Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Austrálie – lidé, země a zvířena

 |  6. 10. 2011
 |  Vesmír 90, 594, 2011/10

O Australanech se vypráví jeden nelichotivý vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi jogurtem a Austrálií? Jogurt má opravdovou živou kulturu.“

Po měsících hledání kultury v Austrálii jsem musel dát vtipu zapravdu. Jediným pojítkem národa v tomto směru je sport a mediální kultura šoubyznysu. Na vině však není jakási esenciální nekulturnost Australanů (geneticky jde často o potomky trestanců), přenést evropskou kulturu na jižní polokouli je věc z mnoha ohledů ošemetná.

Současní Australané jsou fascinováni tradiční kulturou aboriginů a každé významnější místo je označeno tabulkou se základními informacemi o sepětí někdejšího kmene (na sklonku 18. století obývalo zemi kolem 500 jazykových skupin) s okolní přírodou. Je to zvláštní pocit stát ve stínu sydneyských mrakodrapů a číst si na bronzové destičce ujištění, že tato půda tradičně patří kmenu Darugů. Aboriginská kultura ve skutečnosti existuje již jenom v takto konzervované podobě informačních cedulí, muzeí a přehlídek pro turisty. Nelze se ubránit pocitu, že adorace domorodé kultury a jejího vztahu k zemi nastoupila přesně ve chvíli, kdy i poslední kmenové komunity v pouštích centrální Austrálie začaly přijímat potravinové dávky a další formy materiální pomoci. Štědrou sociální výpomocí byla hrdost aboriginů definitivně zlomena a většina komunity se bezcílně potlouká mezi supermarkety a výčepy australského vnitrozemí.

Spolu s marginalizací domorodého etnika se vytratilo autentické sepětí obyvatelstva s půdou a přírodou. Jediná možnost jak vstřebat něco z myšlení tradiční kultury, totiž genetická asimilace (řekněme ve stylu španělských conquistadorů a indiánů), byla kvůli rasismu panujícímu v 19. a po většinu 20. století promarněna. Dnešní Australané se pokoušejí dávnou moudrost domorodců vzkřísit v duchu ekologické platformy. Všechna domorodá zvířena je nadšeně milována a je na ni pohlíženo „plyšově“ bez ohledu na to, o jaký druh se jedná (tasmánské děti si hrají s roztomilým plyšovým tasmánským ďáblem, v reálu vzteklým mrchožroutem: koupili byste svému dítku na hraní hyenku?). Ve vztahu k importovaným zvířatům jsou Australané poněkud zmatení a na ten samý druh uplatňují dvojí metr bez jakéhokoliv kontinuálního přechodu. Kočka je tak na jedné straně hýčkaný domácí mazlíček, na straně druhé opovrženíhodný zdivočelý přistěhovalec, hubící bez lítosti nativní australskou faunu. V televizních reklamách vyhlížejí micinky stejně jako u nás, na vzdělávacích tabulích u bran národních parků jsou vyobrazeny jako krvelačné bestie s vyceněnými zuby. Mourek potulující se mimo bezpečí domova může být utracen jakýmkoliv ochráncem přírody.

Bezradnost ve vztahu ke kočkám má paralelu v jakési nepatřičnosti importovaných svátků. Velikonoce jsou v první řadě svátkem ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše, v obchodech se ale před jejich příchodem prodávají čokoládová vejce a zajíčci (či králíčci) stejně jako u nás. Zvyk však postrádá jakoukoliv oporu v přírodních cyklech, namísto doby plození vrcholí v březnu a dubnu australský podzim. Králíci byli sice importováni, proti jejich šíření byl však v Západní Austrálii vybudován monumentální systém plotů (celkem přes 3000 km) a v ekologickém vzdělávání mají králíci stejně neblahou pověst jako kočky.

Východiskem z nekoherence australské země a přistěhovaleckých tradic, zvýrazněné ještě vpravdě multinárodnostním charakterem australských velkoměst, je masová kultura. Jejím důležitým charakterem je komercializace, nekomplikovaná infantilnost a organizovanost „shora“ (místo konání zajišťuje samospráva či podnikatel, zprávu šíří všemožná média). Tradiční svátek či slavnost se tak mění v „event“, událost, na kterou je často zapotřebí koupě vstupenky. Velikonoce v Sydney se slaví především v barech, kde obsluhují servírky v kostýmku se zaječími oušky. Ouška jsou k dispozici i pro návštěvníky a těší se oblibě hlavně u početně zastoupených asijských dívek. Bary jsou spíše pro mladší generaci, rodina jako celek může vyrazit na Royal Easter Show (královská velikonoční šou, britská královna je stále formální hlavou Austrálie), monstrózní akci konanou na olympijském stadionu, kde se v novověkém koloseu konají soutěže v dojení krav, řezání eukalyptových kmenů a pití piva.

Organizovanost velikonočních oslav u protinožců ve mně zanechala sentimentální stesk po tradicích předávaných z generace na generaci, spojených se zemí a kolektivní pamětí. V Sydney by se českému koledníkovi zle nedařilo. V pětimilionovém městě žije aspoň tisíc českých a slovenských žen, z eukalyptového větvoví však pomlázku těžko uplést. Koleda však nemá jistou budoucnost ani ve své vlasti. Přežije v podstatě nevýdělečná česká hodovačka nápor komerčních rituálů a genderové korektnosti?

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Filip Jaroš

Mgr. Filip Jaroš (*1982) vystudoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V rámci postgraduálního studia na Přírodovědecké fakultě UK se zabývá zbarvením kočkovitých šelem. Dále působí jako vědecký pracovník na Mezioborových aktivitách NTC ZČU v Plzni.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné