Lesy a hvozdy

Redakce, stejně jako čtenáři, se musí vyrovnat s faktem, že názory odborné komunity bývají také polarizované (viz např. probíhající velké diskuse o kůrovci a o Národním parku Šumava, diskuse o geneticky modifikovaných organismech, diskuse o energetice, …). Je to přinejmenším náznak toho, že v daných problémech je ještě něco skryto, a nemusí to být jen rozdílné filozofické, společenské a etické postoje autorů. Názory předkládané v médiích pro širokou veřejnost často nesou negativní znaky tolik vyčítané politikům: Neargumentují o věci samé, ale hodnotí či do škatulek zařazují osoby odlišných náhledů na problém (přestože názory předkládají vědci a odborníci). Je asi zbytečné podotýkat, že nechválí; „protivníci“ jsou buď naprostí ignoranti, nebo jsou vedeni nejhoršími myslitelnými úmysly. V diskusi o lesích se v médiích tak proti sobě vyhraňují dvě skupiny: lesníci a přírodovědci, resp. příznivci názorů těchto dvou profesí. Přitom nejde o dvě jasně vyhraněné skupiny – jde o spojité spektrum postojů od chápání lesa jako producenta dříví až po les jako divočinu (bezzásahové území). Podstatné však je, že nejde jen o problém (přírodo)vědecký, řešení vyžaduje nalezení shody, což je sféra a úkol politiky a politiků. Zahlcen množstvím nejrůznějších protichůdných náhledů na les, jsem s chutí sáhl po textu Tomáše Klimka „K dobovým náhledům na les českého středověku. Literární klišé nepřátelského prostředí.“¹⁾

Klimek si všímá, že v některých středověkých kronikách jsou středověké lesy líčeny jako rozsáhlé temné a neproniknutelné hvozdy, v nichž se mimo hlavní cesty „pouští jen ti největší odvážlivci, lidé v nouzi, případně si je občas za svá útočiště vybírají vyvrhelové a zločinci“. Chápal středověk les opravdu tak, nebo je to literární klišé? Klimek nenachází toto pojetí ve všech kronikách. Mezi Kosmovou kronikou a o dvě století pozdější kronikou zbraslavského cisterciáka Petra Žitavského (†1339) dochází k značnému posunu vnímání lesa. Kosmas popisuje krajinu české kotliny v době příchodu prvních lidí jako panenskou, v níž se nacházely „čiré lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo v hvozdech jako písku v moři … houfům dobytka sotva stačila země.“ U Kosmy scházejí negativní konotace spojované s lesem. Ve 12. století mají lesy ve vnitrozemí již své majitele a ti je buď hospodářsky využívají, nebo jim slouží jako lovecký revír. V obou případech již nelze mluvit o nedotčeném panenském lese. V pozdějších kronikách přibývají negativní charakteristiky – les se stává protikladem kulturní krajiny. Petra Žitavského v jeho kronice „reálné přírodní prostředí jako dějiště líčených událostí příliš nezajímá. Příroda je mu pouhou zásobárnou symbolů dotvářejících podobu událostí a její obraz tak patrně ani nekoresponduje s realitou.“ V Zbraslavské kronice lesy v podstatě nefigurují jako movitý majetek. Klišé lesa jako místa „nepřátelského, plného pokušení, temných sil a zla“ se však podle Klimka v plné míře uplatnilo jen ve zbraslavské kronice.

Na základě výsledků řady přírodovědných disciplín (palynologie, klimatologie, pedologie, paleobotaniky, dendrochronologie, …) Klimek konstatuje, že „minimálně po kolonizačních vlnách 13. století […] se plochy lesů v hustěji osídlených oblastech výrazně zmenšily. S výjimkou pohraničních hvozdů a chráněných loveckých revírů nelze v zemědělsky kultivované krajině mluvit o divokých pralesech, ale hospodářsky využívaných porostech, kde navíc vykonávala svou činnost řada lidí specializovaných profesí.²⁾ Po období kolonizace 13. století se v úrodných oblastech předpokládá vybudovaná síť sídel vzdálených od sebe cca 2,5 km, kde lesní plochy zůstaly zejména na okrajích plužin a v terénních nerovnostech. Podoba lesů v hustěji osídlených nížinách byla výrazně měněna častým prořezáváním, osekáváním apod. […] Od první poloviny 14. století máme pro české prostředí v písemných pramenech náznaky dokladů o tom, že lesy v sídelních oblastech, včetně těch nejrozsáhlejších, ležících většinou ve vyšších nadmořských výškách, byly patrně méně celistvé a kompaktní, než jsou po mohutném zalesňování v 19. a 20. století nyní. V listinách se totiž píše o různých typech porostů od nejvyššího lesa jménem silva, přes nemus až po rubetum, neboli nízký, křovinatý les. U větších lesních ploch se často zmiňuje existence luk (prata) a pastvin (pascua). (s. 751–752)

[…] Intenzivní hospodaření lesům z botanického hlediska svědčilo a výsledkem jejich dlouhodobého spravování se v nich vyskytovalo na dnešní dobu enormní množství rostlinných druhů – paleobotanici píší o 350 druzích kvetoucích rostlin včetně 42 původních stromů a keřů a prořezaná podoba lesa znamenala také nárůst počtu divoké zvěře a ptactva.“ (s. 753) S nástupem romantismu se literární obraz lesa opět změnil.

Čtení o vývoji obrazu lesa ve středověku mne potěšilo, pro orientaci v současném vření však nezbývá než se pustit do studia jiné literatury.