Kampaně proti „aktivnímu kontrarevolucionáři“

[…] Patřil k nepřehlédnutelným osobnostem tehdejší moskevské matematiky. Vystudoval ještě před první světovou válkou a stihl při tom také čtyři roky studií v Göttingenu. Zabýval se hlavně deskriptivní teorií množin a bodovou topologií. V první polovině dvacátých let se kolem něj vytvořila volná skupina mladých moskevských matematiků,¹⁾ které lákal moderní množinový a topologický přístup k matematice.

Neformální skupina časem přerostla ve slavný matematický seminář, který Luzin vedl a na který chodili kromě studentů i slavní matematici – Alexandr Chinčin, Andrej Kolmogorov, Lazar Ljusternik a mnozí další. V politicky hodně zjitřené době to mohlo vyvolávat (a vyvolávalo) podezření a závist, takže se na Luzina zaměřila nevraživá pozornost – dokonce nejméně dvakrát.

Napřed v roce 1930 sepsala „iniciativní skupina“ několika (později velmi slavných) matematiků²⁾ prohlášení, ve kterém tvrdili, že v Moskvě jsou mezi matematiky „aktivní kontrarevolucionáři“, a Luzina označili za jednoho z nich. Mezi dalšími byl i Luzinův učitel Dimitrij Jegorov, který v té době už byl několik měsíců ve vězení.³⁾ Druhá vlna nepřízně, nazývaná Luzinova aféra, proběhla v roce 1936, kdy deník Pravda uveřejnil sérii článků, které se na něj vysloveně zaměřily. Jeho práce byly označeny za „rádoby vědecké“, byl osočen, že má ideologicky blízko k „čornoj sotni“,⁴⁾ je stoupenec monarchie a náboženské ideologie. Aféra byla projednávána vkomisi Akademie věd SSSR, výpady proti Luzinovi byly prohlášeny za oprávněné, byl dokonce označen za „nepřítele pod maskou sovětského občana“, ale nebyl vyloučen z akademie ani propuštěn z univerzity. K absurditám doby to patřilo. Všeobecně se soudí, že kampaň proti němu byla zastavena na Stalinův ústní pokyn. Je jisté, že kampaň vznikla na podnět skupiny Luzinových studentů, mezi kterými měl hlavní slovo Pavel Alexandrov, blízký přítel Andreje Kolmogorova (a také Stefana Banacha). O Kolmogorovově přímé účasti na celé akci se životopisy nevyjadřují.

Vlna denunciantství, tak typická pro tehdejší ovzduší v sovětské společnosti, je pozoruhodná z jednoho důvodu. K udavačství a politickým intrikám může dojít v každé komunitě, a v ovzduší totalitního režimu to je spíš zákonité, většinou jsou ale „uvědomělými hrdiny“ podprůměrní, a přitom ambiciózní zakomplexovaní jedinci, kteří nemají šanci vyniknout jinak. Tady se obvyklý scénář změnil. Mezi jmény, na která při četbě dokladů o Luzinových aférách narážíme (uvedli jsme jen některá), se to hemží matematiky, kteří se stali (nebo už byli) světoznámí svou kvalitou. Jejich práce posunula matematiku významně kupředu a rozhodně neměli zapotřebí si „vylepšovat“ pozici takovým způsobem. Zřejmě se na jejich činech projevila paranoidní atmosféra doby.⁵⁾ A je jistě významné, že ani po Stalinově smrti a po všem, co následovalo, nebyl Luzin nikdy v žádném smyslu rehabilitován (ani v rámci AV SSSR) a že iniciátoři honu na něj, už jako důstojní a vážení vědci, neprojevili náznak lítosti nebo omluvy. Je pravda, že část obvinění nebyla politická a týkala se spíš (pokud byla pravdivá) etiky vztahu mezi studentem a učitelem, takže možná Luzinovo chování některé jeho mladší kolegy vyvádělo z míry. Ale ani to není důvod pro pokus o morální (a prakticky i fyzickou) likvidaci, kterým obě aféry v podstatě byly.

Milan Mareš, Příběhy matematiky, nakladatelství Pistorius & Olšanská, Příbram 2008, s. 251–252.