Geny nemohou za naši fyzickou (ne)aktivitu

Pozitivní efekty přiměřené fyzické aktivity na naše zdraví jsou všeobecně známy a pokládány za dané. Pravidelným cvičením lze zlepšit funkčnost oběhového a dýchacího systému, snížit riziko propuknutí chronických chorob, jakými je cukrovka 2. typu, kardiovaskulární onemocnění, a dokonce i některé typy nádorů, anebo jednoduše upravit svou hmotnost. Přesto se však většina populace vyspělých zemí fyzické aktivitě příliš nevěnuje. Objevují se četné nápady o možné motivaci pomocí finančních benefitů například ze strany zdravotních pojišťoven, velmi častá je osvěta, vliv má určitě prostředí, ve kterém vyrůstáme, a konečně bývá spekulováno i o vlivu genetického pozadí na naši fyzickou aktivitu.

Vliv naší genetické výbavy zůstává však velmi kontroverzním tématem. Většina dřívějších studií indikovala střední až silný vliv genetického pozadí na fyzickou aktivitu dotyčných jedinců. Poslední studie publikovaná v prestižním on-line médiu PLoS ONE¹⁾ si za svou cílovou skupinu zvolila 1389 párů dvojčat stejného pohlaví žijících na severozápadě USA ve státě Washington. Využito bylo tamní zvyklosti, kdy při podávání žádostí o řidičský průkaz musí dotyčný prohlásit, zda má či nemá dvojče. Hodnocena byla fyzická aktivita každého z dvojčat. Jedinci cvičící více než 150 minut týdně byli označeni za cvičící, ostatní cvičící méně za necvičící. Zvolený práh se u jednotlivých dříve publikovaných studií liší, tento byl stanoven na základě minimálních kritérií dle Centra pro kontrolu nemocí při American College of Sports Medicine.²⁾ Od této úrovně mají být údajně prokazatelné pozitivní efekty cvičení. Dříve volené prahové hodnoty týdenní fyzické aktivity bývaly vesměs nižší.

Výsledky zmiňované studie jsou více než překvapivé. Zatímco předchozí výzkumy používající nižší prahovou hodnotu času věnovaného cvičení týdně (60 minut) zjistily silnou vazbu mezi genetickým pozadím a častým cvičením, nejnovější práce při použití vyššího časového prahu (150 minut cvičení týdně) nezjistila žádnou závislost. Nicméně při užití nižšího časového prahu se jejich výsledky podobaly předchozím – účast na cvičení o frekvenci vyšší než 60 minut týdně vysvětlovali ze 45 % genetickými vlohami (předchozí evropská studie odhadovala tento vliv na 48–71 %). Co tedy mělo namísto genů hlavní vliv? Zejména individuální zvyky každého ze zkoumaných jedinců a v neposlední řadě i prostředí v okolí bydliště – přítomnost parků, dostatečného množství pěšin a chodníků, veřejných sportovišť apod. Ukázalo se, že dostupnost vhodných sportovišť výrazně zvyšovala pravděpodobnost provádění různých druhů cvičení, pokud byla vzata v potaz prahová hodnota 150 minut týdně, nicméně nebyl zjištěn jejich vliv na cvičení při použití prahové hodnoty jen 60 minut týdně. Patrně se většina populace dokáže přinutit jednou za čas dojít na vzdálené, popřípadě placené sportoviště. Je-li ale přístupnost lepší, je frekvence cvičení výrazně vyšší.

Co z toho pro nás plyne? Na genetické predispozice se při naší nechuti k pravidelnějšímu cvičení nejspíše nemůžeme vymlouvat. Vzhledem k tomu, že ale pravidelná fyzická aktivita prokazatelně zlepšuje lidské zdraví, zavedení motivačních prvků a podpora budování sportovišť pro veřejnost se zdají být těmi nejúčinnějšími prostředky.