Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rituál aneb Proč podávat disertační práce?

 |  6. 5. 2010
 |  Vesmír 89, 331, 2010/5

Zažil jsem nedávno něco, co by se dalo nazvat „střetem dvou kultur“. Dostal jsem k oponování doktorskou práci z experimentální biologie vypracovanou v jedné z nejlepších laboratoří Akademie. Obhajoba se konala na Přírodovědecké fakultě UK. Pro ty, kteří to nevědí: Akademie akreditaci k výchově doktorandů nemá, a tak kurzy, státní zkoušky i obhajoby prací jsou v garanci vysokých škol. Škola pak žádá pro tento účel svázanou doktorskou práci oponovanou dvěma oponenty a veřejnou obhajobu před stanovenou komisí.

Jádrem práce, o níž je řeč, jsou čtyři víceautorské články z let 2007–2009, vesměs publikované v prestižních časopisech (celkový impakt 20; pro ty, kteří to nevědí: skvělé!). Jen u jednoho z nich je doktorand prvním autorem, tj. podílel se na něm rozhodujícím způsobem. Doktorand deklaruje svůj nemalý podíl i na osatních publikacích v souboru. Pro tuto hlavní část práce je oponent zbytečný, všechny články prošly náročnou recenzí. S velkým zájmem jsem je přečetl, ale sotva mohu cokoli dodat, natož kritizovat. Takže proč vlastně nevypočíst jakýsi scientometrický index a podle něho titul udělit, či neudělit? Kolik času by se ušetřilo! Odpadla by náročná práce s psaním disertace i se samotným oponentským řízením. Mnozí doktorandi i školitelé si to i myslí a podle toho k obřadu obhajoby přistupují. Tento názor patrně sdílí i náš autor.

Co má vlastně chudák oponent hodnotit, nemá-li si připadat jako ministrant při mši? Když spočítáme autory oněch čtyř publikací, dojdeme k číslu 30; někteří se opakují víckrát, podobně jako autor a šéfka laboratoře. Takže první otázka, kterou by si měl klást: Náš autor se bezesporu podílí na velmi dobrých publikacích, otázkou zůstává jen, jestli jako vědec, nebo jako technik. Tak dobré prestižní publikace jistě nepsal doktorand sám a byly v režii vedoucí týmu, která je také posledním autorem u všech. Opět odbočka pro ty, kdo to nevědí: dobří technici jsou zhusta připisováni na publikace – zaslouženě, protože mnohokrát nejlépe zvládají složité metodiky a obsluhu přístrojů. Spolu s vedoucím také setrvávají v laboratoři dlouho a zajišťují kontinuitu v tom neustále proměnlivém víru studentů a postdoků. Technik však nemusí mít ani titul magistra, natož doktora: nemusí se orientovat v odborné literatuře, dělá pokusy, které naplánoval někdo jiný, a ten někdo je posléze bude také interpretovat. Na rozdíl od technika by měl vědecký pracovník toto všechno zvládat i sám – titul Ph.D. je uznáním jeho schopností v tomto směru.

Kladl jsem si i jinou otázku: před rokem jsem shodou okolností oponoval diplomní práci z téže laboratoře. Její přílohou jsou tři publikace, z toho dvě se opět objevují i v souboru této doktorské práce. Protože autorů je mnoho, práce třeba poslouží i pro disertace další… Nic proti tomu, ale tím spíš by se měla věnovat pozornost samotné disertaci.

Práce je výstupem několikaletého studia zaměřeného na vědeckou výchovu a slouží komisi k tomu, aby odpovědně posoudila zmíněný rozdíl mezi vědeckým pracovníkem a technikem. Autor disertace založené na souboru publikací (monografie jsou jiný případ) by měl tedy ve vlastním zájmu soustředit pozornost oponenta i komise na vědeckou hodnotu svého počínání. Měl by ukázat, jaký byl původní plán, jakými cestami se výzkum ubíral, jak on sám interpretuje své výsledky, jak zapadají do kontextu mateřské laboratoře i publikovaných výsledků na toto téma. Měl by zdůraznit svůj podíl na psaní publikace, zejména na diskusi u článku, kde je prvním autorem. Umí vůbec koncizně psát – tj. opravdu napsat publikaci se vším, co k tomu patří? To bychom poznali, kdyby aspoň jedinou uveřejnil sám – třeba česky, ve formě přehledného článku na začátku disertace, kde by podrobně představil celou problematiku. Co ale z toho, když je s tím plno práce a nemá to žádný impakt? Nechci ironizovat, času máme málo všichni, přesto se ptám: nestálo by za to občas se usebrat a podobný sloh vyrobit, třeba jen proto, abych dostal doktorát, nebo prostě proto, abych si utřídil myšlenky? Autor práci úvodním textem opatřil, avšak odpověď na uvedené otázky neposkytl.

Odbočka: S tímto úvodem je téměř totožný text brožury, tzv. autoreferátu, což je krátké shrnutí pro ty, kteří nehodlají číst disertaci celou. Na této přídatné brožuře je nejnápadnější pohrdání celou procedurou: Proč mě zdržujete od pořádné práce? A protože sama práce je psána anglicky, přeloží se to do kostrbaté angloidní češtiny (typu „ou thú gambrinus extraliga hokeje“). Na tom koneckonců nezáleží. Nebo záleží? Na samotné obhajobě – ač všichni přítomní rozuměli česky – přednesl autor svou řeč v perfektní angličtině, s odůvodněním, že něco z toho by snad ani nešlo říct jinak než kostrbatou češtinou. Nesouhlasím s tím, i když uznávám, že je to vždy lepší než případ obrácený, kdy kvůli jednomu cizinci v sále všichni musí trpět hroznou angličtinou přednášejícího – i to se často stává. Třeba se autor naučí vyjadřovat své myšlenky česky, bude-li nucen někdy přednášet.

Zpět ale k obsahu doprovodného textu. V komentáři k prezentovaným publikacím autor podává jejich krátké souhrny, zakončené odstavcem „příspěvek autora“. Jde vesměs o lakonická sdělení typu „Provedl jsem ty a ty pokusy“, a to dokonce i u článku, kde je prvním autorem. Nic o tom, zda ty pokusy sám plánoval a interpretoval. Vím, že ve velkých kolektivech není takové rozlišování snadné, ale přece jen mohl tuto stránku, která jediná je klíčem k rozdílu mezi vědcem a technikem, vypíchnout.

Součástí doprovodného textu je i literární přehled, odkazující na bohatý soubor referencí. Opět se nemohu ubránit dojmu, že jde o narychlo spíchnutý dokument z málo propojených faktografických fragmentů (kdyby se jednotlivé podkapitoly vystřihly a zamíchaly jako karty do nového pořadí, nepoznalo by se to). S dojmy bych operovat však neměl – ty spíše pramení z toho, že jsem očekával plnohodnotný přehledný článek, který by do hloubky problematiku zeširoka rozvedl. Lze jen litovat, že toho autor nevyužil a zůstal na úrovni špatného literárního přehledu k diplomové práci, bez vlastních vstupů.

Krátký závěr už situaci nezachrání, navíc by některé jeho části patřily do přehledu či do (neexistující) diskuse.

Mohu být jistě obviněn z toho, že bazíruji na formalitách, ale nemyslím si to. Práci jsem doporučil, přesto mi zůstává nepříjemný pocit, že má úloha byla spíše mechanická a byl jsem degradován do role jakéhosi programu.

Otázky do diskuse:

Hledám hnidy, nebo ne? Jsou obory, kde se studium završuje obsáhlými „jednoautorskými“ monografiemi (které posléze vycházejí knižně), na druhé straně obory, kde je samozřejmým výstupem časopisecká publikace „multiautorská“. Ptám se, zda má v druhém případě smysl psát disertace a konat všechny ty ciráty okolo, když by stačilo strčit vše třeba do excelu a výsledek by byl k dispozici hned.

Druhá otázka: Měl jsem práci doporučit, či neměl?

Otázka třetí: Dostane-li možnost školení doktorandů i Akademie (a přeji jí to), nevznikne „dvourychlostní“ kultura psaní doktorských disertací? Ten rozdíl je patrný už dnes, zatím však všichni adepti musí přece jen přijít k obhajobě na fakultu. Je to dobře, nebo není?

Citát

Jestliže to převedeme do hovorového jazyka, pak věda musí poznat o mnoho více, než co ví v jakémkoliv daném okamžiku o způsobech využívání informací, a nesmí se dát zlákat pokušením využít získaných informací jenom proto, že již existuje nějaký způsob jeho [sic!] využití, nebo proto, že její využití je předepsáno nějakým stanoveným programem cílů, který by plně mohl vzniknout i na základě docela jiných podmínek. Je proto pochopitelné, že vývoj vědy nesmí čekat na situaci, která podporuje její aplikace. Právě tak prostý fakt, že ty či ony její aplikace jsou možné, nesmí způsobit, aby byly ukvapeně využity. Taková ukvapená využití mohou mít pochybnou hodnotu a mohou přinést nebezpečné a nenapravitelné škody.

N. Wiener: Věda a společnost, in: Kybernetika a společnost, Nakladatelsví ČSAV, Praha 1963, s. 183, překladatel neuveden

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné