Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Opukový fenomén

Na zvlněných okrajích České tabule
 |  8. 12. 2011
 |  Vesmír 90, 704, 2011/12

Některé horniny určují ráz krajiny, vznik specifických tvarů georeliéfu i složení bioty. Pro zdůraznění výjimečnosti těchto území bývá často užíváno slova fenomén. Všeobecně známý je vápencový fenomén, obvykle ztotožňovaný s krasovým fenoménem, vžívá se i pojem pískovcový fenomén (viz Vesmír 77, 278, 1998/5; 79, 455, 2000/8), zahrnující atraktivní skalní oblasti na kvádrových pískovcích české křídové pánve. Na území této geologické jednotky, vyplňující značnou část severních a východních Čech (v podstatě horopisnou jednotku Česká tabule) a přesahující až do Německa a Polska, však lze hovořit o fenoménu také v souvislosti s některými jemnozrnnými usazenými horninami, sdružovanými pod název opuka.

Nejednoznačný pojem opuka

Opuka je pojem sice běžně užívaný, ovšem velice nejednoznačný. Jde o název lidový či technický, jemuž se odborná petrografie (nauka o horninách) většinou vyhýbá a nahrazuje ho exaktnějšími pojmy jako písčitý slínovec, prachovcovitý vápnitý jílovec ap. Problémem ovšem je, že i tyto horniny jsou značně rozmanité a jejich přesné určení je možné jen na základě analýzy chemického složení a velikosti úlomků. I proto je sdružující název opuka jistě přijatelný.

Ve většině případů jde o světlou, jemnozrnnou usazenou horninu s větším či menším obsahem jílových minerálů, uhličitanu vápenatého, oxidu křemičitého (ve formě křemenných zrnek nebo jehlic hub), popřípadě dalších složek včetně sloučenin železa. K typickým vlastnostem opuky patří snadná opracovatelnost a deskovitá až kvádrovitá odlučnost vrstev, jichž se odedávna využívalo ve stavebnictví i sochařství. Z opuky je například většina románských církevních staveb v Čechách včetně baziliky sv. Jiří na Pražském hradu, rotundy sv. Jiří na Řípu či kaple sv. Kateřiny v České Třebové.

Rotunda sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině je důkazem toho, že proslulá „zlatá opuka“ se tu lámala už ve 12. století. I na návrších uprostřed našeho hlavního města lze už jen těžko rozpoznat, do jaké míry někdejší těžba opuky změnila tvářnost Strahovské pláně, Petřína či Bílé Hory, pojmenované právě podle tohoto „bělavého“ kamene. Opuštěných opukových lomů a lůmků je na České tabuli roztroušeno bezpočet, místy se za kvalitním kamenem muselo jít i pod zemský povrch, o čemž svědčí dosud patrné důlní prostory ve Velhovicích na Mělnicku nebo u Chlumce nad Cidlinou. Opuka těžená v současnosti (např. na zmíněné Přední Kopanině, v Přibylově u Skutče a jinde) se používá zejména pro výrobu obkladového materiálu a na obnovu historických památek.

„Hřívy“ a „palice“

Specifika opukového fenoménu vynikají zejména na východních okrajích České tabule. Souvrství svrchnokřídových sedimentů zde bylo v důsledku třetihorních tektonických procesů více či méně porušeno zlomy, mnohde zprohýbáno a vychýleno z původně vodorovné polohy. Vznikly tak desítky kilometrů dlouhé terénní vlny (např. Litický a Potštejnský hřbet) a na skloněných vrstvách opuk a dalších různě odolných hornin se postupně vyvinul reliéf s nesouměrnými návršími a stupni – kuestami. V krajině je nepřehlédnutelné např. pásmo kuest Hřebečského hřbetu, spadající do Lanškrounské a Moravskotřebovské kotliny a místy rozčleněné do žehličkovitých vrchů, místně zvaných „hřívy“, „palice“ nebo „rohy“. Neméně působivé krajinné partie na prahu Českomoravské vrchoviny tvoří schodovitě klesající pásma Novohradské a Štěpánovské stupňoviny či Lužských a Zderazských kuest.

Významnou roli při utváření reliéfu na zvlněných okrajích České tabule sehrály i vodní toky, které v opukách vyhloubily údolí se strmými, místy skalnatými svahy a poměrně širokou nivou. Tato „neckovitá“ údolí jsou typická pro střední tok Divoké a Tiché Orlice, Metuje, Úpy a mnoha dalších řek a potoků.

Sutice a bílé stráně

Údolní svahy a příkré čelní svahy kuest patří k nejhodnotnějším částem opukového fenoménu. Především vrstvy s tence deskovitou odlučností se vlivem mechanického a chemického působení vnějších činitelů (srážkové vody, mrazového zvětrávání, kořenové destrukce ap.) rozpadají do kamenitých sutí, které místy pokrývají značnou část svahu. Takovým místům se ve východních Čechách i jinde říká sutice (tento název nese např. přírodní rezervace v údolí Tiché Orlice u Verměřovic), sutiny, suté břehy ap. Zejména mezi botaniky a zoology se vžilo též označení bílé stráně, užívané pro osluněné stepní svahy na opukové (tedy slínovcové až vápencové) suti. Prototypem tohoto fenoménu je národní přírodní památka Bílé stráně na Litoměřicku, ale nápadnými „bělavě prosvítajícími“ stráněmi se vyznačují i čelní svahy kuest na jihovýchodních okrajích České tabule. Známým příkladem je přírodní rezervace Střemošická stráň na Chrudimsku – jedna z nejhodnotnějších botanických, entomologických a malakozoologických lokalit ve východních Čechách.

Opukové stěny a komíny

K nejvýraznějším povrchovým tvarům opukového fenoménu patří skalní útvary. Oproti výše uvedeným „suticím“ se tvoří ve strmějších partiích svahů a obvykle v masivnějších polohách horniny, prostoupených svislými nebo šikmými puklinami. Souvislé skalní stěny zpravidla sledují nárazové břehy v zákrutech a zaklesnutých meandrech a třeba v údolí
Zdobnice u Pekla či v údolí Žejbra pod Skálou jsou až několik set metrů dlouhé. Většina opukových stěn však byla rozčleněna do dílčích skalních hřebenů a útesů, výjimečně i samostatných věží erozí bočních přítoků, zvětráváním a gravitačními svahovými procesy. Platí to zejména pro partie v údolí Tiché Orlice mezi Chocní a Ústím nad Orlicí, které přitahují pozornost i při pohledu z vlaku na železničním koridoru z Prahy do České Třebové. V přírodních rezervacích Peliny a Hemže- Mýtkov u Chocně jsou jednotlivé skalní útvary – místně zvané komíny – až 30 m vysoké. Nestejnoměrné zvětrávání různě odolných vrstev (méně vzdorné jsou zejména polohy s tence deskovitou odlučností a hustě prostoupené puklinami) modelovalo některé skály do působivých tvarů, např. skalních hřibů a palic, perforací (skalních oken a bran) a výklenkovitých nebo puklinových jeskyní (např. pověstmi opředené „sluje“ Viktorčina jeskyně a Koldova díra v Babiččině údolí, Koňská díra v choceňských Pelinách aj.).

Tak bohatou mozaiku drobných zvětrávajících tvarů, jaká zdobí povrch pískovcových skalních měst, na opukách ovšem nenajdeme. K výjimkám patří oválné nebo elipsovité skalní dutiny s rozměry a hloubkou několik decimetrů, zahloubené do svislých opukových stěn. V různých stadiích vývoje je můžeme sledovat především na umělých odkryvech (v lomech, zářezech komunikací ap.), takže lze předpokládat jejich poměrně rychlý vznik – v řádu několika desítek let. Už na sklonku 19. století Antonín Frič doložil vznik těchto prohlubní vyvětráváním poloh s vysokým obsahem jehlic mořských hub (Vesmír 28, 51, 1899/5). Mnohé dutiny se nepochybně tvoří také vyluhováním a vydrolováním vápnitých konkrecí.

Povrchové a podzemní rozsedliny

Při vývoji opukových svahů hrají významnou roli také gravitační svahové pohyby. Projevují se odsedáním částí svahu nebo odklonem masivních skalních bloků po plastičtějším jílovitém podloží. Svahy říčních údolí nebo kuest proto nejsou všude přímé, ale mnohde jimi prostupují více či méně výrazné svahové deformace – příkopovité, místy i skalnaté rozsedliny souběžné se směrem svahu. Několik jich člení např. levý svah údolí Dřevíče (pravý přítok Metuje) poblíž Stárkova, kde cesta na vyhlídkový Vysoký kámen míjí přes 100 m dlouhou a kolem 15 m hlubokou i širokou skalní rozsedlinu, jejíž neobvyklý vzhled byl inspirací k lidovému pojmenování Trpasličí rokle. Dávné pověsti se vážou také k rozsedlinovým pánvičkám s malými jezírky ve vrcholové části Rychnovského vrchu u Moravské Třebové. Naopak svahové deformace na nedalekém Hřebečském hřbetu jsou mnohem mladší – vznikly v důsledku poddolování svahu při těžbě keramických jílů.

Pozoruhodné jsou též podzemní rozsedliny, vzniklé gravitačním rozšířením puklin nebo vrstevních spár. Tyto rozsedlinové jeskyně jsou sice většinou velice úzké, ale místy tvoří členité soustavy, hluboké desítky a dlouhé až stovky metrů. Nejrozsáhlejší byly dokumentovány v bočních údolích horního toku Svitavy (např. téměř 400 m dlouhá Jeskyně u Rozhraní nebo Čertovy díry u Bělé), k nejhlubším (40 m) patří Průvanová jeskyně u Hrádku v údolí Tiché Orlice. Mnohé z těchto pseudokrasových jeskyní jsou vyhledávaným zimovištěm letounů, a proto byly některé z nich zařazeny do sítě evropsky významných lokalit v rámci soustavy Natura 2000 (např. jeskyně Bětník poblíž Vysokého Mýta a jeskyně u Horního Újezda u Litomyšle).

Literatura

Kotlík J., Šrámek J., Kaše J.: Opuka. Stop, Praha 2000.

Kukal Z., Malina J., Malinová R., Tesařová H. a kol.: Člověk a kámen. ÚÚG a Academia, Praha 1989.

Petránek J.: Usazené horniny – jejich složení, vznik, ložiska. NČSAV, Praha 1963.

Rybařík V.: Stavební a sochařské opuky české křídy. Geolog. průzkum 35, 72–76. Praha 1993.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Geologie

O autorovi

Jan Vítek

Doc. RNDr. Jan Vítek (*1946) vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Na Přírodovědecké fakultě UHK se zabývá geomorfologií a regionální geologií.
Vítek Jan

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné