Jeskyně plavců a šelem

Staří Egypťané si byli vědomi všech předností, které jim poskytovalo úrodné, byť zároveň nevypočitatelné nilské údolí. Pojmenovali ho ta kemet (černá země), zřejmě kvůli úrodnému nilskému bahnu, které Nil každoročně přinášel z vnitrozemí Afriky a ukládal na březích koryta řeky. Naproti tomu poušť nazývali ta dešeret (červená země) a považovali ji za oblast smrti, zlých sil a nicoty. Její personifikací byl bůh Sutech. Proč si za symbol pouště vybrali červenou, není zcela jasné, pravděpodobně to souviselo s probarvením pouštního povrchu. Dodnes je možné nalézt v poušti velké oblasti zbarvené načervenalými minerály železa. Nedaleko oáz Chárgy a Dáchly v oblasti Gilf Kebíru leží také Wádí Hamra (Červené údolí). Západní poušť byla považována za sídlo duchů a směr, kam se odebírají mrtví, Onen svět. Může to souviset s pozorováním běhu slunce, které zapadá na západě, stejně tak je ale možné, že zde svou roli sehrál původ Egypťanů a poloha oblasti, kterou museli kdysi z klimatických důvodů opustit a vydat se na východ, do nilského údolí.

Vysychání Sahary a osidlování nilského údolí

Naše výzkumy v egyptské Západní poušti (blíže viz rámeček Expedice do Jeskyně plavců) do jisté míry dokreslují proces, kterým etapovitě probíhalo postupné osidlování údolí Nilu v prostoru, který později obsadila staroegyptská civilizace. Nálezy z poslední doby dokazují, že „formační období“, které předcházelo vytvoření pravěkých neolitických kultur na území Egypta, trvalo takřka 15 000 let. Obecně lze holocenní vývoj na území dnešního Egypta rozdělit do dvou etap. Ve vlhčím úseku (asi 8000–5500 př. Kr. se ještě vyskytovaly dešťové srážky, byť jen omezeně, celoroční úhrn nepřesahoval 150–200 mm. Od doby kolem 5500 př. Kr. probíhala desertifikace s postupným úbytkem srážek, zánikem starých jezer (plají) a stěhováním populací z Východní i Západní pouště do nilského údolí (blíže viz rámeček Etapy vývoje klimatu v Egyptě).

Podle Kuhlmanna vrcholil rozvoj neolitické aktivity někdy v době od 4000 do 3000 př. Kr. Bylo to tím, že se klima v té době zhoršovalo od západu k východu a od jihu k severu, takže například v Gilf Kebíru panovaly „vlhčí“ poměry než v Abú Ballásu. Tato fáze odpovídá etapě 7 datované do doby kolem 4900 př. Kr., znamenající částečný návrat lidí do dnešní Západní pouště.

Kořeny staroegyptské civilizace

Na jižním okraji Gilf Kebíru se nachází oblast, kde se na několika místech vyskytují prehistorické rytiny a malby (viz též Vesmír 88, 166, 2009/3). Z míst vynikají Wádí Súra Qadím a Wádí Súra Gadíd (Staré a Nové Údolí maleb). První lokalita je dnes známa jako Jeskyně plavců, pro druhou se prosazuje název Jeskyně šelem. Jde o dvě zdobená skalní abri (převisy), jejichž datování je neustále předmětem debat. Starší datování klade jejich výzdobu do doby kolem 5500 př. Kr., po které nastalo nepříznivé sušší období, mladší verze až do doby mezi 4500–3500 př. Kr. Pro egytologické účely nepředstavuje datování jeskyní zásadní problém, protože tak jako tak jde o predynastické stáří, které má zásadní význam pro vznik staroegyptské civilizace a kultury.

Jeskyni plavců objevil r. 1933 maďarský badatel L. Almásy (viz rámeček Tři zelená údolí v Gilf Kebíru) během své cesty do Kufry. Vzhledem k tomu, že se zde nacházelo několik skalních převisů zdobených malbami a další rytiny a malby na okolních skalách, nazval tuto oblast Bildtal (Údolí obrazů). Takřka hned po objevu zorganizoval Leo Frobenius expedici, která zkoumala mnohé lokality se skalním uměním v Gilf Kebíru i Gabal Uwejnátu. Jméno jeskyně pochází z toho, že se v ní nacházejí malé lidské postavy v pozicích připomínajících plavce. Pro Almásyho byly jasným dokladem toho, že zde kdysi existovaly četné vodní plochy. Publikace těchto unikátních maleb pochází však až z roku 1952. Jeskyně šelem je známa jen krátce, Massimo Foggini a Ahmad Mestekawí ji objevili před několika lety.

Vzhledem k tomu, že obě místa byla poměrně dobře prozkoumána a v uplynulých letech se stala cílem několika vědeckých výprav, nepočítali jsme s tím, že bychom mohli objevit nová fakta, nebo dokonce vytvořit novou interpretaci jeskyní.

Jeskyně plavců

Do jeskyně plavců jsme dorazili 9. 11. 2008. Zjistili jsme, že abri je poškozeno a že nádherné malby jsou dochovány pouze na několika místech. Jde o dvě abri vedle sebe, přičemž malby plavců jsou dochovány pouze v jednom. Vyskytuje se tu několik základních motivů: lidé krotící žirafy, velcí náčelníci v doprovodu dalších členů kmene, zajatci, skupinky lidí zachycených při různých činnostech a přivádění a obětování zajatců před sochou božstva, které nápadně připomíná staroegyptského boha Mina. Některé detaily jsou velmi drastické, například dvojice mužů, kde jeden táhne druhého k místu obětování, zajatec navíc silně krvácí z rány na zádech. Vesměs jde o motivy naznačující, že je zde zachycen výsledek měření sil dvou kmenů. Byly to klimatické podmínky, co lidi přinutilo bojovat o zajištění zmenšujících se zdrojů vody, potravy a pastvin? Tedy žádní plavci, ale mrtvoly, žádná voda, ale krveprolití? Potvrzení této hypotézy se nám podařilo najít další den v Jeskyni šelem.

Jeskyně šelem

Toto abri, které dosud nebylo zcela prozkoumáno (jeho spodní část je vyplněná vátým pískem), poskytuje mnohem úplnější obraz událostí. Je zcela pokryto skalními rytinami a malbami, stylově podobnými rytinám v Jeskyni plavců. I zde je většina maleb vyvedena červeným pigmentem a stejně jako v Jeskyni plavců se zde vyskytují „plavci“. Výběr motivů se vztahem k staroegyptské civilizaci je však širší: jsou zde lidé útočící, lidé krotící žirafy, náčelník s bojovou palicí přehlížející zajatce a poražené nepřátele, bojovníci útočící na bezhlavé lvy a šelmy (odtud název jeskyně) a unikátní mytologická scéna zobrazující bohyni nebes Nutu a boha Země Geba.

Náčelník a jeho nepřátelé

Zcela vlevo v abri se nachází unikátní scéna, která je jediná svého druhu v celé zkoumané oblasti Gilfu. Znázorňuje náčelníka s bojovým mlatem a dvě řady poražených či podmaněných nepřátel. Další poražený nepřítel se nachází vlevo od náčelníka. Nepřátelé leží nataženi na zádech a řady jsou od sebe odděleny horizontálně probíhající prasklinou ve skále. Horní řadu tvoří deset postav, zřejmě mužských, se vztyčenými pažemi. Dolní řadu představuje celkem dvacet tři osob, které jsou podstatně menší než postavy v horní řadě (snad ženy?) a jsou zobrazeny hlavou dolů. Každá z nich má vždy jednu paži podél těla, druhou vztyčenou nad hlavu. Jedinečnost této scény spočívá v tom, že minimálně o několik století předbíhá tradiční ikonografické zobrazení staroegyptského panovníka porážejícího nepřátele. Význam této scény může znamenat, že zobrazený, byť pro nás anonymní, vládce oblasti vyjadřoval touto scénou své právo na dané abri, popřípadě okolní území.

Jedna z nejneočekávanějších scén se nachází uprostřed abri. Bílá postava je směsicí končetin kočkovité šelmy (pantera?) a ženského trupu bez hlavy. Bezhlavé tělo se jakoby klene nad zemí do oblouku a opírá se o ruce a nohy. Pod touto postavou je červeně vyvedeno mužské tělo, které podpírá ženské tělo levou rukou v oblasti hrudníku, zatímco muž se opírá o pravé předloktí. Kompozice připomíná mnohem mladší staroegyptskou etiologickou kompozici, jež vysvětluje nebe a Zemi jako bohyni nebes Nutu napodobující Mléčnou dráhu a boha Země Geba, který ji podpírá. Tak je doložena například v královských hrobkách v Údolí králů.

Za pozornost také stojí nepřirozeně protáhlé nohy muže. Na jejich konci můžeme vidět, že po nich jakoby po zemi kráčí směrem vzhůru k nebi celkem devět mužů přinášejících obětiny. Ty připomínají dobytčí kýty, které byly oblíbenou obětinou při znázorňování ve staroegyptských hrobkách historického období. Nad muži je umístěn další pár. Je tvořen korpulentní mužskou postavou, kterou jakoby přivádí směrem k bohyni Nutě mnohem větší a štíhlejší postava. Může jít o pozdějšího egyptského boha podsvětí Usíra, přivádějícího zesnulého na onen svět? Kompozice je tak jednoznačná, že nás doslova nutí vidět v hlavních aktérech bohy Nutu a Geba.

Bezhlavé šelmy

Na stěně abri se na několika místech vyskytují bezhlavé šelmy, na něž útočí lovci. Obvykle nejde o ojedinělé postavy, ale o skupiny lovců útočících ze všech stran. Někteří z nich jsou zachyceni již mrtví – přesně jako „plavci“ z Jeskyně plavců – některé postavy jsou šelmami požírány, resp. mizí v jejich jícnu tam, kde bychom očekávali hlavy. Šelmy jsou totiž vyobrazeny bezhlavé, snad proto, aby jejich zobrazení byla neutralizována a nebyla potenciálně nebezpečná pro všechny ostatní osoby zachycené na stěně. Ve starém Egyptě šlo o poměrně zavedenou a ověřenou praxi, pomocí které byly neutralizovány potenciálně nebezpečné bytosti. To se týkalo například tabu na zobrazování lidských postav v pohřebních komorách velmožů Staré říše nebo mrzačení nebezpečných zvířat (hadů, krokodýlů apod.) v textech pyramid na stěnách pohřebních komor panovníků Staré říše.

Styl výzdoby Jeskyně plavců a Jeskyně šelem je velmi podobný až identický, včetně velikosti postaviček tzv. „plavců“ (ve skutečnosti lidských mrtvol) a výběru barev. Proto je zřejmé, že tato část výzdoby obou jeskyní vznikla ve stejné době. Pokud jde o plavce, museli jsme se smířit se skutečností, že se ve znaku naší expedice rázem ocitla mrtvola…

Ve všech třech případech námětů zobrazení jde o typicky egyptské motivy, které známe z artefaktů a památek vzniklých již v rámci staroegyptské civilizace v údolí Nilu. Šokující je především skutečnost, že jde o mnohem starší doklady, které však uměleckým vyjádřením plně odpovídají staroegyptské tradici. Před očima tam máme pozůstatky umění přímých mentálních předchůdců staroegyptské civilizace na Nilu. Kdysi žili v Západní poušti, odkud je definitivně vyhnala až nepřízeň klimatu. Přesto Egypťané na své kořeny nezapomněli a do pouště se po celou dobu trvání své civilizace vraceli.

Pokud se tato teorie skutečně potvrdí, bude to znamenat, že na proces neolitizace Egypta budeme muset hledět ze zcela jiné perspektivy a skutečné i intelektuální kořeny staroegyptské civilizace intenzivně hledat v egyptské a súdánské Západní poušti.