O Markošově kaleidoskopu

V březnovém čísle (Vesmír 90, 183, 2011/3) opět přichází Anton Markoš se svými úvahami o „klasické vědecké víře“, vitalismu, kreacionismu a podobných, nikoli nepodstatných záležitostech.

Nic proti tomu, ale bylo by dobré, aby realitu dnešního vědeckého mainstreamu příliš neohýbal tak, aby se mu do něj lépe strefovalo.

Markoš přirovnává obraz světa, z něhož vychází „klasická vědecká víra“ a přírodovědecký redukcionismus, ke kaleidoskopu, který „obsahuje konečný počet různých střípků a k tomu pravidla, jak se krasohledem otáčí. Sklíčka jsou naprosto pasivní (nic „nechtějí“ a o nic se „nesnaží“), otáčení je automatické, žádné dětské ručičky mimo krasohled předpokládat nebudeme! … „evoluce“, čas vůbec, se v tomto světě omezuje na posloupnost předem daných a předvídatelných stavů, nic vskutku nového se objevit nesmí.“ Markoš dále tvrdí, že „s touto vírou zažranou do podvědomí dodnes žijeme – jak jinak by se věda dala dělat? Klasická vědecká víra evoluci ke svému štěstí nepotřebuje a Darwinovo vystoupení, poukazující na historicitu a novinky, bylo pro současníky dost nepříjemné.“

Myslím, že toto prostě vůbec není pravda. Považuji za samozřejmé, že už několik desítek let mají vědci naopak do podvědomí zažrané přesvědčení o správnosti obrazu světa, ve kterém se vše vyvíjí od počátečního chaosu Velkého třesku, ve kterém neustále vzniká něco nového a složitějšího. Povaha „elementárních částic“ a vztahů mezi nimi si prostě takovou „kreativitu“ a vznik „emergentních jevů“ doslova vynucují. Do takového obrazu světa nejen že biologická evoluce naprosto perfektnězapadá, ale je prostě logickou extenzí fyzikální evoluce vesmíru.

Markoš dále říká, že „O vzniku života toho nemůže nikdo říct příliš mnoho, pokud, pravda, nevěří ve Stvořitelovu kutilskou dílnu (viz Vesmír 77, 405, 1998/7). To proto, že vznik složitých systémů, bez znalosti počátečních a okrajových podmínek a detailů masivního paralelního experimentování je prostě singularitou, která není vědě přístupná. O tom se dají vykládat jen příběhy – více nebo méně uvěřitelné. Když už život jednou vznikl, lze ho studovat i vědecky, ale jen do jisté míry, pokud se příliš neodchýlíme od představy kaleidoskopu“.

Ano, o vzniku života skutečně dnes v podstatě nic nevíme. Neumíme napodobit vznik prebiotického chemického systému, ve kterém by docházelo k sebereplikaci nějakého biopolymeru. Ale podobně jsme ještě celkem nedávno neměli ponětí o molekulární podstatě genetického kódu nebo o biochemických principech základních buněčných procesů. I zde bylo slyšet hlasy, že jsou to věci „které nejsou vědě přístupné“. Myslím, že by tedy bylo moudřejší počkat alespoň několik desítek let se soudy o tom, jestli problém vzniku života „není vědě přístupný“.

Potěšilo mě ovšem, jak chladně se tentokrát Markoš vyjadřuje o vitalismu – ještě před 11 lety totiž ve své knize „Tajemství hladiny. Hermeneutika živého“ napsal: „…co je biologie bez vitalizmu? Vypracování moderní verze vitalistického učení – to by měl být úběžník snah každého biologa.“ Nevidím už ani nijak výraznou propagaci mlhavých myšlenek „eidetické biologie Z. Neubauera“, která byla hlavním tématem oné Markošovy knihy.

Doufám tedy optimisticky, že autorův názorový vývoj bude pokračovat a jeho dalšímu článku za deset let už budu moci jen obdivně zatleskat...

Václav Hořejší, ÚMG AV ČR

Odpověď autora: Ke kritice ctěného kolegy sděluji, že kaleidoskop mi napadl právě při jakési dávné polemice s ním. Tenkrát jsem tvrdil a nadále tvrdím, že věda zná pouze bezčasové zákony, a proto všechno, co se může stát, už je obsaženo v těch zákonech a formulích; dějiny že se tam nevejdou a s Darwinem proto měla věda opravdu problém. Václav Hořejší odpověděl, že přece evoluce je věcí statistiky. Ano, ale tím jen potvrdil mou tezi. Ve statistice nemůžeme vypočítat pravděpodobnost nového, můžeme jen znát počáteční množinu možných stavů a jejich distribuci, případně sledovat změny této distribuce v čase. Inu právě kaleidoskop je skvělým obrazem takovéto „evoluce“: všechny možné obrazce už jsou tam obsaženy a budou se s jistou pravděpodobností objevovat. Takže otázka: Je toto evoluce? Pokud ano: Může v evoluci vznikat něco nového? K uvedenému citátu o vitalismu se hlásím i nadále.

Anton Markoš, PřF UK