Šípový jed v kožichu afrického hlodavce

Chlupáč dlouhosrstý (Lophiomys imhausi) je středně velký myšovitý hlodavec obývající rozmanité biotopy východní Afriky. Vyznačuje se řadou morfologických zvláštností, jako jsou stavba končetin vypovídající o arborealitě, zesílené kosti lebky, neobvykle masivní obratle či porézní chlupy.

Na první pohled upoutá chlupáč svým nápadným zevnějškem – černobíle pruhovaným kožichem s výraznou hřívou. Jeho zbarvení poněkud připomíná lasicovitou šelmu zorilu, kterou lze charakterizovat jako africkou obdobu skunka. Mělo se za to, že neškodný chlupáč svým zbarvením zorilu napodobuje a je tak mezi savci ojedinělým případem klamavých, tzv. batesonovských mimiker (známých například u korálovek či černožlutě pruhovaných „much“ pestřenek). Někteří zoologové však namítali, že chlupáč není smrduté zorile dostatečně podobný na to, aby takové mimikry skutečně fungovaly.

Ve východní Africe panuje dlouhodobé přesvědčení, že chlupáč doopravdy jedovatý je. Svědčí pro to četné případy domácích psů, kteří uhynuli poté, co chlupáče napadli, aniž by při útoku utržili jakákoli poranění. Šlo o zjevnou záhadu, protože chlupáči chovaní v zajetí jedovatí nejsou a pitvy neodhalily přítomnost jakéhokoli jedového aparátu. Na otázku, zda chlupáč je či není jedovatý, nyní s konečnou platností odpověděla studie publikovaná týmem zoologů z Oxfordské univerzity, Keňského národního muzea a organizace Wildlife Conservation Society. Tento tým se zabýval jak ekologií a etologií chlupáče, tak jeho pozoruhodnými morfologickými adaptacemi.

To, co je na chlupáči jedovaté, je jeho kožich. Jed v něm obsažený pochází ze stromů rodu Acokanthera (toješťovité), jejichž míza, obsahující kardiotoxický glykosid ouabain, je po staletí využívána africkými lovci slonů k přípravě otrávených šípů. Ouabainu podobné látky (srdeční klykosidy) jsou dlouhodobě využívány také ve zdravotnictví jako přípravek proti selhání srdce.

Chlupáč rozžvýkává kůru rostlin obsahujících ouabain a vzniklou emulzi si poté nanáší do kožichu. Porézní chlupy směs rychle absorbují a následně dlouhodobě zadržují. Pokud na srst působí tlak (například při kontaktu s ústní sliznicí predátora), jed se uvolní. Podobné chování bylo popsáno u ježka západního (Erinaceus europaeus), který po ulovení ropuchy někdy rozžvýká nejprve příušní žlázy a vzniklou směsí slin a ropušího jedu si pak potírá své bodliny, aby tak vylepšil svou ochranu před predátory.

Chlupáč však přeci jen spadá do poněkud odlišné kategorie. Jeho jed je smrtelný a chlupáč je vybaven řadou morfologických adaptací, které mu umožňují být neustále nasáklý jedem a přežít bez úhony případné napadení predátorem. Zatím však není znám mechanismus, který zajišťuje, že se jedem acokanthery sám neotráví. Chlupáč se vyznačuje mezi hlodavci neobvykle velkými slinnými žlázami a spekuluje se, že peptidy obsažené v jeho slinách jsou schopny blokovat vazebné místo pro ouabain na cílovém enzymu (pozn. FV: sodnodraselné pumpě membrán) a zabránit tak ohrožení jeho života.

Od odhalení tohoto mechanismu si vědci slibují možné aplikace ve zdravotnictví. (Proc. R. Soc. B, published online 3 August 2011)

Pavel Duda

Poznámka: Tento způsob získávání sekundární toxicity je celkem běžný např. u „šípových žab“ – pralesniček (Chemické listy 94, 230, 2000; Vesmír 90, 260, 2011/5; 73, 655, 1994/11), které svůj jed získávají z potravy, především z mravenců a termitů, nebo u užovky tygrované (Rhabdophis tigrinus), která svůj jed získává pojídáním jedovatých ropuch (Vesmír 87, 73, 2008/2). Až do objevu příčiny jedovatosti chlupáče nebyl znám jediný příklad takového chování u placentálního savce.

Jiří Patočka