Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Diváctví a soutěžení

Theória a agón
 |  8. 12. 2011
 |  Vesmír 90, 726, 2011/12

Za minulého neblahého režimu jsme si dělali srandu ze „socialistické soutěže“ a z každoročního žňového „boje o zrno“, až jsme se ocitli uprostřed „soutěží“ pořádaných obchodními řetězci a uprostřed bojů o zrno finanční, dokonce i ve vědě, ba i ve filosofii. Třeba uprostřed grantové soutěže. Být „nejlepší“ patří k přirozeným touhám, na tomto principu funguje i přirozený výběr, bez tohoto zdroje radostí a starostí by nebylo pokroku. Otázkou ovšem je, v čem být nejlepší, čím a v jakém kontextu se fitness poměřuje. Málokterý přírodovědec uspěje mezi filosofy (a naopak) a ještě vzácněji by kterýkoli z nich uspěl mezi boxery nebo exekutory (a naopak). Pravidla zápasu je však dobré znát předem.

Jeden typ problémů pramení z toho, že optimalizovaná adaptace na prostředí nemusí být vhodná v prostředí proměnlivém, že úzce specializovaná adaptace na selekční tlak může být ošemetná, stejně jako následky extrémů pohlavního výběru. Jelení paroží i paví nebo bažantí ocasy jsou krásné, přispívají k bohatství světa. Otázkou ovšem je, zda natřásání per je kýženým cílem ve vědě a filosofii. Tento problém nyní ponecháme stranou, zčásti proto, že přírodovědci si našli relativně rozumná kritéria poměřování, hlavně však proto, abychom dali prostor něčemu snad důležitějšímu, totiž vztahu nazíravého a soutěživého prvku v leckterém lidském usilování. Jedním problémem by bylo hledání adekvátních pravidel soutěžení, základnějším problémem je ale vztah mezi soutěživostí a smyslem poznávání. Následující odstavce nejsou namířeny proti soutěživému prvku, bez něhož se žádná důkladnější lidská činnost neobejde, ale proti zastiňování nebo zase zneužívání prvku teoretického (v původním smyslu toho slova).

Dávní přírodovědci a filosofové to měli jednodušší, alespoň se nám to tak jeví z pohledu velké časové a kulturní distance. Bohatý aristokrat se mohl věnovat měření sklonu ekliptiky nebo v případě neblahého politického zvratu odejít do chrámového azylu a rozjímat o vztazích přirozenosti. Ba i chudý asketa mohl svobodně myslet už proto, že v teplém klimatu zimu nějak přežil. Později někteří vládci podporovali rozvoj věd a na oplátku často stačilo předvést na jejich dvoře novou mechanickou hračku. Už dávno předtím, než mocní začali od mudrců očekávat hlavně přínos vojenský a ekonomický, byla vytvořena pěkná legenda o vztahu soutěživosti, ekonomického hlediska a teorie. V 3. století našeho letopočtu ji v díle Životy a názory filosofů (VIII,8) zaznamenal Diogenés Laertios jako součást vyprávění o Pýthagorovi:

„Život prý přirovnával ke shromáždění při hrách. Jako tam jedni přicházejí soutěžit (agóniúmenoi), druzí za obchodem (emporia) a třetí, ti nejlepší, jako diváci (theatai), tak se v životě rodí otrocké duše jako lovci slávy nebo bohatství, ale filosofové jako lovci pravdy.“

Závěr této legendy je v našich očích poněkud poskvrněný loveckou metaforou, která nejspíš pochází z Platónova oblíbeného obratu „lov pravdy“. Teď nám však stačí rámcové konstatování, že soutěžící (třeba sportovci) mohou získat slávu, obchodníci peníze, zato diváci (teoretici) pravdu. Na rozdíl od údajného Pýthagory i bohatého a slavného Platóna nemusíme opovrhovat slávou a penězi jako znaky otrockých duší, nicméně bychom na diváctví tak úplně zapomínat neměli, pokud nechceme ztratit vztah ke skutečnosti a propadnout slavomamu a chtivosti. Divák nepřichází proto, aby soutěžil, ani proto, aby si vydělal, nýbrž proto, aby něco viděl. Něco, co stojí za vidění. Podobně je tomu v divadle nebo v kině. V antickém kontextu šlo ovšem o hry náboženské, konané třeba v Olympii k potěše bohů a lidí, a zvláště o pouť na posvátný ostrov Délos, která sama byla zvána prostě „teorie“ (theória). Když kněz ověnčil záď poutnické lodi, stala se z ní „teoretická loď“, dokud se nevrátila zpátky. Po tu dobu byly ve městě zastavené popravy. Vyslanci obce byli zváni „teoretici“, jejich jednání podléhalo pravidlům: neměli po tu dobu sami závodit ani obchodovat, měli zaujmout teoretickou pozici diváků, pozornou aktivní nezúčastněnost, aby mohli spatřit posvátný děj. To se pak stalo metaforou poznávacího vztahu ke skutečnosti. Také Anaxagorás jako důvod existence člověka uvádí (A 30/4): „Proto, aby spatřil svět a řád v celém kosmu.“

Mohli bychom namítnout, že slovem „teorie“ dnes rozumíme něco dost jiného, co testujeme a zkoušíme falzifikovat. V pořádku, význam slov se proměňuje a není dobré lpět na zastaralém lexiku. Neusilujeme o návrat starého významu slova „teorie“, ale o uchování kousku toho, co se tím slovem kdysi označovalo, ať už to dnes nazveme jakkoli. Čeští obrozenci to prý zkusili překládat jako „vol-nočasné civění“, možná v ne zcela vážném kontextu. Kdo by však dnes někomu platil za volnočasné civění? Leda o dovolené, zčásti snad o sabbaticalu. Rozhodně ne v knihovně, nemluvě o observatoři nebo dokonce laboratoři. Nemusíme se nad tím pohoršovat, i podle Platóna se podstatný vztah ke skutečnosti otevírá v čase svobodného volna (schólé), kdy člověk nemá žádné povinnosti, byť se z tohoto slova později stal výraz pro „školu“. Prohodila se slovíčka a instituce (vždyť první pořádnou školu založil právě Platón), ale význam zůstal: to podstatné se rodí o prázdninách, ve školním roce se to pak zpracovává a využívá. Z prázdninového volnočasného civění, pokud je nepromrháme malichernostmi nehodnými teoretika, čerpáme témata, s nimiž pak vstupujeme do soutěže myšlenek, dokonce se je snažíme využít pro slávu i rozpočet katedry. Je to jako rytmus nádechu a výdechu. Dobrý nápad může samozřejmě přijít také v laboratoři, na observatoři nebo v knihovně (dokonce i u počítače), vždyť jsou uzpůsobeny pro specifické vztahy ke skutečnosti; ale bez volnočasného civění to stejně nejde, neboť to jediné dává úplnou svobodu pro celek skutečnosti. Snad budeme raději říkat „diváctví“, abychom význam odlišili od marnosti a tupého civění těch, kdo se neumějí ani pořádně snažit, ani zajímavě dívat.

Nezbývá, než abychom pěstovali jak diváctví (theória), tak soutěžení (agón), občas dokonce i obchodování (emporia). Latinská středověká nauka o typech spirituality by takový úkol nazvala vita mixta, tedy život smíšený z kontemplace a aktivní činnosti. Každý obor má poměr této směsi nastavený po svém. Zdálo by se, že třeba filosofie je ryze kontemplativní, teoretická, jak to říká už Diogenem zapsaná legenda o Pýthagorovi. Jenže i do filosofie vstoupil prvek agonality, a to už v době vzniku jejího názvu (třeba u Platóna), když otevřela prostor pro dialog, tedy střet myšlenek. Navíc začala usilovat o vědění (epistémé), takže se v jakémsi smyslu stala také vědou. Novodobé zařazení filosofie mezi „společenské vědy“ tento agonální prvek jednostranně posílilo a navíc filosofii odvedlo od zájmu o přírodu. Tak jsme se my, diváci, ocitli uprostřed soutěže, často nechtěně; obtížně rozlišujeme mezi přínosnou námahou závodění a obtěžujícími absurdními pravidly, namáhavě včleňujeme zkušenosti diváka do kontextu úspěchu a užitku. Už Hérakleitos říkal (B 80): „Je třeba vědět, že zápas (polemos) je společný, a právo je sporem…“ Ani diváci nejsou mimo zápas, jsou však jeho zvláštním pólem, zprostředkují kontext různých her.

Máme také nepěknou zkušenost, že právě stoupenci ryzí teorie dost často propadají megalomanským snahám po plánovité přestavbě společnosti a celého světa, jindy touto pozicí zakrývají pouhou lenost a neschopnost. Ani filosofie proto nemůže být ryze teoretická v původním smyslu toho slova, nemůže žít pouze divácky, i když je v tomto diváckém hledisku zakotvená; měla by však o tento pól našeho poznávacího úsilí pečovat a upozorňovat na jeho jednostranné zanedbávání. Co třeba takhle: hodnosti a peníze budeme chtít jen za relativně úspěšné výsledky soutěživého usilování, ale nebudeme se stydět za diváctví, za poctivé volnočasné civění, ba budeme upozorňovat, že bez něho to prostě dlouhodobě nejde, a to nejen ve filosofii.

Na závěr připojuji úvahu o obecných problémech sepětí smyslu nějaké činnosti a jejího úspěšného a dlouhodobého provozování. Záminkou k ní je místo Platónovy Ústavy (nelekejte se, nehodlám aplikovat politické návrhy tohoto spisu) o zápase a spravedlnosti (I,16), kde se sofista Thrasymachos snaží přesvědčit Sókrata o úspěšnosti silnějšího (pracuji s překladem F. Novotného):

„Domníváš se, že ovčáci a skotáci dbají o dobro bravu a skotu, když jej vykrmují a slouží mu; že snad hledí na něco jiného než na prospěch pána a svůj – a také se domníváš, že ti vládcové v obcích, kteří jsou skutečnými vládci, smýšlejí o poddaných jinak, než jak někdo smýšlí o ovcích, a že snad přemýšlejí dnem i nocí o něčem jiném než o svém vlastním prospěchu. … A tak daleko jsi vzdálen od správného mínění o spravedlnosti … že nevíš, že spravedlnost je vlastně cizí dobro, tedy prospěch silnějšího a vládnoucího … kdežto nespravedlnost … vládne nad lidmi prostého ducha a nad spravedlivými, takže poddaní dělají to, co je prospěšné onomu silnějšímu, svými službami jej činí šťastným, sebe však ani dost málo. Tímto způsobem pozoruj, prostoduchý Sokrate, že spravedlivý muž proti nespravedlivému všude pochodí špatně. ... Dále, co se týče poměru k obci, kdykoli jde o nějaké dávky, spravedlivý ze stejného jmění přispívá více, nespravedlivý méně, ale když jde o užitky, nezískává spravedlivý nic, onen mnoho. A když oba zastávají nějaký úřad, údělem spravedlivého je, ne-li ještě nějaká pokuta, tak aspoň to, že jeho hospodářství zanedbáváním hyne, od obce však sám žádného užitku nemá, protože je spravedlivý; mimoto se znepřáteluje s příbuznými a známými, když jim nechce prokázat žádné služby proti právu.“

O kousek dál (I, 17) Sókratés odpovídá: „Napřed jsi mluvil o skutečném lékaři v přesném smyslu, později ses domníval, že o skutečném pastýři už nemusíš mluvit tak důsledně, nýbrž myslíš, že pastýř vypásá ovce nehledě na prospěch ovcí … jako hodovník nebo jako obchodník a ne jako pastýř. Avšak k pastýřství přece nenáleží péče o nic jiného, než aby tomu, kvůli čemu je zřízeno, poskytovalo co nejlepší prospěch, aby samo pro sebe bylo co nejlepší … a v tomto smyslu jsem pokládal za nutné, abychom uznali, že každá správa jakožto správa nepečuje o prospěch ničeho jiného než toho, co je spravováno a pěstováno, a to ve správě obecní i soukromé.“

Je zřejmé, že lékař má pečovat o nemocné, aby se pokud možno uzdravili; pastýř o ovce a pastviny; že oba musí také z něčeho žít, takže k jejich umění lékařskému nebo pastýřskému musí přistoupit také umění získávat věhlas a peníze; ale že prohození těchto priorit by vedlo k doničení zdraví nemocných a ke zkáze ovcí i pastvin.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie

O autorovi

Zdeněk Kratochvíl

Doc. Zdeněk Kratochvíl (*1952) působí od roku 1990 na katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Je autorem více než 60 publikací, mj. knih Filosofie živé přírody (nakl. Herrmann a synové, Praha 1994, 222 s.), Obrana želvy (nakl. Malvern, Praha 2003) a monografie o Hérakleitovi (Délský potápěč k Hérakleitově řeči, viz Vesmír 86, 595, 2007/9). Na své internetové doméně www.fysis.cz nabízí pramenné filosofické texty, jejich překlady i komentáře, ale také tisíce fotografií, dokumentujících především antické památky. Část z nich zpřístupňuje také v akademičtější podobě v obrazové databázi www.eidola.eu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné