Spojenectví parazitologie s vnitřním nepřítelem

Nejdůležitější milníky moderní tropické medicíny jsou spojeny s hmyzem. Od té doby, co víme, že malárii přenášejí anofelové, spavou nemoc bodalky tse-tse a leischmaniózu koutule rodu Phlebotomus, můžeme si na ně přinejmenším dávat pozor. Tam, kde nemáme k dispozici účinné vakcíny nebo léky bez nebezpečných vedlejších účinků, se nabízí možnost zakročit právě proti hmyzím přenašečům. Dnes už sice nesypeme do močálů tuny DDT, myšlenka na vyhlazení krevsajících příživníků nás však ještě zcela neopustila.

Najdou se ovšem i lidé, kteří se zdráhají zasahovat do ekosystému tak radikálním způsobem. Šetrnější by jistě bylo nahrazení přenašečů jedinci stejného druhu, ovšem bez schopnosti přenosu patogenů. Několik laboratoří se proto v minulosti věnovalo přípravě geneticky modifikovaných komárů.¹⁾ Genetické manipulace však vyvolávají ve společnosti značné kontroverze a krom toho, ruku na srdce, výsledky s upravenými komáry nebyly zcela uspokojivé. Připravit hmyz, který nemůže přenášet nemoci, není až takový problém; obtížnější je zajistit, aby tito jedinci převládli v divoké populaci.

V tomto směru představuje naději bakterie Wolbachia (Vesmír 74, 667, 1995/12). Jde o parazita, který přežívá uvnitř buněk mnoha hmyzích druhů. Přenáší se z matky na potomky skrze vajíčka. Bakterie se přitom snaží, aby se rozšířila v populaci co nejvíce, a využívá k tomu různé nekalé techniky. Třeba právě u komárů nasazuje wolbachie do boje tzv. cytoplazmatickou inkompatibilitu. Napadení samci nemůžou přenášet bakterii dál, protože neprodukují žádná vajíčka, bakterie však využije jejich spermie k tomu, aby vyřadila z boje neparazitované samice. Zárodek vzniklý splynutím infikovaného samce a neinfikované samice není životaschopný, takže uvolní místo svým bratrancům – potomstvu infikovaných samic. Díky tomuto a podobným fíglům se wolbachie v hmyzích populacích šíří a kdyby byly hmyzí choroby sledovány nějakou mezinárodní zdravotnickou organizací, byl by už patrně pro některé kmeny dávno vyhlášen stav pandemie.

A teď pozor! O některých liniích wolbachií je známo, že komárům zabraňují přenášet nejrůznější patogeny. Současný výzkum se soustřeďuje na virus horečky dengue, pokrok však byl učiněn i u viru západonilské horečky a ti největší optimisté doufají, že se podaří nasadit wolbachie i proti malárii.

Už delší dobu je znám bakteriální kmen wMelPop, který se objevil v laboratorních chovech octomilek a byl pokusně přenesen i na komáry Aedes aegypti. Bohužel se ukázalo, že tato wolbachie neškodí jen virům, ale i samotným komárům. V laboratoři vypiplaní nakažení nebožáčci tak neměli proti silným zdravým divokým komárům šanci uspět.

Úspěšný krok byl však učiněn v současné době v Austrálii. Do komárů byla nasazena šetrnější bakterie wMel, tentokrát z divokých kmenů octomilek.²⁾ Proti horečce dengue je tento kmen podobně účinný: Zamezuje, aby se ve slinných žlázách množil vir. Na rozdíl od staršího kmene wMelPop však nenapadá hrudní nervová ganglia, tukové těleso ani Malpigiho trubice. Díky tomu nejsou napadení komáři nijak výrazně znevýhodněni.

Potud by šlo o klasický parazitologický experiment. Co však práci australského týmu otevřelo dveře do prestižního časopisu Nature, byla jejich studie v přírodních podmínkách. Vyhlídli si dvě lokality v severním Queenslandu, kde se horečka dengue sporadicky vyskytuje, a v průběhu dvou a půl měsíce zde vypustili po 150 000 nakažených dospělých jedinců.³⁾ Průběžně pak sledovali promořenost komářích larev a skutečně se potvrdilo, že stoupá. Co však bylo důležitější, počet wolbachií rostl i po ukončení vypouštěcích akcí a nakonec dosáhl téměř sta procent. Výjimečně pak byli komáři s wolbachií zastiženi i v několika dalších lokalitách.

V Queenslandu se podařilo vypěstovat populaci nesoucí parazitickou bakterii, neschopnou přenosu viru horečky dengue, a přitom plně přizpůsobenou přírodním podmínkám. To by mohlo představovat cestu pro rozvojové země, kde nepřichází v úvahu masivní pěstování nakažených komárů v zajetí. Vše je tedy připraveno pro to zkusit akci naostro někde v zamořené jihovýchodní Asii nebo Jižní Americe. Možná že tudy vede cesta ke konečnému vítězství nad chorobami přenášenými krví. A i kdyby to neplatilo bezvýhradně, lze snad spokojeně konstatovat, že jsme tentokrát možná o krok před nimi.