemním plynem se můžeme v zásobnících zajistit nejvýše na jednu sezonu, jaderným palivem se dokážeme zásobit bez problémů a se zlomkovými náklady na mnoho let dopředu. Koncepce navrhuje vše to, co autor doporučuje – diverzifikaci tras i dodávek, vyvážený palivový mix, integraci trhů s energií a podporu vytváření evropské energetické politiky a solidárních mechanismů. Současně však (pouze v míře, která zajistí energetické „přežití“ země i v případě zcela mimořádných krizí) vyžaduje spoléhání na vlastní síly a dostupné zdroje.

S autorem se shodneme na tom, že by palivový mix měl být vyvážený a nikoliv jednoznačně orientovaný na jedno palivo. Ale právě takový je cíl, který stanovuje navržená energetická koncepce z roku 2009 – tedy přejít od jednostranné závislosti na tuhých fosilních palivech na vyvážený mix, ve kterém každá z primárních forem energie (obnovitelné zdroje energie, jádro, uhlí, zemní plyn a ropa) má srovnatelný podíl okolo 20 %. V předkládané koncepci je posun v podílu zemního plynu z cca 18 % na něco přes 21 %, zatímco podíl uhlí klesá do roku 2050 z téměř 43 % na 20 %. Zásadní problém tkví v časté záměně spotřeby energie a spotřeby elektřiny. Zatímco mix spotřeby energie je cílově vyvážený, ve výrobě elektřiny je snaha o co největší soběstačnost. Důvod je ale nasnadě: zatímco v elektřině jsme vysokou míru nezávislosti schopni rozumnými prostředky zajistit právě z jádra a moderních účinných uhelných elektráren, zemní plyn v konečné spotřebě (v domácnostech i v průmyslu) a ropu v dopravě budeme schopni nahradit pouze minimálně. Potřeba nových pološpičkových a špičkových zdrojů na zemní plyn je výslovně předpokládána i ve výrobě elektřiny a zejména v malých vícepalivových teplárenských soustavách. Podíl na výrobě elektřiny do 20 % uvedený ve Státní energetické koncepci jako přiměřený znamená z dnešního pohledu vybudování přes 2000 MW nových výrobních kapacit na zemní plyn. Posun z 18 % na oněch 21 % představuje mírné snížení konečné spotřeby úsporami na jedné straně a současně významné zvýšení ve výrobě elektřiny na straně druhé.

Nemohu tedy souhlasit s tvrzením, že úloha zemního plynu je cíleně zanedbávána, pouze se chceme vyvarovat přechodu z jednostranné orientace na uhlí na jednostrannou orientaci na zemní plyn, zvláště když hlavní zdroje pro Evropu (Irák, Írán, Rusko, země Maghrebu) nejsou ani politicky stabilní, ani nesdílejí evropské hodnoty a zdroje energie prokazatelně používají jako politickou zbraň.

Shodneme se na tom, že by v teplárenství měla řada zejména menších systémů přejít přejít z uhlí na zemní plyn. Snaha o prolomení limitů je v návrhu Státní energetické koncepce stanovena s cílem poskytnout teplárenství časový prostor 10 až 15 let k tomu, aby mohlo provést tuto transformaci bez větších cenových otřesů. Pokud dojde ke skokovému nedostatku uhlí, pak se mnoho systémů centrálního zásobování teplem rozpadne a budou nahrazeny malými domovními kotelnami bez jakékoliv kontroly emisí i bez možnosti tyto emise (zejména NOX a prach) kontrolovat. Přitom tento přechod bude na dlouhou dobu nevratný. To je pro dodavatele zemního plynu dobrá zpráva, nemusí to však být dobrá zpráva pro spotřebitele.

Úspory zmiňované autorem jsou jednou ze šesti priorit koncepce, stejně jako minimalizace dopadů na životní prostředí. Důraz není kladen na nezávislost, ale na energetickou bezpečnost. Určitá (omezená) míra dovozní nezávislosti je pouze jednou ze složek energetické bezpečnosti, spolu s řadou dalších opatření v oblasti diverzifikace a energetické odolnosti (schopnosti přežít krátkodobé celosystémové poruchy). A nejde o přežitek – právě poměrně vysoká úroveň energetické bezpečnosti byla v koncepci pochválena při nedávném přezkumu energetické politiky prováděném Mezinárodní energetickou agenturou (IEA).