Inteligentní plán není zcela mrtev

Když v roce 1966 uveřejnil reformní marxista Vítězslav Gardavský v Literárních novinách sérii článků nazvaných „Bůh není zcela mrtev“, byla v tom nepochybně velká občanská statečnost. Je skoro neuvěřitelné, že po čtyřiceti letech v roce 2007 uveřejnilo parlamentní shromáždění Rady Evropy ve zcela demokratických poměrech rezoluci (č. 1580),¹⁾ která hlasatele myšlenky stvoření, odporující údajně darwinismu, obviňuje z matení dětských myslí a nepřímo z ohrožování lidských a občanských práv. Nemyslím si, že za touto rezolucí stojí nová ideová totalita, ale překvapuje mě míra nedorozumění, která je v ní obsažena. Kde se tato nedorozumění vzala?

Co znamená vidět

Představme si vědce-optika 22. století, který by už dokonale znal všechny materiální procesy spojené s viděním. Sám by byl od narození slepý a lékaři by mu v jednom okamžiku vrátili zrak. Málokdo z nás bude pochybovat o tom, že by to pro něj byl otřes, poněvadž až v tu chvíli by se dověděl, co to vlastně znamená vidět. Žádný objektivní popis výstavby oka, biochemických procesů v sítnici, vedení zrakové informace do mozku atd., prostě popis ve 3. osobě, by mu – a komukoliv – nemohl nahradit vlastní zkušenost s viděním, kterou je možné popsat vždycky jen v 1. osobě. Ta je nesdělitelná slepému, v tomto smyslu je nedefinovatelná, a navíc ryze soukromá – nikdo nemůže mít můj prožitek viděného. Stejně nesdělitelné tomu, kdo by je sám neměl, jsou naše prožitky bolesti, toužení, chtění i přemýšlení. A nejen to, že tyto prožitky máme, ale my si je i bezprostředně uvědomujeme: víme o tom, že vidíme, že toužíme, že chceme… V běžném životě říkáme: vidím tuto žábu. Úplná výpověď by však měla znít: vědomě vidím tuto žábu. Jsou neurologičtí pacienti s poškozením primární zrakové kůry mozku, kteří prohlašují, že nic nevidí, přece se však nechají přimět k hrubému popisu toho, co mají před sebou. Jejich mozek má zrakové informace, ale ty jim nejsou přístupné, nevstupují do jejich „vnitřního uvědomění“. Toto prožitkové vědomí (termín švýcarského filosofa Petra Bieriho) není žádná chiméra: je rozhodující pro to, že se cítíme jako subjekty svého konání. K tomu nestačí, aby byly naše pohyby řízeny jen něčím v nás na způsob náměsíčníka. Aby byl kus mého chování jednáním v plném slova smyslu, musím ho zakoušet jako mnou samým provedený. Dobře to ilustruje zkušenost neurochirurga W. Penfielda. Když podráždil mozkovou kůru pacienta v místech, odkud se začínají šířit impulsy k pohybu, trhla sebou pacientova ruka. Pacient si to uvědomil a oznámil: „To jste udělal, pane doktore, vy, ne já.“ Připisování odpovědnosti a celé naše morální cítění vůči druhým spočívá na tichém předpokladu vědomí ve smyslu prožívání. Existence prožitků jako takových je vlastně tím nejlíp doloženým jevem ve vesmíru! Se stejným stupněm jistoty také víme, že naše vůle je s to – prostřednictvím naší schopnosti pohybovat svaly – zasahovat do vnějšího fyzického světa. Vnitřní zkušenost nás nutí uznat, že do mechanismu života se vlamuje ještě něco jiného – mysl, vědomí, jáství, svoboda a účelnost. Dnešní evoluční biologie na sebe bere závazek vysvětlit tyto lidské kvality ze svých principů.

Přírodověda má s vědomím potíž: těžko se objektivizuje, poněvadž tutéž věc nemohou pozorovat dva pozorovatelé jako u hmotných předmětů. Jevy vědomí se také nedají kvantifikovat a vyjádřit formou matematických závislostí. Věda se tedy pokouší převést neuchopitelné na uchopitelné, tj. redukovat. Snaží se převést vědomí na život, život na chemii a chemii na fyziku. Tato metoda je velmi úspěšná a v principu splnila požadavek, aby se zajistila manipulovatelnost hmotným světem. Úspěchy vědy jsou tak oslnivé, že se začalo věřit – aniž se to dalo ze zkušenosti ověřit – že se redukce bude dařit až do úplného vyčerpání vší skutečnosti a že fyzické zákonitosti nepřipustí s matematickou důsledností žádné výjimky. Jinými slovy, že všechna skutečnost je jen hmotné povahy (materialismus) a podléhá kauzální uzavřenosti, tj. principu, že hmotné jevy a dění mohou mít výhradně jen hmotné příčiny. Biologové obvykle moc nefilosofují a nad hlubšími metodologickými předpoklady své práce neuvažují, fakticky se však principem kauzální uzavřenosti hlavní proud evoluční vědy řídí. To je také důvod, proč tito biologičtí naturalisté nepřijímají žádné „vitální“ nebo „psychické“ faktory. Ty jsou označovány jako vzývání údajně „nadpřirozených“ sil, ale už v tomto označení samotném je obsažen předsudek materialismu (že přirozenost, příroda se vyčerpává inertní látkou ve smyslu fyziky).

Lidská důstojnost a příroda

Darwinovo vystoupení pocítili mnozí jako degradaci lidské důstojnosti („člověk z opice“). Zařazení člověka s jeho diferencovaným vědomím do evoluční škály je však naopak potřeba chápat jako povýšení důstojnosti ostatních živočichů. Animální život a jeho evoluci není možné pojednávat odtrženě od života a evoluce člověka. Lidské vědomí není možné radikálně vyjmout z přírody. Bylo dobře řečeno, že každý chovatel psa se může Descartesovi, který zvířata označil jen za rozlehlé věci, vysmát. Živou přírodu je třeba vysvětlovat od člověka směrem „dolů“. Vyšší v sobě zahrnuje nižší, nikoliv naopak.

Je docela možné, že budoucí kognitivní věda a neurofyziologie mozku se přiblíží řešení takových problémů, jako je schopnost rozlišovat a integrovat informaci, zaměřovat pozornost apod. Existence prožitkového vědomí však představuje problém jiného druhu, „těžký problém vědomí“, jak se mu dnes říká. Nemáme-li popřít samu fenomenální nepochybnost prožitkového vědomí, je úplně záhadné, jak mohou fyzické pochody vůbec vést ke vzniku našeho vnitřního života. Dokonce si ani neumíme představit, jak by takové vysvětlení mělo vypadat. Jedinečný svět fenoménů našeho nitra tak uniká zaběhané přírodovědecké metodologii.

Evoluční biologie úplně legitimně postupuje redukcionisticky, to znamená, že se snaží najít fyzické příčiny evolučních procesů. V Darwinově tradici je to především náhodná proměnlivost dědičných vloh a na ni navazující přírodní výběr. Dnes se, jak známo, uvažuje i o řadě dalších faktorů, jako je omezení proměnlivosti v malých populacích („drift“), přeskupování („rekombinace“) dědičných vloh, také ale neočekávatelné objevování se nových vlastností v důsledku informačně-matematických zákonitostí („emergence“). Mezi těmito různými pohledy někdy dochází k určitým pnutím, ale jsou to v zásadě problémy, které spadají do oblasti toho, co je ověřitelné smyslovou zkušeností, a další postup bádání nepochybně povede k jejich syntéze. Tyto problémy musejí filosofové přenechat odborníkům – ale s jednou důležitou výhradou: redukcionisticky postupující evoluční biologie se nesmí stavět do pozice, že podává vysvětlení celého organického života včetně člověka s jeho subjektivně-prožitkovou stránkou. To je vyloučeno naprostou specifičností fenoménů našeho „vnitřního pohledu“ a jejich nepřevoditelností na fyzické, koneckonců fyzikální procesy. Evoluční biologové často bezstarostně předpokládají, že problém převedení vědomí na fyzické procesy už byl vyřešen kognitivní vědou a fyzikalistickými filosofy, nebo aspoň že řešení je na cestě. Naturalistické proudy analytické filosofie se snaží těžký problém vědomí vyřešit tím, že vědomí buď přímo popřou, ztotožní s fyzickým, udělají jeho bezmocnou nadstavbou, nebo ho zamění za matematické závislosti mezi vstupy a výstupy. V každém případě však za to musí zaplatit zneuznáním toho, co je pro nás to nejzřejmější – naší schopnosti být si vědom toho, „jaké to je být člověkem“. Mají-li pravdu, pak je vědomí schopné zasahovat do světa jen trapným klamem přírody. Pak všechna krásná literatura, tragédie i poezie, jejichž osou je lidská subjektivita, jsou jedinou kolosální fraškou, naivně zakrývající lhostejnou hru elektronů a energetických kvant.

Není však možné popřít, že zůstává nevyřešená tenze mezi dvěma oblastmi nepochybné lidské zkušenosti, pro kterou zatím nemáme uspokojivé řešení: mezi zkušeností fyzikální zákonitosti, především zákonů zachování hmoty a energie, a zkušeností vnitřního světa s jeho nedefinovatelnou a nepopsatelnou schopností mít prožitky, „jástvím“, účelností a svobodou. Toto napětí není možné řešit na účet jednoho z těchto protikladů, máme-li zůstat věrní všem fenoménům. Mysl, „duch“ (to, co nelze popsat v 3. osobě) sice nevládne žádnou fyzikální energií, kterou by mohl konkurovat fyzickým „makroprocesům“, přístupným fyzikální analýze, musí mít však nějakou možnost tyto procesy „spouštět“. Svobodné rozhodnutí pohnout prstem nějak musí otevřít iontové kanály v nervových buňkách motorické kůry mozku! Kauzální uzavřenost světa je konstrukce odvozená z anorganické oblasti a nesmíme ji chápat jako exaktní pravidlo platné pro všechny roviny hmotného světa. Je to metafyzická, nikoliv zkušenostní hypotéza, poněvadž ji není možné ověřit pod hranicí našich rozlišovacích metod. Kde se však střetává naše nejelementárnější, každodenní empirie s metafyzickou hypotézou, musí tak či onak ustoupit metafyzická hypotéza. Hans Jonas, jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století, k tomu nabízí pěkný myšlenkový model (nikoliv ovšem řešení!): Představme si dokonalý hmotný kužel, udržující se na špici v extrémně labilní rovnováze. Stačí „nekonečně malé“ postrčení ležící pod rozlišovací schopností fyziky, aby kužel začal padat. Jakmile však začne, je to už „makrofyzikální“ děj, probíhající podle všech zákonů mechaniky. Věda je zařízena jen na pozorování tohoto „pádu“, ale jeho počátek v subjektivní vůli – jakožto fyzikálně neenergetický – vidět nemůže. (Jonas podal i náznak řešení problému mysli, která je schopná působit ve světě, s uvážením kvantového indeterminismu.) Popis vnitřní zkušenosti a z něho plynoucích důsledků je věcí filosofie, zvlášť fenomenologické.

Koncepce nejsou chybné, jen neříkají všechno

Naturalistické koncepce evoluce nejsou z filosofického hlediska chybné, pouze neříkají o životě všechno. To platí bez ohledu na to, jestli jde o adaptacionisty (darwinisty), přívržence „neutrální teorie evoluce“, emergentisty nebo jiné. Adaptacionismus má však nadto – při vší úctě k Darwinově genialitě – dvě specifické slabiny. Prožitkové vědomí má jistě podstatnou funkci pro náš život, pro jeho zachování a reprodukci. Co má funkci, to se dá v principu selekčně vysvětlit, ale takové vysvětlení bude jen tehdy úplné, když daný biologický úkol nemá jiné řešení. Splnění této podmínky v případě vědomí se bude naturalistům velmi těžko dokazovat: Při dnešním stavu teorie dynamických systémů už můžeme spolehlivě soudit, že všechny koordinační, regulační, regenerační a další funkce, které staří vitalisté připisovali životní síle, jsou principiálně napodobitelné (a časem jistě i fyzicky modelovatelné) neživými regulačními systémy. Není tedy vůbec zřejmé a je naprosto nepředpověditelné, proč by se měl úkol lepší adaptace přesunout na totálně fenomenálně odlišnou oblast „prožitkovosti“. Reagovat zastavením na červené světlo může i automat, k tomu není potřeba žádný prožitek. Můžeme si s Leibnizem představit, že v mozku, kterým bychom se v ohromném zvětšení uvnitř procházeli jako diváci, by bylo všechno tak, jak to je, aniž by však člověk, v jehož hlavě se nacházíme, měl i jen pouhý stín prožitku. Zdá se nám v jistém smyslu náhodné, že se tu vynořuje ještě také prožívající subjekt. Existují zde zákonitosti, dokonce nutnosti, jde však o to proč. Proč je jedna neuronální „mechanika“ důležitá pro bolest a jiná pro strach? Proč ne obráceně? Proč při určitém vzorci vzruchů v zrakové kůře mozku vidím červenou, a ne zelenou? Představa zombií, tvorů s námi fyzicky totožných, ale zcela bez vědomí, je logicky možná a představuje další argument proti převádění vědomí na fyzično. Jejich možnost je nám zvlášť srozumitelná v době kyberneticky řízených automatů a robotů. Kdyby zombie mohly podávat stejné výkony jako my lidé, nebyla by splněna podmínka, že daný úkol – adaptace na podmínky prostředí – nemá jiné řešení. Darwinovský princip tak vede nanejvýš jen ke vzniku říše zombií a reálná existence vědomí se vymyká jeho vysvětlovacím možnostem.

Druhá výtka vůči darwinismu se týká jedné běžné nedůslednosti. Při snaze vysvětlit všechno, co souvisí s vědomím, jako adaptaci, se jaksi automaticky předpokládá, že vědomí může zasahovat do vnějšího světa. Darwinisté jsou „v soukromí“ také lidé a kauzální schopnost vědomí je jim intuitivně zřejmá. Vědomí, které by do vnějšího světa zasahovat nemohlo, je pro přírodní výběr neviditelné. Vyskytly se sice názory, že by vědomí mohlo být vedlejším produktem nějaké jiné adaptace, ale všeobecné rozšíření schopnosti mít prožitky na vyšších stupních živočišné říše svědčí proti tomu. Jsme skutečně ochotni přijmout, že naše vědomí je kauzálně bezvýznamnou vedlejší zplodinou něčeho? Vědomí jako kauzální činitel ovšem proráží princip kauzální uzavřenosti a s ním i oprávněnost apriorního odporu vůči jakékoliv formě „vitalismu“ či „(pan)psychismu“. Darwinista by měl být v otázce evoluce vědomí spíš zastáncem dualismu (alespoň dualismu vlastností) než materialistického monismu.

odvodit nedají – zrovna už třeba ten, že pravdivéVěda není jediným racionálním přístupem ke světu, jak se nám tak často namlouvá. Vědecké bádání má řadu předpokladů, popř. předsudků, které se z vnější zkušenosti poznání vůbec je vázáno jen na vnější zkušenost (což je pozitivismus). Velmi často se nevidí, že věda nemá společnou hranici s vírou. Mezi obojím se prostírá pole filosofie, která se od vědy liší v mnoha ohledech. Přitom však může a má být odpovědným myšlením, které může přicházet k pravdě.

Inteligentní plán

Někomu hledisko vědy, popisující život jen zvnějška, vyhovuje, někomu nestačí. Ti, kdo lpí na doslovném výkladu židovsko-křesťanské Bible „stvoření v šesti dnech“, zdiskreditovali samo slovo creatio, stvoření; evoluce života i vesmíru je totiž naprosto jistá věc. A ti, kdo malicherně vyhledávají nepodstatné nedostatky evoluční teorie, chtějí vytvářet nějakou alternativní biologii a zamlžují rozdíl mezi empirickou vědou a filosofií, zdiskreditovali slovní spojení inteligentní plán. Naše úvaha naznačila, že ve sféře subjektivity narazil metodologický redukcionismus evoluční biologie na své hranice. Jestli na ně narazí i v tradičně „čistě biologické“ oblasti, jak to tvrdí někteří současní zastánci inteligentního plánu, zůstává podle mého soudu otevřenou otázkou. Evoluční biologové by se měli zdržet předsudečného tvrzení, že metodologický redukcionismus na své hranice nenarazí nikdy, a neměli by z „pravé“ vědy vylučovat ty, kteří o tom nejsou přesvědčeni. „Inteligentní plán“ ovšem je a zůstane filosofickou tezí. Biologie pro ni může připravit půdu tím, že uzná hranice redukcionismu. Pro inteligentní plán vesmíru a života mluví kromě našeho vlastního nitra mnoho dalších okolností. To je ale úvaha povýtce filosofická, nikoliv biologická nebo třeba astronomická.

Abychom se však vrátili k alarmu spuštěnému Radou Evropy – co se školní výukou? Autoři zmíněné rezoluce berou termíny „kreacionismus“ a „inteligentní plán“ v jejich zúženém, historicky (v USA) vzniklém smyslu, který neodpovídá šíři jejich latinské etymologie a ani tradičnímu úzu. Budiž: když víme, že mají na mysli jen tento zúžený smysl, jsme ochotni pochopit jejich ostražitost. Závažnější než terminologická záležitost však je, že za jedinou racionalitu považují racionalitu vědeckou, a speciálně darwinistickou. V této věci jsou evolucionisté i „vědečtí kreacionisté“ zajedno: věda je jim jediným kritériem racionality. To je pak zdrojem zásadních nedorozumění. Biologie se bude v Evropě jistě i v budoucnu učit v duchu redukcionistické vědy. Nic proti tomu, jen se taková biologie nesmí tvářit, že vysvětluje principiálně všechno, co se týká života. A v předmětech, jako je občanská výchova, filosofie, náboženství apod., by se měli žáci a studenti (podle stupně své vyspělosti) dovědět něco z toho, co bylo předmětem naší úvahy. A učitelé biologie by si měli uložit půst od výroků typu „život není nic než…“. A ještě na adresu autorů rezoluce: Co když je důvodné přesvědčení o existenci autora světového plánu nikoliv ohrožením, ale podmínkou fungování demokracie, jak nám to připomněl už kdysi dávno Masaryk?