Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Stopy českých vědců v místě paměti Vídeňské univerzity

 |  6. 10. 2011
 |  Vesmír 90, 588, 2011/10

 K přenosu kolektivní (sociální, historické) paměti1) dochází prostřednictvím různých médií. Kromě ústní či písemné „fixace“ paměti napomáhají jejímu udržení a předávání také obrazy, mezi něž můžeme zahrnout mimo jiné památníky-sochy, veřejné monumenty, náhrobky, pomníky apod. V okolí těchto objektů poté probíhají rituály (oslavy, vzpomínkové akce, manifestace), v nichž se přehrává a interpretuje minulost. Významnou úlohu při této konstrukci hraje daný veřejný prostor.

Zatímco do 18. století se v evropském prostoru mezi pomníky setkáme téměř výhradně se sochami panovníků, vojevůdců či světců, 19. století s sebou přineslo pomníky věnované slavným současníkům a hrdinům národní minulosti, jež oslavovaly konkrétní úspěchy a zásluhy. Souviselo to s rozvojem měšťanské společnosti, která se tak snažila o svou reprezentaci, a s nově se rodící nacionální ideologií. Kromě své umělecké, estetické funkce mají tyto pomníky pro určitou komunitu také výraznou funkci symbolickou. S ní poté souvisí také bourání či různé formy dehonestace těchto objektů.

Jedním z míst, která můžeme zařadit do takto vymezeného kontextu, je Arkádový dvůr (Arkadenhof) nové budovy Vídeňské univerzity (slavnostně otevřena roku 1884), jenž tvoří centrální místo paměti této prestižní vědecké instituce. Architektem stavby, která byla plánována jako součást velkorysého projektu výstavby vídeňské Okružní třídy (Wiener Ringstraße), byl Heinrich von Ferstel (1828–1883). Ten se nechal inspirovat italskými renesančními architekty, pro budovu univerzity se mu stal vzorem římský Palazzo Farnese, na jehož stavbě se podílel Antonio da Sangallo ml. (1484–1546).

Již od počátku Ferstel zamýšlel věnovat prostorové a architektonické centrum budovy památce na významné vědce a učitele této univerzity (slavná dvorana vědy), přičemž dané místo mělo zároveň sloužit jako prostor společného setkávání všech jejích členů. Mělo se jednat o místo významné z hlediska komunikace, ale rovněž sloužící upevňování skupinové příslušnosti. V následujících letech tak byly pod arkádami obíhajícími dvůr budovy instalovány pamětní busty a tabule připomínající významné příslušníky této alma mater. Jsou zde připomenuty i dvě osobnosti spojené s dějinami této budovy a univerzitními reformami – Anton Hye von Gluneck (1807–1894) a Leo hrabě von Thun und Hohenstein (1811–1888). Akademický senát se rozhodl uskutečnit Ferstelovu původní myšlenku a v roce 1888, tedy čtyři roky od slavnostního otevření budovy, byl odhalen první pomník (reliéf od Kaspara von Zumbusche) věnovaný právníkovi a politikovi Juliu Glaserovi (1831–1885). Do roku 1918 bylo instalováno na 80 pomníků, přičemž snahou bylo brát ohled na zastoupení všech fakult. V současné době se zde nachází 154 objektů, mezi nimi také pamětní tabule věnovaná pronásledovaným členům Lékařské fakulty, kteří z ní byli nuceni odejít v letech 1938–1945 (odhalena roku 1998).

V této prestižní společnosti – jsou zde mimo jiné pomníky tří nositelů Nobelovy ceny – lékaři Julius Wagner-Jauregg (1857–1940, instalován roku 1951) a Karl Landsteiner (1868– 1943, instalován roku 1961) a fyzik Erwin Schrödinger (1887–1961, instalován roku 1984) – nalezneme také české vědce. Je však nutné zdůraznit, že termín český není možné v daném případě vždy chápat jako pociťovanou identifikaci jedince s moderním českým národem. V procesu formování novodobého českého národa, ke kterému docházelo v průběhu „dlouhého“ 19. století (naprostá většina zde zastoupených vědců se také narodila v této době) byla zpočátku jako zásadní vnímána zemská identita, příslušnost k zemskému celku, jejímž projevem byl tzv. zemský patriotismus (vyjadřovaný především láskou k zemi, přičemž jazyk nebyl rozhodující). Mnozí z vědců narozených v Čechách navíc pocházeli z německých rodin a špičkové univerzitní prostředí jako takové je z logiky věci prostředím mezinárodním. Přesné škatulkování osob a jimi vyznávané národní identity by bylo z dnešního hlediska již velmi problematické. Ze všech těchto důvodů proto chápejme zmíněný výraz český vědec jako synonymum pro vědce narozené na území dnešní České republiky (v češtině neexistují ekvivalenty k německým výrazům tschechisch – chápáno ve smyslu etnickém a jazykovém a böhmisch – chápáno ve smyslu zeměpisném).

Z celkového počtu 153 pocházelo z českých zemí 47 osobností (z území dnešního Slovenska 6). Najdeme mezi nimi jak české Němce identifikující se prioritně se soustátím habsburské monarchie, tak na opačné straně postavu filozofa a sociologa Tomáše G. Masaryka (1850–1937), obhájce českých státoprávních snah a výraznou osobnost moderních českých dějin. Jeho busta od Vincence Makovského (1900–1966) zde byla odhalena v roce 1996 (dar Masarykovy univerzity v Brně). Na Vídeňské univerzitě se Masaryk habilitoval roku 1879. Opustil ji v roce 1882 poté, co mu bylo nabídnuto – po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část téhož roku – místo mimořádného profesora filozofie na české univerzitě v Praze.

Další významnou osobností Vídeňské univerzity, jež aktivně působila ve prospěch českého národního hnutí, byl vynikající lékař a pedagog Eduard Albert (1841–1900), člověk vpravdě renesanční. Přestože celý svůj profesní život působil v zahraničí, zůstával v neustálém kontaktu s českým prostředím, sledoval domácí politickou i kulturní situaci. Často zajížděl do svého rodného Žamberka a vila, kterou si zde nechal postavit, se stávala místem schůzek a debat významných osobností českého národního života. Řada z nich navštěvovala Alberta také ve Vídni, jeho vídeňský dům se stal českým salonem. Díky svým nadstandardním stykům s nejvyššími představiteli monarchie – Albert byl např. osobním lékařem a přítelem ministerského předsedy Eduarda Taafeho (1833–1895) – mohl aktivně intervenovat ve prospěch českých zájmů. Snažil se také zprostředkovat zahraničnímu čtenáři českou poezii, kterou sám rád překládal a vydal několik knih překladů české poezie. Albertova pamětní deska, jejímž autorem je Artur Kaan, byla v prostorách arkádového dvora odhalena v roce 1909.

Albert byl jedním z dlouhé řady vědců zastupujících na tomto čestném místě lékařskou profesi. Právě lékaři tvoří nejpočetněji zde zastoupenou profesní skupinu (49). Na druhém místě jsou právníci (21), dále filologové (16), fyzici (9), chemici (8), filozofové (7), teologové (6), botanici (6), ekonomové (3), astronomové (3), matematici (2), historici (2), kunsthistorici (2) a individuálně zástupci dalších vědních oborů.

Pokud se podíváme na poměr zastoupených vědních oborů dle rozdělení na přírodní a humanitní a společenské vědy, najdeme zde 88 zástupců přírodních věd, 65 reprezentantů věd humanitních a společenských. Zajímavý je také pohled na roky, kdy byly jednotlivé pomníky odhalovány. V prvním roce (1888) to byl pouze jediný, již zmiňovaný pomník, roku 1889 dalších šest. Do roku 1900 se jednalo o 41 bust či tabulí. Zatímco v kritických letech první světové války (v této době sloužila budova jako špitál pro raněné) bylo odhaleno 5 pomníků, v období válečných let 1939–1945 nebyl odhalen pomník žádný. V meziválečném období bylo v univerzitních prostorách instalováno 28 pamětních objektů, k odhalení zbylých došlo až v průběhu poválečných let.

Neméně zajímavou otázkou je též zastoupení pomníků dle konfesní příslušnosti. Ačkoliv pomníky profesorů evangelické konfese byly instalovány již v dřívějších obdobích, teprve roku 1998 zde byly odhaleny první reliéfy evangelických teologů. Byly jimi pomníky mimo jiné básníka Karola Kuzmányho (1806–1866) a slavisty a básníka Jána Kollára (1793–1852). Samotná Evangelicko--teologická fakulta se stala součástí univerzity roku 1922, přičemž již od roku 1821 existovala jako vzdělávací ústav a od roku 1850 fungovala jako samostatná fakulta ve Vídni.

Na procesu souvisejícím se vznikem a instalací pomníků se podílelo několik účastníků. Každý návrh byl nejprve předán k posouzení příslušné fakultě, jejíž kolegium mělo posoudit především vědecký význam dané osobnosti. Pokud byl návrh kvalifikovanou většinou odsouhlasen, byl dále postoupen akademickému senátu univerzity. Po schválení senátem přišel na řadu umělecký výbor (původně zvaný umělecká komise), který přezkoumal uměleckou podobu pomníku a posoudil vhodný prostor pro jeho umístění. V případě, že nebyla k dispozici žádná busta, vzal na sebe tento výbor výběr autora. Výjimkou však nebylo přemísťování pomníků z jiných budov univerzity či prostorů institutů. Od roku 2001 leží poslední rozhodnutí v otázce instalace těchto plastik na rektorovi univerzity.

Zpočátku platilo obecné pravidlo, že mezi úmrtím vědce a instalací jeho sochy musela uběhnout doba minimálně 5 let. Kvůli nedostatku místa byla tato lhůta roku 1926 prodloužena na 10 let, po posledním „pomníkovém boomu“ po druhé světové válce v roce 1973 se protáhla na 15 let (od této doby bylo odhaleno pouhých 13 pomníků). Přes dané ustanovení však docházelo k výjimkám – anatomu Josefu Hyrtlovi (1810–1894) byl pomník zbudován dokonce ještě za jeho života (1889).

Od počátku také platila zásada, že univerzitě nevzniknou odhalením pomníku pokud možno žádné náklady. Jedinec, instituce či zájmová skupina prosazující takový objekt se tak sama musela postarat o zajištění potřebných finančních prostředků. Roku 1892 věnoval Theodor von Brücke kapitál v hodnotě 10 000 zlatých ve státních obligacích, který měl sloužit jako univerzitou spravovaný pomníkový fond. Ten však zanikl spolu s monarchií roku 1918.

Odhlédneme-li od otázek spojených s organizačními a materiálními záležitostmi, je nezbytné poukázat také na výraznou uměleckou kvalitu mnohých monumentů. Mezi členy umělecké komise akademického senátu patřili mimo jiné slavní sochaři zainteresovaní svými pracemi na podobě Ringstraße (kromě budovy univerzity na ní v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století vyrostly nová vídeňská radnice, budova parlamentu, divadlo). Byli to např. Kaspar von Zumbusch (autor 9 pomníků), Richard Kauffungen (8) či Karl Kundmann (7).

Kromě pomníků věnovaných jednotlivcům najdeme v prostorách Arkádového dvora také dva pomníky věnované zároveň dvojicím. V obou případech jde o otce a syna, kteří se navíc téměř všichni narodili na území Čech. Prvními poctěnými byli rodák z Nových Hradů, lékař a rektor univerzity Johann von Oppolzer (1808–1871) a jeho syn, astronom Theodor von Oppolzer narozený v Praze (1841–1886). Jejich pomník, jehož autorem je Viktor Tilgner, byl odhalen roku 1890. Druhou rodinnou dvojicí jsou astronomové Joseph Johann von Littrow z Horšovského Týna (1781–1840) a jeho syn Karl von Littrow (1811–1877), jejichž pomník od Hanse Bitterlicha byl instalován roku 1892.

Zmiňme na tomto místě alespoň stručně také jména dalších významných vědců a profesorů Vídeňské univerzity narozených na území dnešní České republiky, jejichž jména doposud nezazněla. Byli jimi právník Karl von Czyhlarz z Lovosic (1833–1914), státovědec Josef von Sonnenfels z Mikulova (1732–1817), z Brna pocházející ekonom a politik Eugen von Böhm-Bawerk (1851–1914), v Praze narození právníci Wilhelm Emil Wahlberg (1824–1901), Hans Kelsen (1881–1973) a Adolf Exner (1841–1894), rovněž právník Franz Hofmann ze Zdounek (1845–1897), filozof Robert von Zimmermann z Prahy (1824–1898), brněnský botanik Hans Molisch (1856–1937), mineralog Gustav Tschermak von Seysenegg z Litovle (1836–1927), mineralog Friedrich Becke z Prahy (1855–1931), chemici Ernst Späth z Moravského Berouna (1886–1946), Ernst Ludwig z Bruntálu (1842–1915) a Zdenko Hans Skraup z Prahy (1850–1910), pražský hudební vědec Eduard Hanslick (1825–1904), patolog Carl von Rokitansky z Hradce Králové (1804–1878), politik, právník a ekonom Leopold Hasner von Artha z Prahy (1818–1891), internista Heinrich von Bamberger rovněž z Prahy (1822–1888), rostlinný fyziolog Julius von Wiesner z Čechyně (1838–1916), balneolog Josef Seegen z Polné (1822–1904), klasický filolog Karl Schenkl z Brna (1827–1900), v Jihlavě narozený anatom a politik Julius Tandler (1869–1936), chirurg a urolog Leopold von Dittel z Fulneku (1815–1898), oční lékař Ferdinand von Arlt z Horní Krupky (1812–1887), pražský internista Adalbert Duchek (1824– 1882), klasický filolog Wilhelm von Hartel z Dvorců (1839–1907), zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, který proslavil rodný Příbor (1856–1939), gynekolog Rudolf Chrobak z Opavy (1843–1910), anatom a internista Josef von Skoda z Plzně (1805–1881), brněnský dermatolog Ferdinand von Hebra (1816–1880), matematik Johann Radon z Děčína (1887–1956), historik Alfons Dopsch z Lovosic (1868–1953), oční lékař Ludwig Mauthner z Prahy (1840–1894), soudní lékař Eduard von Hofmann z Prahy (1837–1897), v Olomouci narozený historik umění Rudolf von Eitelberger (1817–1885), teolog a politik Franz Martin Schindler z Mackova (1847–1922), internisté Otto Kahler z Prahy (1849–1893) a Leopold Oser z Mikulova (1839–1910) a fyzik Josef Loschmidt narozený v Počernech (1821–1866).

Kromě výše jmenovaných je v prostoru Arkádového dvora zastoupena ještě jedna osobnost narozená na území tehdejšího českého království. Její výjimečnost spočívá nejen v tom, že nespadá do škatulky vědec/ univerzitní profesor, ale především v tom, že se jedná o dosud jedinou ženu zastoupenou v daném prostoru, spisovatelku Marii von Ebner-Eschenbachovou (1830–1916). Narodila se na zámku Zdislavice u Kroměříže jako dcera hraběte Franze Dubského, jehož rodinné kořeny je možné najít ve starém českém rodu Dubských z Třebomyslic. Provdala se za Moritze von Ebner-Eschenbach, s nímž žila nejprve v Louce u Znojma a roku 1856 se definitivně usadili ve Vídni. Marie, na svoji dobu nadprůměrně vzdělaná a emancipovaná žena, se také díky podpoře manžela mohla věnovat svým zájmům. Byla autorkou řady realistických románů, novel a povídek se společensko-kritickým obsahem, v nichž se snažila změnit myšlení své doby. Roku 1898 byla vyznamenána nejvyšším rakouským civilním řádem (Čestný kříž za umění a literaturu), o dva roky později obdržela jako první žena čestný doktorát na Vídeňské univerzitě. K odhalení pamětní tabule (autor Robert Weige) došlo v roce 1925. Pokud jde o ženskou emancipaci a úsilí o přístup ženám k vysokoškolskému vzdělání, dodejme, že brány řádného studia se na Vídeňské univerzitě ženám otevřely nejdříve na Filozofické fakultě (1897), poté na fakultách Lékařské (1900) a Právnické (1919). Kolem přelomu letopočtu činil podíl zde studujících žen pouze 2,3 procenta, po první světové válce (ve studijním roce 1922/23) se zvýšil na 18 procent.

Jako náhradu za chybějící zastoupení žen- vědkyň v místě paměti univerzity realizovala v listopadu roku 2005 umělkyně Elisabeth Penkerová projekt, v jehož rámci byla na stěně ke knihovnímu traktu instalována bronzová busta věnovaná anonymním vědkyním (Anonymisierte Wissenschafterinnen 1700–2005). Kvůli přestavbě a renovaci celého dvora a vstupní haly univerzity, jež probíhaly v letech 2005 a 2006 a jejichž cílem bylo přiblížit se původnímu Ferstelovu konceptu, však bylo dílo odstraněno.

V rámci změn, které měly vytvořit z tohoto prostoru žijící místo setkávání, byl do dvora přemístěn ze vstupní haly univerzitní budovy pomník padlým za první světové války, zobrazující hlavu bájného hrdiny Siegfrieda (Siegfriedskopf), jenž byl původně odhalen roku 1923 (autor Josef Müllner). Tento pomník se však stal v průběhu následujících let centrem demonstračních oslav nacionálněsocialistických studentů. Byla zde hledána analogie mezi postavou Siegfrieda, jenž se stal obětí zrady, a porážkou Rakouska ve válce, které podle přesvědčení některých vděčilo za prohru zradě v zázemí. Symbolika tohoto monumentu proto přiměla akademický senát k usnesení (1990) o jeho přemístění do dvora. Za spolupráce architekta Rogera Baumeistera, historika Friedricha Stadlera, Beleho Marxe a Gilla Mussarda (Büro Photoglas) byl vytvořen nový koncept instalace objektu, který má ozřejmit historické dimenze pomníku. Původní pomník byl rozebrán na jednotlivé části a zastřešen průhlednou schránkou, jež má nejen ochrannou funkci proti povětrnostním vlivům, ale současně jsou na ní speciální metodou nanese texty. Najdeme zde výtahy ze vzpomínek Minny Lachsové (1907–1993), která v nich vzpomíná na agresivní antisemitismus svých studijních let.

Přestože býval Ferstelem navržený univerzitní prostor dějištěm politických demonstrací a násilných výtržností již v období krátce po svém vzniku (např. roku 1897 v souvislosti s tzv. Badeniho jazykovými nařízeními), smutnou kapitolu zažil především v souvislosti s manifestacemi období národního socialismu. Nesnášenlivost tehdy nebyla zaměřena jen proti židovským studentům či vyučujícím, ale také proti pomníkům. Řada jich byla poškozena, potřísněna barvou nebo převrácena. V průběhu třicátých let byly z tohoto místa nakonec odstraněny ty, jež neodpovídaly nacistickým rasovým zákonům. Podobný osud potkal také busty z ostatních univerzitních budov. Po válce se naštěstí podařilo poškozené objekty zrekonstruovat, a tak mohly být roku 1947 všechny vráceny na svá místa. Rekonstrukcí však musel projít celý prostor Arkádového dvora, neboť na konci války byla univerzitní budova silně poničena bombardováním. V roce 1988 byla ve vstupní hale univerzity umístěna pamětní deska připomínající památku obětí nacionálního socialismu.

Na závěr zmiňme ještě poslední objekt nalézající se v prostoru Arkádového dvora – je jím sedící socha nymfy Kastalie (autor Edmund Hellmer, 1910), která podle řecké pověsti střežila pramen v blízkosti Apollonova chrámu v Delfách. Požití jeho vody mělo vést k věšteckým schopnostem, inspirovat k moudrosti a básnictví. Tuto sochu zahrnula do své trvalé instalace, jejímž cílem bylo poukázat na chybějící zastoupení žen-vědkyň v těchto místech, umělkyně Iris Andrascheková. Ta doplnila toto jediné vyobrazení ženy v celém prostoru dvora stínem ženské podoby, který se v bojovné póze rozprostírá na zemi před tímto objektem. Doufejme, že se na památném místě Vídeňské univerzity v budoucnu objeví také další zástupkyně ženského pohlaví, tentokrát již skutečné vědkyně, jejichž povolání je ostatně tento prostor zasvěcen.

Literatura

T. Maisel, Gelehrte in Stein und Bronze. Die Denkmäler im Arkadenhof der Universität Wien. Wien, Universität Wien, Böhlau Verlag Wien – Köln – Weimar 2007.

H. Fillitz (Hrsg.), Die Universität am Ring 1884–1984. Wien – München, Christian Brandstätter Verlag & Edition 1984.

F. Czeike (Hrsg.), Historisches Lexikon Wien in 6 Bänden. Wien, Buchverlage Kreymar & Scherian/Orac 2004.

Z. Hojda – J. Pokorný, Pomníky a zapomínky, Praha – Litomyšl, Paseka 1997.

M. Hroch, Národ jako kulturní konstrukce?, in: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů, Praha, SLON 2009.

P. Burke, Historie jako sociální paměť, in: Variety kulturních dějin, Brno, CDK 2006, s. 50–66.

P. Nora, Das Abenteuer der „Lieux de mémoire“, in: Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Vergleich 19. und 20. Jahrhundert. Hrsg. von E. François, H. Siegrist und J. Vogel. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 1995.

Poznámky

1) Tzv. místa paměti (lieux de mémoire, Erinnerungsorte), tj. významná místa plnící funkci památného prostoru, v němž se upevňuje kolektivní paměť, se dostávají do hledáčku pozornosti kulturních historiků, antropologů a sociologů již delší dobu. Teorii tzv. kolektivní paměti (mémoire collective) formuloval ve dvacátých letech 20. století francouzský sociolog a filozof Maurice Halbwachs (1877–1945), který ve svém sociálně konstruktivistickém pojetí chápal paměť jako společensky (sociálně) podmíněnou. Dle jeho názoru jsou vzpomínky konstruovány sociálními skupinami (skupinová rekonstrukce minulosti), jedinci se ztotožňují s veřejnými událostmi podle jejich významu pro danou skupinu (národ, náboženská skupina, rodina apod.). Jedná se o kolektivně sdílené vědomí, do něhož se dostává pouze to, co má nějaký vztah k přítomnosti. Halbwachsovy myšlenky o vztahu mezi pamětí a jejím prostorovým rámcem rozvinul rozsáhlý francouzský projekt (Les Lieux de mémoire, 7 svazků, 1984–1992) organizovaný pod vedením historika Pierra Nory (nar. 1931) a věnující pozornost místům (ve všech významech tohoto slova), na kterých se utvářela kolektivní paměť republikánské Francie.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

Nina Milotová

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné